Od 26. do 2. března se v Praze konají Pragueshorts, již tradiční dceřiný festival Karlových Varů věnovaný krátkometrážní tvorbě. Nabízí možnost okusit mnohdy podceňovanou a přehlíženou součást kinematografie v podobě příjemných degustačních pásem složených z nanejvýš čtvrthodinových zážitků. Je jen malá šance, že by se v jakémkoliv bloku snímků nenašlo něco, co vás pozitivně zaujme. Obzvlášť směrodatnou je však jistě česká soutěž, v níž se představují hlavně místní filmařští studenti, kteří snad jednou budou soupeřit o České lvy či vyjíždět na světové festivaly – pokud tak už nečiní.
Festival pohltil Hurikán
Že se Česko pomalu stává animátorskou baštou, alespoň na tvůrčí, když ne komerční rovině, potvrzuje mohutné zastoupení hned několika forem animace. Jako první zaujme nevyhnutelně Hurikán Jana Sasky, který už stihl vyhrát cenu kritiky a jistě o něm neslyšíte naposledy. Saskova tvorba, podobně jako tvorba Darji Kaščejevy, má v sobě jiskru, která snímek okamžitě vyčleňuje z davu.
Zatímco Kaščejeva v loňské Elektře dělala vše pro to, aby se vzdálila od své na Oscara nominované Dcery, Saska je o kus konzistentnější v Hurikánu přirozeně navazuje na svůj skoro deset let starý úspěch s Happy Endem. Není technickým novátorem ani experimentátorem, jeho síla spočívá čistě v atmosféře, kterou jeho práce oplývá. V Hurikánu sleduje odyseu pražským Žižkovem „normálního“ chlápka s prasečí hlavou za sudem piva.
Připravujeme podcast s tvůrcem Hurikánu Janem Saskou
Hurikán je ale jen špičkou ledovce. Pak v nabídce najdeme jedenáctiminutovou vzpomínku I Died in Irpin, jež premiérovala na festivalu v Annecy. Autorka Anastasia Falileieva v něm vzpomíná na svou traumatickou zkušenost z válkou pohlcené Ukrajiny. Snímek Kámen Osudu, který startoval na Berlinale, je pak roztomilým, ale také smutně melancholickým studiem introverze, v němž pozorujeme antropomorfní kámen, jak se pod vedením Julie Černé vyzpívává ze svých trápení.
Ženská i mužská samota
Dotknout se tmy je minimalistickým počinem, v němž Jamaica Kindlová dává prostor desetiletému chlapci, který vysvětluje, jaké to je žít se slepotou. I přes jednoduchost celého snímku tu animace dosahuje svého potenciálu, kdy zpodobňuje něco, co nejde postavit před kameru. Strhujícím malým opusem je pak alegorický Plevel, v němž sledujeme urputnou zahradnici, která likviduje plevel ve své zahradě tak dlouho, než z ní zmizí téměř vše živé. Pola Kazak využívá ruční malbu k vytvoření dojmu nezměrné tíhy a úsilí.
Zajímavě spolu komunikují snímky Jsi mé světlo Hany Stehlíkové a Držte si odstup v režii Tan Lui Chan. První snímek nabízí ženskou poporodní krizi, druhý mužskou izolaci a osamění. Oba protagonisté se hluboce trápí, i když z velmi odlišných důvodů.
Všechny předchozí snímky vycházely z klasické ruční animace, byť za užití odlišných technik. Hun Tun přechází do hybridnějšího prostoru a zamotá nám hlavu řadou analogových i digitálních postupů. Esej Magdaleny Hejzlarov popisuje vlastní životní krizi a má potenciál diváka buď ztratit v prvních okamžicích, nebo vtáhnout a nepustit během každé ze svých čtrnácti minut.
Podobně je na tom Time Metallurgist, v němž Tomáš Rampula využívá generativní AI ke zpracování bezpočtu historických materiálů a tvoří horečnatou noční můru o likvidaci amerických bizonů a obecněji zabrání divokého západu. Možná se to zdá jako zvláštní přístup k zpracování poněkud neaktuálního tématu, výsledek ale stojí za pozornost, pokud na něj máte nervy.
Dětinské stáří a moudré dětství
Hraná tvorba se nakonec ukazuje být v menšině, to ale neznamená, že nestojí za pozornost. Dalším neplánovaným dvojfilmem jsou dokument Ani se nenaděješ a už se jmenuješ Emy Hůlkové a fikce Staří mistři Adama Barbory, které sledují život na dvou jeho koncích. Nejprve šestiletou Viktorku, která se snaží chápat nekonečný a tajemný svět okolo sebe. Těší se na vstup do první třídy a sourozence, jenž je na cestě, a trápí se rozkoly mezi jejími rodiči a vším tím, čemu nerozumí. Barbora pak přebírá otěže a představuje skupinku postarších pánů, kteří se nad svým pingpongovým zápasem dohadují s takovou dětinskostí, že i Viktorka by nad nimi kroutila hlavou. Kde Hůlková ukazuje cit na práci se skutečnými lidmi a jemnými emocemi, tam Barbora demonstruje hlavně komediální timing.
Tematicky spřízněnými filmy jsou i Chata Elišky Přádové a Moje domovina Sarah Slavíčkové. V obou sledujeme hrdinky, které se ocitají ve zjevně nekonformní situaci a musí projít (sebe) reflexí ohledně toho, jak se v ní ocitli. V Chatě se protagonistka ocitá na Silvestra mezi kamarády se střední, s nimiž od maturity udržuje minimální kontakt. Je nesvá, uměřená a chvílemi nepříjemná a my tápeme, jestli je za tím něco víc, nebo zkrátka nepřístupná povaha. V Mojí domovině se pak mladá žena potýká se svým přítelem a jeho opileckou partou kumpánů. Tím spíš, že vše podstupuje před kamarádkami, si musí přiznat, že to zrovna dvakrát nevyhrála. Oba snímky demonstrují hlavně povedenou práci s herci.
Dalším silvestrovským filmem je Pryč, v němž režisér a scenárista Piotr Jasiński spolu s otcem a dcerou hledá zatoulaného psa, vyplašeného novoročními oslavami. Pátračku provázejí vyostřené emoce a na povrch se deroucí křivdy jak ze strany sedmnáctileté dívky, tak jejího rozvedeného táty. They Can Hear Your Smile se oproti tomu nejvíce vzdaluje realismu, Michael Jiřinec tu vypráví temnou bajku založenou na zkušenosti jeho matky, která v době, kdy sama prožívala těžké chvíle, pracovala jako telefonická vymahačka dluhů. V stylizovaném pojetí této noční můru se její pracoviště mění v dystopickou totalitu.
Krom české soutěže Pragueshorts nabízejí řadu dalších sekcí a desítky titulů, neváhejte tedy v okamžik volna klidně naslepo vyrazit. Jistě vás čeká pár podnětných zážitků.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © 2025 Totalfilm Media, Film Servis Festival Karlovy Vary
