Divadelní drama The Kitchen, tedy Kuchyně, anglického spisovatele Arnolda Weskera je jeho nejúspěšnějším počinem. Po celém světě se reprízuje přes půl století od své premiéry v roce 1957. Britové uvedli filmovou adaptaci už v roce 1961. Nyní přichází snímek V kuchyni (La Cocina), jež přesouvá děj na jedno z nejrušnějších míst světa, newyorské Times Square, kde tohle drtivé podobenství o společenské nerovnosti ožívá s novou vervou.
Konec amerického snu
Mexický režisér Alonso Ruizpalacios nám dovoluje nahlédnout do útrob enormně rušné americké restaurace, kde pracují především španělsky mluvící nelegální migranti, kteří, jako tolik generací před nimi, přijeli do zaslíbené země hledat svůj sen.
Jenže doba, kdy Američané vytesali k nohám Sochy svobody pozvání pro utečence ze všech koutů světa, snad s upřímnou touhou poskytnout jim novou šanci, je dávno pryč. Dnes jsou migranti vším špatným, co vás napadne, od politického strašáka po lacinou pracovní sílu. A tak je tomu i v této kuchyni. Komu se to nelíbí, může se vždycky vrátit domů, no ne?
V divadelní hře nesledujeme ucelený děj, jsme jen pomyslnou mouchou na zdi a vstřebáváme různé více či méně důležité střípky děje. Pochopit máme hlavně vysilující a nekonečně nevděčnou dřinu pracující třídy, která bez naděje na cokoliv lepšího dře tak dlouho, dokud neodpadne. Filmaři jsou o kus více soustředění, vybírají konkrétní dějové linky, které důsledněji rozvíjejí.
Vysilující šichta
Do popředí se dostává jeden ze zkušených řadových kuchařů. Pedro (Raúl Briones) je horkokrevný mladý muž, který dělá, co může, ale patří k těm lidem, kteří řeší špatnou náladu vyvoláváním konfliktů. Jeho zaměstnání je tedy v neustálém ohrožení. Aktuálně se především snaží přesvědčit svou přítelkyni, servírku Julii (Rooney Mara), aby nešla na potrat.
My máme důvod věřit tomu, že upřímně touží po dítěti, jeho partnerka má ale pochybnosti, zda početím amerického občana nechce urychlit svou cestu k legálnímu občanství. Kvůli vyúčtování za případný potrat se také Pedro a Julie stávají předními podezřelými při krádeži 800 dolarů z kasy, kterou se snaží objasnit manažer. Božský majitel zatím vyjevuje svou krátící se trpělivost a blížící se omnipotentní hněv.
La Cocina je vysilující divácký zážitek, a to nejen proto, že trvá skoro dvě a půl hodiny. Ruizpalacios se na nás aktivně snaží přenést vysílení, frustraci, bezvýchodnost a apatii postav. Předávat publiku výhradně negativní emoce je vždy riskantní postup, tady ale vážně není, odkud čerpat pozitivitu. A nemůžeme mluvit ani o uspokojivě projevené agresi, kterou cítíme při třeba sledování seriálového Medvěda, v němž si laťku své sebedestruktivní obsese stanovuje kulinářský hrdina dle své vůle, zatímco má osud ve vlastních rukách. Zde máme jen čistou beznaděj.
Poslední určuje tempo
Režisér se uchyluje k zajímavě kontrastním stylistickým volbám. Celý film je vyvedený v černobílé barvě a každý obraz záběr je zjevně přísně komponován a aranžován. Postavy se většinu času chovají velmi realisticky, bez varování ale přepínají do komplexních monologů, jež prozrazují jevištní původ díla. Kontrast mezi velmi špinavým a každodenním prostředím, v němž se příběh odehrává, a všudypřítomnou okázalou režijní manýrou může část publika vyvést z míry, ale také upoutat naši pozornost. Nemluvě o tom, že tolik přiznané umělosti nevyhnutelně vede k tomu, že budeme děj automaticky číst jako podobenství přesahující bezprostřední dění.
La Cocina naznačuje, že ačkoliv bychom dění v podobném prostředí obvykle nepřikládali velkou váhu, ve skutečnosti jde o to vůbec nejdůležitější, co se na světě děje. Nejen pro postavy, u nich to je samozřejmé. Stejně jako každá skupina na pochodu může postupovat jen tak rychle jako její nejpomalejší člen, může se společnost vyvíjet jen tak rychle jako její nejméně privilegovaní členové. Obvykle se tváříme, že to tak není, i protože se nám takové lidi daří skrývat mimo náš zrak – třeba do kuchyně, kde otročí způsobem, jaký si zákazníci ani neumí představit. Ruizpalacios není první ani poslední umělec, který se pokouší onen závěs strhnout a postavit nás do středu dění, kde nebudeme moct předstírat, že nic nevidíme.
Společenské kritiky a satiry jsou ale v posledních letech všudypřítomné. Pět let od vítězství Parazita na Oscarech nejde jen předvést dobrý záměr, konkurence je zkrátka příliš velká. Tady možná La Cocina maličko tápe. Její záměr je velmi čitelný a její přístup občas působí extrémně mechanicky a přímočaře. Záležet tedy bude na tom, jak moc vás strhnou vynikající herecké výkony a kontrastní režijní volby. Šance tu rozhodně je.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
V kuchyni (2024)
La Cochina je vysilující a frustrující šichta v nepříjemné práci. Pokud vám tahle představa nahání hrůzu, jde o dobrý instinkt. Ale možná se přece jenom vyplatí dát tomuhle počinu šanci. Možná až moc zapadá do současných trendů, což mu rozhodně ubírá na hodnotě, přesto tvůrci své poselství artikulují velmi sugestivně.
Martin Svoboda
foto/video: © Film Europe 2024
V kuchyni
La cocina
Drama
Mexiko / USA, 2024, 139 min
Premiéra: 7. 11. 2024 Film Europe
Režie: Alonso Ruizpalacios
Scénář: Alonso Ruizpalacios, Arnold Wesker (divadelní hra)
Kamera: Juan Pablo Ramírez
Hudba: Tomás Barreiro
Hrají: Raúl Briones, Rooney Mara, Oded Fehr, John Pyper-Ferguson, Laura Gómez, James Waterston, Spenser Granese, Lee R. Sellars, Finnerty Steeves, Leo James Davis, Kerry Ardra, Motell Gyn Foster, Anna Díaz
