Diego Polieri je argentinský animátor, který letos zasedal v porotě Anifilmu. Jedná se o tvůrce, v němž se mísí autorské ambice s angažmá na některých z nejúspěšnějších animovaných produkcí posledních let. Podílel se na komplikované produkci Spider-Versu, na prestižní antologii Netflixu Love, Death & Robots a na videoklipu k jedné z posledních pecek The Strokes At The Door. Jeho Instagram je zároveň plný expresivních ručních kreseb, jejichž energii se pokouší do mainstreamu propašovat. Jak se mu to daří? A jak se staví k AI? O tom všem jsme si s ním mohli během posledních dní festivalu promluvit.
Jako mnoho lidí pohybujících se v animaci, i u vás vidíme mix osobních projektů a zakázek. V jednom případě realizujete svoji vizi, v druhém vizi někoho jiného. Jak se tyhle dvě věci potkávají?
To je věčná otázka, se kterou asi zápasí každý animátor. Moje přirozená tendence je tvořit kresbu, která je, řekněme, „umělečtější“ než ta, která se užívá v mainstreamových filmech a seriálech. Možná spíš než „umělečtější“ bychom měli říct „expresivnější“. Pořád jsem člověk, který rád pracuje s papírem a grafitem nebo tužkou, co si načrtává volnější tvary, což se nedá vždy aplikovat ve větším měřítku.
Čím větší projekt, tím jednodušší a přímočařejší musí kresba být – aby bylo možné ji replikovat v týmu lidí.
To je ono. Když teda pracuju na velké zakázce jako animátor nebo režisér animace, musím se vzdálit vlastním preferencím a dělat to, co je jednak realistické na realizaci a jednak odpovídá zadání. Samozřejmě se snažím, abych do každé práce dostal co nejvíc ze sebe – někdy to jde líp, někdy hůř. Člověk zkrátka nemůže skončit u toho, že dělá všechno podle svých představ, ale je izolovaný a bez prostředků. Nezbývá než hledat způsob, jak obojí skloubit.
Kdybyste měl vyjádřit poměrem, kolik z vaší činnosti je ono „umění“ a kolik je „práce“, jak by to bylo?
Poslední dobou bych řekl, že 20 % umění a 80 % práce, ale nejde o oddělené nádoby. Přesto může být občas složité nestát se prostě dělníkem a pamatovat na to, věnovat aspoň část času a energie sám sobě. Jinak máte sice lepší finanční ohodnocení, ale peníze jsou nakonec vždycky jenom peníze. Abych ale nebyl jen negativní, realizování zakázek člověka může hodně posunout v procvičování technik, což se pak uplatní i u osobních projektů.
Bavil jsem se s vaší porotcovskou kolegyní Dianou Cam Van Nguyen, která patří mezi animátory, jež nemají příliš v lásce realizaci animace. Vymyslí umělecký koncept, realizaci ale deleguje. Mimo jiné proto, že raději pracuje v týmu než sama. U vás se zdá, že je tomu naopak.
Určitě jsem tvůrce, pro kterého je přirozené kreslit, a tedy i být sám. Ale je pravda, že to dokáže být vyčerpávající. Možná, že se s postupem času přesouvám do podobné pozice, jakou popisujete. Animace je dlouhý, náročný a drahý proces, takže jakmile projekt trochu naroste, musíte si vybrat, jestli budete animovat, nebo režírovat – v nějaké fázi začíná být nemožné dělat obojí zároveň, to je prakticky sebevražda. Když zůstanete u animování, budete většinou sám se sebou, režie je oproti tomu sociálnější.
Ve vašem portfoliu mě zaujal videoklip At The Door, který jsem poprvé viděl tady na Anifilmu. The Strokes jsem předtím na nějakou dobu ztratil z horizontu – jako mladší jsem poslouchal jejich první alba, pak na ně trochu zapomněl. A díky vám jsem se dostal k jejich novější tvorbě a poslechl si celé album.
To je legrační, protože já to měl podobně. Znal jsem jejich první alba, jako asi každý, ale když jsem se dostal k téhle zakázce, tak jsem je už nějakou dobu nekontroloval. Bylo tedy trochu nostalgické si ty „staré časy“ připomínat. A tohle byla určitě obecně skvělá příležitost – jednalo se o videoklip, na jehož jednotlivých segmentech pracovaly pod vedením Benjyho Brooka různé animátorské týmy. Já režíroval tu část s válečnicí, která bojuje na vesmírné stanici proti vesmírným ogrům – byla to velká zábava. Měl jsem i příležitost k použití mnoha vlastních designů, vytvořil jsem storyboard i animatik a na detailech pracoval s mnoha skvělými argentinskými animátory. Strávili jsme na tom asi tři měsíce, možná o kousek víc. Intenzivní, rychlá, ale velmi příjemná práce.
Když mluvíme o intenzivní, ale asi ne moc příjemné práci, máte na kontě i spolupráci na Spider-Versu – projektu v tuhle chvíli notoricky známému nejen tím, že jde o jeden z nejlepších mainstreamových animáků posledních patnácti let, ale i jeho nefunkční produkcí. Vedoucí projektu Phil Lord a Christopher Miller dostali dokonce padáka za neschopnost funkčně organizovat tým. Jaká je vaše zkušenost?
Nutno říct, že my pracovali „na dálku“, takže jsme nebyli zdaleka v epicentru událostí. Jak víte, Spider-Verse je z větší části 3D animace, která se nás netýká. Obsahuje přesto pár 2D segmentů, které outsourceovali na argentinské studio. Jednalo se rozhodně o intenzivní zakázku, kde byl určitý problém s časovými harmonogramy. Rozhodně jsme museli naši efektivitu šponovat, jak to jen jde. Ale protože se jednalo o necelý půlrok práce, dalo se to zvládnout. Nedostal jsem se do fáze, kdy bych přišel o nadšení, že můžu na téhle zakázce dělat, i protože tohle byl jeden z těch případů, kdy jdou povinnost a umění ruku v ruce. Navíc jsem měl vždycky dojem, že je naše nasazení dostatečně doceněno. Jistě mi nepřísluší hodnotit ty další věci, kterých byla plná média.
Bavme se tedy o tomhle tématu obecně, protože je důležité. Pracovní podmínky filmových animátorů, ale také třeba VFX umělců, jsou rozhodně něčím, čeho si v posledních letech všímáme. V případě umění tu je vždycky klišé, že pro mistrovský výkon je třeba trpět. V jeho důsledku bylo často běžné považovat stres, nedostatek času a šílené pracovní nasazení klidně 7 dní v týdnu za „nutnou daň“. Jak se k tomu stavíte?
S takovým přístupem rozhodně nesouhlasím. Lidi pracující na filmech si zaslouží kvalitní pracovní podmínky – jako kdokoliv jiný. Jistě, v tomhle oboru se budou vždycky honit uzávěrky, vždycky tu budou nárazová období většího vytížení, kdy je potřeba něco obětovat. Ale jakmile se to přesune do polohy, kdy jsou tyhle krizové podmínky normou, je to problém. Protože jedna věc je, když něco nevyjde tak, jak má – všichni jsme lidi. Jakmile ale studio s šílenými podmínkami dopředu počítá a vyžaduje je, to už je přes čáru.
Jaká je situace v argentinské animaci?
Určitě ne tak příznivá jako v Evropě nebo Spojených státech – nemáme stejně mohutné industry, takže je každý tak trochu sám za sebe. S tím se právě snažíme něco dělat, založili jsme před pár lety organizaci, která si klade za cíl sdružovat animátory a prosazovat jejich zájmy.
Takové malé odbory?
Ano, protože jejich činnost animátorům rozhodně chyběla. Každý pracuje jako freelancer bez institucionálních jistot. A musím říct, že už se podařilo dosáhnout prvních výsledků co do navýšení honorářů a upevnění pracovních podmínek. Každému doporučuju, aby ve své profesi pomoc takové organizace vyhledal, protože pokud nejste v oboru celebritou, sami si nikdy nevyjednáte stejně dobré podmínky, jako když za vámi někdo stojí.
Jsou argentinští animátoři nějak umělecky sjednocení – existuje nějaký trend, který následují, je něco, podle čeho je poznat?
Neřekl bych. Jistě máme velké národní umělce, které každý místní tvůrce zná a jejichž tvorba má na ně vliv, ale nejde o jasně definovaný styl. Nemáme ani nějaký dominantní univerzitní program, na němž by se všichni sešli. Přesnější je tedy říct, že každý se umělecky vyvíjí sám. Já můžu říct, že jedním z mých vzorů je Alberto Breccia, velmi slavný argentinský karikaturista a tvůrce komiksů. Zemřel už před třiceti lety, jeho vliv je ale stále patrný. Jeho syn Enrique Breccia jde v jeho stopách a rovněž mám jeho tvorbu moc rád. Tak to mám ale já, není to univerzální argentinský přístup.
Často najdete podobný typ individuální kontinuity – další generace přebírají prvky z tvorby svých jednotlivých oblíbenců. A pak si k tomu přimíchejte vliv Japonska a americké tvorby a máte to ještě divočejší. Ale pokud se nepletu, stejně to máte tady – alespoň mi to tu už někdo říkal.
Vy si ve své osobní práci budujete jednotný styl, nebo experimentujete?
Řekl bych, že mám tři základní přístupy, mezi kterými přepínám. Jeden je založený na ostrých hranicích, ten se víc podobá mainstreamové tvorbě. V dalším naopak pracuju s proměnlivými tvary bez jasných hranic. Z něj se do zakázkové práce dá protlačit jen málo. Zase se vracíme k tomu, že kresba bez ostrých hran se těžko replikuje ve velkém měřítku a nejde v takovou chvíli koordinovat animátorský tým.
Vaším osobním zájmem je 2D animace pro dospělé. Před nějakými deseti až pěti lety tu byl určitý boom, v době Ricka a Mortyho a Bojack Horsemana, ale mám pocit, že už zase trochu utichl.
Člověk nemůže chtít příliš moc změn najednou. Celkově mám pocit, že se přístup veřejnosti k animované tvorbě během mého působení zlepšil. Už je obecně známé, že potenciál nabídnout zábavu pro dospělé publikum tu je. Určitě máme ale ještě kus cesty před sebou, snad se další generace dostane ještě o kousek dál. Já teď zrovna pracuju na pilotu argentinského animovaného seriálu pro teenagery a dospělé – snad to vyjde a bude z toho celá řada.
Kolik z vaší animace ještě děláte ručně?
Dělám ručně vše, i když jde o digitální kresbu. Ale je jasné, že AI se blíží a dřív nebo později půjde o všudypřítomný nástroj. Snažím se vůči tomu být otevřený, ale to jen za předpokladu, že půjde o prostředek, který bude sloužit umělcům a sloužit lidem, nebude se je pokoušet nahradit.
Problém je, že značná část lidí považuje AI za příležitost, jak umělce odklidit z cesty – ta představa, že si každý zadá pár příkazů a vypadne mu hotový film. Asi jediné pozitivum je, že zatím vždycky, když se to někdo pokouší demonstrovat, tak jen dokáže, že umělec je v uměleckém procesu pořád nenahraditelný. Protože AI vám možná vygeneruje čivavu v létajícím talíři nebo mrtvolnou imitaci Mijazakiho, ale opravdový umělecký cit jím nenahradíte.
Určitě. Musíme si přesto dávat pozor, abychom tenhle nástroj neodmítli jen proto, jak špatně se s ním teď zachází. I když je samozřejmě otázka, jestli se ho někdy podaří dostat do dobrých rukou. Je tu potenciál pro něco dobrého i pro něco špatného.
Příští ročník Anifilmu proběhne 5. – 10. května 2026.
Už jsme se dostali do té konečné fáze rozhovoru, kdy ječím o tom, že nesnáším AI…
Pro mě je taky těžké předpovědět, jestli to dopadne dobře. Pokud bude AI sloužit lidem, bude to v pořádku. Bude to nástroj, který odvede hrubou práci či pomůže s referencemi. Pokud bude sloužit korporacím a lidské lenosti, bude to katastrofa. Je potřeba mít úctu k práci druhých, bez které by ostatně tyhle algoritmy neexistovaly.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Osobní Instagram respondenta, Anifilm © 2025
