Mezipatra: Gen Z horor Osvícení televizí testuje hranice empatie (recenze)

Mezinárodní queer festival Mezipatra se rozhodl velmi radikálně ukončit diskuzi provázející podstatu amerického mysteriózního hororu Osvícení televizí už tím, že ho zařadil na svůj program. Zatímco pro část publika se jedná o jeden z nejvýraznějších queer snímků zkoumajících trans identitu poslední doby, jiní si tuto interpretaci nechtějí pustit k tělu.

Žít v televizi

Owena (Justice Smith, v prologu Ian Foreman) poznáváme v pozdních devadesátkách, jako mladého zakřiknutého středoškoláka, který se shodou okolností přifaří k starší Maddy (Brigette Lundy-Paine). Sdílí její zálibu v televizním seriálu The Pink Opaque, vyprávějícím o dvou mysticky propojených dívkách, které žijí na opačných stranách země, komunikují ale na dálku a bojují spolu proti temným silám.

Protože rodiče, tedy vážně nemocná umírající matka a netečný otec, drží Owena velmi zkrátka, nemá chlapec příliš příležitostí se s Maddy scházet. Ta mu tedy alespoň posílá videokazety s novými epizodami. Jejich vztah tak trochu odráží situaci televizních hrdinek.

Po dvou letech kamarádění na dálku se Maddy rozhodne utéct z domova a Owena láká, aby se k ní přidal. Ten nemá odvahu, zvlášť když je pravděpodobné, že jeho matka brzy zemře. Dívka tedy mizí z povrchu zemského a co je zvláštní, v ten samý okamžik se ruší i The Pink Opaque.

K Owenovi se vracíme po dalších osmi letech, po matčině skonu a jeho propadnutí otupující každodennosti a nenaplnění. Maddy se znenadání objevuje a opět se ho pokouší přesvědčit, aby se k ní přidal. Vyzbrojena je šílenou historkou týkající se jejich dávné oblíbené show. Owen má nyní zdánlivě možnost sebrat odvahu, učinit krok do neznáma, začít nový život a přijmout novou identitu, která by mu lépe pasovala. Není to ale vše jen blud?

Osvícení televizí na Mezipatrech:
Praha: pá 8. 11. 2024 / 20:00 / Kino 35
Praha: ne 10. 11. 2024 / 21:30 / Edison Filmhub
Brno: ne 17. 11. 2024 / 20:30 / Kino Art, velký sál

Liminální Gen Z horor

Osvícení televizí je šité především na míru amerických zilleniálů, jejichž dětství spadá na přelom analogové a digitální éry. Ještě znají kouzlo videokazet a lineárního televizního vysílání, ale už měli příležitost vyrůstat na internetových creepypastách a digitálním folklóru. Představou strašidelného domu je pro ně opuštěný supermarket nebo rozpadající se zábavní park zahalený blikajícím neonovým světlem prostupujícím mlhou.

Tuzemská generace stejného věku není zcela identická s tou americkou, část zážitku se tedy nevyhnutelně ztrácí v překladu. Najdou se tu hlavně Gen Z diváci, kteří ví, co znamená, když se o něčem řekne, že něco je „liminal“.  Síla filmu ale jistě zcela nemizí a jedná se o zajímavý zářez už proto, jak moc je napojen na aktuální nejen hororovou estetiku.

Internetová estetika liminality obvykle zobrazuje prázdná či opuštěná místa, která působí děsivě, opuštěně, surrealisticky. Obrázky takových prostor často zobrazují hraniční, přechodná místa jako jsou schodiště, silnice, chodby nebo hotely. Mohou působit povědomě a vyvolávat pocity podobné nostalgii.

Queer čtení

Snímek je ale také mnohem víc. Režisér Jane Schoenbrun nabídli (Schoenbrun je nebinární, užívá zájmena they/them, v překladu tedy volíme množné číslo a maskulinní označení profesí, jež má tradičně blíž k genderové neutralitě) dílo srovnatelné s mainstreamově výraznějšími Rivaly Lucy Guadagnina v tom slova smyslu, že se okamžitě zásadní queer počiny letoška, a to přestože v něm protagonisté nejsou explicitně a jednoznačně queer.

K tomuto čtení strhává už sama identita a portfolio autorů, kteří mají s LGBT+ tematikou bohatou zkušenost, nebo ji dokonce ztělesňují. Najdou se však tací, kteří namítnou, že kdyby autoři chtěli, aby tyto filmy byly interpretovány jako jednoznačně queer, byli by v nich mnohem více doslovní.

Čistě prakticky mají pravdu oba tábory. Autorova identita, minulost a dokonce ani záměr nás nezavazují k žádné specifické interpretaci, takže pokud není něco řečeno přímo uvnitř díla, není naše povinnost tím směrem tlačit i naše vnímání. Přesto ne všechny interpretace jsou si rovny a vnější kontext nás někdy může popostrčit směrem, který k vyprávění lépe pasuje. Osvícení televizí rozhodně v nějakém slova smyslu usiluje o univerzalitu, nicméně ne proto, any se trans tematice vyhnulo, ale aby ji představilo způsobem, který je intuitivně srozumitelný. Tvůrci se jednak snaží, aby se ve filmu našli trans lidé, kteří možná ještě ani neví, že jsou trans, ale také aby cis lidé pochopili, v čem celý konflikt spočívá.

Když empatie nestačí

Trans zkušenost je velmi zrádné téma. Obvykle, když se snažíme pochopit druhého člověka, zapojujeme svou empatii, tedy snažíme se vstoupit do jeho bot. To nám může dobře posloužit u lidí, kteří jsou nám co nejvíc podobní. Problém nastává, když stejnou logiku uplatňujeme u těch, jejichž zkušenost je diametrálně odlišná od naší. Pak můžeme dojít k tomu, že genderově nekonformní lidé se dožadují pozornosti, jsou sobečtí, nerozhodní a omámení dobovým trendem, protože taková by byla vysvětlení v našem případě, kdybychom se chovali jako oni.

Osvícení televizí se snaží najít metaforu, která alespoň přiblíží nastavení člověka, který bojuje s nepadnoucí genderovou identitou. V takovou chvíli je dokonce užitečné, když samotný transgender není explicitně přítomný, protože tvořit alegorii něčemu, co se v ději explicitně nachází, by mohlo být matoucí. Owen je člověk, který je velmi nespokojený tak, jak je, a nemá odvahu přiznat si, že se jeho identita nachází někde mimo jeho aktuální osobu.

Když si k tomu připočteme velmi agresivní stylistické volby (osvětlení filmu neustále odkazující na tradiční trans vlajku), máme tu jednoznačný trans film. Neznamená to, že se s ním nemůže identifikovat cis člověk, pouze to značí, že se tvůrcům přeci jen podařilo najít nějaký společný jmenovatel.

Osvícení televizí je v mnoha ohledech varováním, co se stane, když se pokusíte popřít sebe sama. A protože je určeno mladšímu publiku, stále otevírá možnost učinit potřebnou změnu. Tvůrci svou pozornost rozhodně směřují k trans otázce, ale není to jediná podobná situace. Proto může být tenhle film velmi specifický a univerzální zároveň.

Martin Svoboda
foto/video: Mezipatra © 2024

Osvícení televizí
I Saw The TV Glow
Horor / Mysteriózní
USA, 2024, 100 min
Režie: Jane Schoenbrun
Scénář: Jane Schoenbrun
Kamera: Eric Yue
Hrají: Justice Smith, Brigette Lundy-Paine, Amber Benson, Danielle Deadwyler, Michael C. Maronna, Helena Howard, Danny Tamberelli, Fred Durst, Marilyn Bandiero