Zlín Film Festival: Psychobitch zatopí premiantovi v příjemném filmu o dospívání (recenze)

Festivaly tradičně věnují buď aktuálním filmům, nebo kanonickým klasikám. Psychobitch nespadá do ani jedné této kategorie. Snímek z roku 2019 norského filmaře Martina Lunda od doby svého uvedení nepřepsal žebříček nejlépe hodnocených, nejvýdělečnějších či nejdiskutovanějších filmů. To však neznamená, že by měl jen tak zmizet z povrchu zemského. Je dokonce dost dobře možné, že jeho opětovné uvedení ve Zlíně bude pro ledaskoho dost možná festivalovým vrcholem.

Zachráněný génius

Sedmnáctiletý Marius (Jonas Tidemann) je až otravně dokonalý kluk žijící na norském maloměsně. Premiant třídy, schopný sportovec, oblíbený v kolektivu. Rodina je na něj pyšná, spolužáci se přetahují, kdo bude jeho nejlepší kamarád a u holek si může pomýšlet i na tu největší školní krasavici.

Právě proto ho třídní učitel poprosí, aby do maturitní studijní dvojice přijal Fridu (Elli Rhiannon Müller Osborne). Problémovou a konfliktní dívku, která se nedávno pokusila spáchat sebevraždu. Kdo jiný by ji mohl dát do latě než školní wonder boy? Marius hodně stál o to, aby skončil ve skupině se svojí potenciální holkou Leou (Saara Sipila-Kristoffersen), nedokáže však jít proti očekávání a říct učitelovi „ne“, ocitá se tedy vedle holky, jejíž životní filosofie by se nemohla víc lišit od té jeho.

Psychobitch rozehrává svůj námět podobně jako mnohá jiná dramata o dospívání, kdy zakřiknutý hrdina potká manic pixie dream girl, jež ho strhne svou bezprostředností a naučí ho užívat si života plnými doušky. Do propasti neodpustitelných klišé nepadá předně díky civilnosti Lundova přístupu a jeho schopnosti obě ústřední postavy a jejich situace rozpracovat dost na to, aby se z nich stali hmatatelní lidé, přestože nepochybně zastávají specifické archetypální role.

Pro každého trochu

Hlavní devizou je, jak přesvědčivě přijímá Lunda úhel pohledu sedmnáctiletých dětí na hraně dospělosti. V nejmenším nedochází k jejich infantilizaci, a to přestože jsme v dobrém i zlém ponořeni do jejich emocí a logiky. Důležitým momentem děje například je, když se oba zasnění skoro-milenci během noční toulky dostanou do opuštěné školní budovy a blbnou na střeše. Když je načapá hlídač, tak místo, aby se prostě nechali vyvést a schytali možná pár ostrých slov za to, že jsou někde, kde být nemají, tak se pustí do divoké honičky, během níž likvidují školní majetek a ohrožují sebe i sekuriťáka. Po nevyhnutelném dopadení jim to přidělává mnohem víc potíží, než bylo nutné. Jedná se o zbrklé a hloupé chování, ale uvěřitelným způsobem, k němuž by se rozhodně mohl dopracovat středoškolák, u kterého by instinktivní touha „nebýt chycen“ přebila veškerý zdravý rozum.

Jako v mnoha podobných filmech lze vytknout, že mužská postava je rozpracovaná mnohem víc než ta ženská. Marius je naším protagonistou, s nímž trávíme většinu času. Události nahlížíme jeho očima a zařazujeme je do kontextu jeho života. Smyslem Fridy tedy je, jakou funkci v jeho příběhu zastane. Přesto ale Lunda myslí na svou titulní postavu dost na to, aby mu nešlo vytknout, že ji přímo zrazuje. Frida má vlastní život a vlastní motivace, proč je taková, jaká je. Není jen vágní abstrakcí, která má Mariovi dodat chuť do života, sama se proměňuje a učí. Ne ve stejném rozsahu jako Marius, většina jejího světa je mimo naše zorné pole, ale přece tušíme o jeho existenci.

Opravdové rozmělnění přichází až u vedlejších rolí, i když i zde se Lunda snaží, aby každé postavě s dialogy daroval nějaký náznak hloubky. Lea je přízemní, ale dobrosrdečná. Jeden z Mariových kamarádů je trochu křupan, ale zároveň hraje nejlépe ze třídy na piano. A u jiného se zdá, že možná k Mariovi cítí hlubší emoce, byť to film nikdy jednoznačně nepotvrdí. Nic z toho by ve filmu nemuselo být a příběh na to nikdy nezaostří, ale přítomnost podobných maličkostí mu dodává texturu a evokuje svět, který přesahuje samotné vyprávění.

Kam jsi zmizel?

Ruku v roce s tím jdou vynikající výkony. Jonas Tidemann prokazuje opravdový talent a je velká škoda, že se od premiéry zdánlivě propadl do země. Jeho Marius si připadá jako nejrozumnější a nejdospělejší člověk na světě, protože tak k němu všichni přistupují. Začíná se však cítit, jako by byl jen stroj na samé jedničky, a to náhlé zmatení Tidemann ztvárňuje dokonale. Má ho vůbec někdo rád a zajímá se o něj jako člověka, nebo by všechno nadšení opadlo po prvním problému?

Taková Frida nemá mnoho přítel, vlastně jen jednu kamarádku – u ní si ale může být jistá, že by s ní prošla peklem. Ne že by Frida byla doopravdy pozitivní vzor, její sebedestruktivní chování je důsledkem mnoha vážných problémů. Opět ale dává smysl, proč by si sedmnáctiletý kluk mohl začít myslet, že tudy vede cesta. V konečném důsledku je to však pořád Frida, kdo potřebuje větší změnu statu quo. Müller Osborne pak bez problému ztvárňuje její agresi i skrývanou křehkost.

Nejvíc co dohánět by měl Lunda nejspíš co do stylistických režijních voleb. V tomto ohledu je vše jen na svém místě a snímek nikdy příliš vizuálně nezaujme. Jako pro mnoho mladých lidí, i pro hrdiny je důležitá hudba, vztahují se k ní i některé klíčové okamžiky snímku. Některé hudební montáže však vyznívají trochu jako reklama na norská lyžařská střediska, což ještě zesiluje stáří filmu. Šest let je příliš málo na retro a příliš moc na to, aby film zněl současně. To samozřejmě není režisérova chyba, rutinní montáže však již ano.

Další projekce Psychobitch na Zlín Film Festivalu:
úterý 3. 6. 10:00 – Zámek Zlín

To je ale jediný opravdový zádrhel u jinak skvěle napsaného a zahraného filmu, který dává svým postavám prostor dýchat a jejich mladistvé sebeobjevování působí přesvědčivě, aniž by potřebovalo přepnout do nějak zvlášť silně depky. Takže tu máme hodně fajn zážitek pro všechny od puberťáků výš.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Zlín Film Fest © 2025

Psychobitch
Drama
Norsko, 2019, 109 min
Režie: Martin Lund
Scénář: Martin Lund
Kamera: Adam Wallensten
Hudba: Nils Martin Larsen
Hrají: Jonas Tidemann, Elli Rhiannon Müller Osborne, Henrik Rafaelsen, Jannike Kruse, Saara Sipilä-Kristoffersen, Bethina Nærby, Espen Løvås
Produkce: Ruben Thorkildsen
Střih: Christoffer Heie
Zvuk: Johan Rasmus Pram, Christian Schaanning
Scénografie: Camilla Lindbråten
Masky: Grethe Gunn Solberg Hansen
Kostýmy: Ida Toft