Diana Cam Van Nguyen je česko-vietnamská filmařka pocházející z Chebu. Se svým celovečerním debutem se právě chystá překročit hranice animované tvorby, v níž zatím sklízela úspěch. Se svými studentskými krátkometrážními snímky Malá, Sami spolu a Milý tati sesbírala slušnou řadu ocenění od jihlavského festivalu až po Českého lva. Úspěch zažila i na Anifilmu, i proto je porotkyní letošního ročníku. Popovídali jsme si o jejím aktuálním projektu i o tom, jak těžké bylo začít studovat FAMU bez předchozí filmařské zkušenosti.
Nejzákladnější otázka: Co chystáš?
Chystám svůj celovečerní debut s pracovním názvem Mezi světy. Jsme ještě ve fázi financování. V lednu jsme od českého audiovizuálního fondu dostali první peníze na výrobu a teď nás čekají žádosti v dalších zemích. Střídají se hodně intenzivní dny, kdy chystáme podklady, s těmi relativně volnými. Vždycky je to zvláštní kontrast, když se po hektickém období všechno najednou zastaví a člověku nezbývá nic jiného než čekat. Je to docela stres, protože jde primárně o hraný film s animovanými prvky, takže vstupujeme do větší konkurence.
Máš už Českého lva za studentský kraťas Milý tati. Pomáhá to v takovou chvíli jako společenský kapitál?
Mám pocit, že vlastně ani moc ne. Protože mám základ v animaci a moje věci jsou spíš artové a festivalové, nemyslím si, že by měl Český lev jakožto mainstreamová cena nějak zvlášť rozhodující váhu. Když se podívám na jiné režisérky a režiséry mojí generace, mám pocit, že jsou vytíženější než já. Pracují už na filmech a seriálech, ke kterým jsem se zatím nedostala, i když bych rozhodně ráda. Je to zkrátka těžká profese, ve které je spousta dalších schopných lidí. A já zatím byla v začarovaném kruhu toho, že vám práci nechtějí svěřit, protože s ní ještě nemáte zkušenosti.
Zdá se, že se porovnáváš spíš s tvůrci hrané tvorby než animace.
Asi proto, že zatím neplánuji točit animované celovečerní filmy. Animaci mám samozřejmě ráda, ale nevidím ji jako jediný směr, kterým bych se chtěla ubírat. Už jen proto, že by mě to spíš svázalo s tvorbou pro děti, která mě příliš netáhne. Necítím, že bych v ní byla dobrá. Když si tedy dělám plány a představy o budoucnosti, orientuju se víc na tvůrce a tvůrkyně hrané tvorby. V takových chvílích mě pak víc trápí moje relativní nezkušenost než to, jestli mám doma Českého lva.
To zní jako nepříjemná situace.
Nicméně to tak chci. Během studia na FAMU jsem zjistila, že když dělám na čistě animovaném filmu, je to pro mě, upřímně řečeno, deprimující práce – člověk je během toho procesu dlouho sám a izolovaný. Chci pracovat s lidmi a stojí mi to za tyhle začátečnické bolesti.
U animátorů mám častěji zkušenost s tím, že si tuhle samotu a samostatnost hýčkají – většinou si ji chtějí udržet co nejdéle a problém pro ně je, když mají začít pracovat na větším projektu a stát se členy týmu.
Vím přesně, o čem mluvíš, znám takových lidí spoustu. A rozumím jim – vím, co je motivuje. Já sama za sebe ale vždycky vymýšlím, jak být při práci míň sama. Hraný film je pro mě proto osvobozující. Mám okolo sebe tým lidí, kterému stoprocentně důvěřuju, a který ve svém oboru odvede lepší práci, než bych zvládla sama. To mě všechno těší a motivuje k lepším výkonům.
To, že tvůj film má být kombinací hrané tvorby a animace, je tedy tvoje tvůrčí rozhodnutí? Já bych si to automaticky vysvětlil tak, že zmenšením objemu animace se produkce značně zjednodušuje.
Nese to s sebou výhody a nevýhody. Hlavním plusem je originalita, pořád je míň běžné tyhle techniky kombinovat než se věnovat jen jedné z nich. A když se o to někdo pokouší, často se mu to moc nedaří, alespoň tedy podle mého názoru. Právě v tomhle už zkušenost mám – pracovala jsem s tím ve filmu Milý tati. A tohle je určitá výhoda, protože je snadné investorům demonstrovat, čím je můj film na první pohled výrazný – osvědčilo se mi to zatím obzvlášť u zahraničních institucí.
Ze stejného důvodu jde ale narazit u rigidnějšího fondu – v Česku nám napoprvé neschválili vývoj v oblasti animace, protože to pro ně prostě není dost animované, což vlastně jako výtku chápu. Tak jsme museli do hrané výzvy, kde je tradičně obří konkurence, a já jsem tam byla za nováčka vedle lidí, kteří se v oboru pohybují desítky let. Nakonec to ale dopadlo dobře. Dostali jsme vývoj a také výrobu. Měli jsme z toho velkou radost.
Popiš trochu svůj plánovaný koncept? Kolik bude animace, kolik „normální“ obraz?
Asi sedmdesát ku třiceti ve prospěch hraného. Animaci pak tvoří koláže z fotek a videí, i ona vychází z fyzických základů. Nejde o kombinaci s ruční kresbou nebo CGI, nemluvíme tu o Králíku Rogerovi. Kdo viděl Milý tati, umí si to trochu představit, i když nejde o úplně totéž. V tuhle chvíli máme scénář, i když se jistě bude ještě trochu upravovat. Máme i pětiminutové „demo“, které demonstruje naši techniku. Doufáme, že se výroba pořádně rozjede v létě 2026.
O čem to vlastně bude?
O pětadvacetileté studentce fotografie s vietnamským původem, která žije v Praze. Ale ještě než tě to napadne – není to autobiografie! Její rodiče po ní chtějí, aby si vzala Vietnamce a pomohla mu dostat se do Evropy, a za to jí nabídnou 50 tisíc euro. Ona má českého přítele, takže je to pro ni nemyslitelné. Ale postupně začne váhat a připomínat si, co všechno pro ni rodiče obětovali, a že i ona může teď někomu pomoct. Nakonec souhlasí a začne s oběma muži žít v jednom bytě. Přesune se to pak víc do romantického žánru, ale je to hlavně o hledání svého místa ve světě, když je člověk rozkročený mezi dvěma kulturami.
A jakou roli v tom všem hraje animace? Je tam nějaký jasný koncept?
Doufám, že to nebude působit náhodně, i když kdo ví. Animace by měla reprezentovat její pocity, myšlenky a vzpomínky. Od konkrétních, zpřítomněných flashbacků po abstraktnější emoce. Pokud by vaše čtenáře zajímalo něco víc o mojí technice a obecně o mém filmu, tak zvu v sobotu na svoji Masterclass na Anifilmu, kde ukážu něco málo z procesu tvorby, včetně mých předešlých filmů.
Máš za sebou relativně čerstvě FAMU. Jaká to je zkušenost?
Strávila jsem tam osm let, stihla jsem to relativně rychle. Určitě je pravda, že nejdůležitější aspekt je vždycky vstup do filmařské komunity a tvoření osobních i pracovních vztahů. Měla jsem, myslím, štěstí, že zrovna těch mých osm let bylo pro katedru animace dost zásadních. Dostavilo se několik velkých úspěchů jako Happy End a Plody mraků a začal se o nás zajímat i svět zvenčí. Skoro každý rok se objevil nějaký výrazný film, díky kterému jsem mohla plně pochopit možnosti animace – jak co do techniky, tak do života filmu v distribuci.
Přestože platí, že škola vždycky nadržuje osvědčeným postupům, já byla svědkem hodně technických i žánrových experimentů, což mě značně posunulo. Nejdřív jsem se trochu trápila s tím, že se necítím jako nejlepší animátorka v doslovném slova smyslu – kdy bych měla sama něco animovat a vytvářet pohyb. Vždycky jsem tedy sledovala lidi okolo sebe a hledala způsob, jak to vyřešit. A k mému překvapení jsem zjistila, že spolužáci můžou být větší inspirací než vyučující.
Kolektiv tedy funguje?
Je to úžasná skupina lidí, co si navzájem pomáhá klidně dlouho do noci. I když je pravda, že v druhé půlce studia jsem začala cítit trochu nezdravé ambice a tlak. Hlavně po tom, co Darja vyhrála se Dcerou studentského Oscara. Teď každý ví, že to není nemožné – což není nutně nejlepší věc, kterou by na sebe měli studenti nakládat.
Ty jsi taky obětí toho tlaku?
Vlastně ani moc ne. Přišla jsem na školu o dva roky dřív než Darja, takže jsem ten největší hype zažila až na magistru. A tam stejně člověk počítá s tím, že jeho závěrečný film má být profesní debut. Na bakaláři jsem byla úplně mimo – nastoupila jsem hned po střední bez jakýchkoliv filmařských zkušeností, což je na FAMU docela výjimka. Dostala jsem se mimochodem s trochou štěstí – nejdřív jsem byla první pod čarou, jedna studentka jim ale odpadla. Druhou možností pro mě byla architektura a ČVUT. Ze začátku jsem tedy jednak měla trochu impostor syndrom, a jednak byla docela pozadu. Během prvních let jsem neměla žádné opravdové ambice, to si pamatuju velmi intenzivně. Byla jsem ráda, že jsem se dostala, a to mi stačilo. V tu chvíli jsem o sobě ani neuvažovala jako o režisérce, neměla jsem potřebu vyprávět příběhy. To všechno začalo až po Malé.
Jak vlastně pracovně vyžiješ? Vím, že krom animace jsem tě na festivalech potkával opečovávat hosty – myslím, že zrovna na Anifilmu.
Můj hlavní příjem teď už pramení z Mezi světy, které píšu a připravuju jejich výtvarný koncept – to jsou pozice, které se dají platit z grantů. Stranou toho pracuju méně než dřív, ale jsem vděčná třeba Matěji Chlupáčkovi a Barlettě za to, že mě vždycky zahrnou do svého projektu. Od Úsvitu po Dceru národa vždycky dostanu zakázku na nějakou animovanou pasáž. To je pak práce na tři měsíce. Teď zrovna ale dělám i nějakou další bokovku mimo animaci na televizních placech, například na pozici skriptky. Tenhle rok je pro mě náročnější se uživit autorskými projekty. To je taky realita filmových tvůrců.
Právě se dostávám do fáze, kdy bych si jako pravidelnou podmínku chtěla dávat, že samotnou animaci už budu delegovat – jak jsem řekla, technická realizace není úplně to, co si užívám, takže můj ideál je všechno vymyslet a někomu to zadat. Ještě Dceru národa jsem zvládla sama, ale napříště myslím, že takovou nabídku bych odmítla.
Diana Cam Van Nguyen uvede na Anifilmu svůj porotcovský program v sobotu 10. 5. v 15:00 v Malém divadle. Promítne čtyři své krátké animované filmy včetně Milý tati.
Jsi teď na Anifilmu porotkyní. Co to pro tebe vlastně znamená?
Vždycky je milé, když se ke mně nějaké takovéhle pozvání dostane – je, myslím, docela obvyklé zvát výherce minulých ročníků. U Anifilmu mě to pozvání těší velmi, protože, jak říkáš, v předchozích letech jsem tu pracovala na pozici guidky, takže je to hezký „posun“.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Canal+, Bontonfilm, Anifilm © 2025
