Recenze: Fénické spiknutí působí jako návrat ke kořenům Wese Andersona i jeho velké finále

Wes Anderson je tak trochu meme, oblíbený terč parodií a jedna z prvních obětí AI kopíráku. I lidé, kteří jinak příliš nevěnují pozornost filmovému jazyku, dokážou určit jeho režijní trademarky – nebo si to alespoň myslí. Asi nevyhnutelně vzhledem k jeho masové rozpoznatelnosti jde také o jednoho z nejméně pochopených filmařů. Protože čím víc AI skečů na téma „Spider-Man, jak by ho natočil Wes Anderson“ vidíme, tím více je jasné, že širší veřejnost příliš nerozumí tomu, proč Anderson dělá, co dělá. Může nás to naučit jeho novinka Fénické spiknutí?

Už vás mám po vkusný šátek na krku

Trajektorie Wese Andersona se zatím zdála jasná. Grandhotelem Budapešť dosáhl vrcholu ve využití svých postupů v jejich základní formě. Jednalo se také o komerční i kritický hit. Co tedy dál? Následovala režisérova dlouho vyvíjená stop-motion srdcovka Psí ostrov, a pak už dva tituly, u nichž se zdálo, že Anderson tak trochu rebeluje.

Francouzská depeše i Asteriod City byly veskrze divácky nekonformní, skoro jako by aktivně upíraly přímočaré divácké potěšení ze samotného Adersonova stylu. Šlo o roztříštěné filmy, jež před našima očima dekonstruují vlastní schopnost vyprávět příběhy. Zdálo se to jen logické. Vždyť Anderson musel jednou začít mít plné zuby pověsti člověka posedlého pastelově barevnými vycentrovanými světy, v nichž údajně vypráví estetické, elitářské příběhy o… asi ničem.

Takový přitom Anderson nikdy nebyl – jeho styl slouží specifickému účelu, ztělesňuje represi postav, jejich omezenost a potřebu žít v úhledné škatulce, což jsou vše motivace skrývající hlubokou vnitřní tíseň a smutek. Proto nestačí vložit do AI prompt „statické pastelové Star Wars“ a myslet si, že výsledek má něco společného s Wesem Andersonem. Jeho poslední filmy jako by si kladly za cíl alespoň pro tu pozornější část publika jeho postup krok po kroku odkrýt.

Proto je tak moc překvapivé, že Fénické spiknutí působí v mnoha ohledech jako návrat před jeho „revoltu“. Prakticky ve všech ohledech spadá spíš do Andersonových desátých let, tedy do období Měsíčního království a Grandhotelu Budapešť, kdy už se zbavil veškerého nánosu své ranější tvorby, ale ještě se nevydal cestou performativní pitvy vlastního stylu.

Mstící se jeptiška

Příběhově jde o Andersonův nejpřímočařejší film od… možná za celou dobu. Sledujeme hyperúspěšného kapitalistu Zsa-zsa Kordu (Benicio Del Toro), který nahromadil takové jmění, že už uniká jakékoliv institucionální kontrole. V důsledku toho se ho chce zbavit víceméně každá mocnost světa, je tedy terčem nekonečné série atentátů. Zatím jim uniká, nicméně cítí, že to nebude trvat navždy. Rozhodne se tedy znovunavázat kontakt se svou jedinou dcerou Liesl (Mia Threapleton), jež se právě chystala složit řeholní slib stát se jeptiškou.

Z důvodů, jež Zsa-zsa nechce prozradit, se má právě jeho dcera (a nikoliv některý z devíti synů) stát jeho výhradním dědicem. S tím, že po jeho pravděpodobné brzké smrti ho jednak pomstí a jednak dokončí plánovaný megaprojekt. Jeho princip není zcela jasný, tedy až na to, že by zaměstnal tolik lidí jako malá země a vygeneroval jistý a nepřetržitý zisk. Liesl přijímá proto, že chce otcovy sny posunout správným směrem (žádná otrocká práce, žádné vraždění), ale také, protože se chce dozvědět pravdu o smrti své matky.

Protože se Zsa-zsovy nepřátelé pokouší manipulací trhu jeho plány překazit, musí se otec, dcera a jejich nový asistent (Michael Cera) vydat na cestu po fantaskní verzi severní Afriky a blízkého východu, aby se zde setkali se obchodními partnery a ujistili se o tom, že všechny dohody i přes změnu podmínek platí. To je spousta času na rodinné sblížení, ale i další sérii atentátů.

Daddy issues all the way

Mnoho Anderonových filmů je o rozbitých vztazích mezi rodiči i s dětmi – právě proto se jeho postavy uzavírají po permanentního dětství, o něž z nějakého důvodu buď přišly, nebo ho někomu upřely. Nejtypičtějšími případy jsou Taková normální rodinka, jež rozjela Andersonovu mainstreamovou kariéru, a následný geniální Život pod vodou, který ji svým chabým komerčním výkonem málem zase pohřbil.

V obou případech sledujeme rodiny zcela rozložené v důsledku chyb narcistního a sobeckého otce. Royal Tenenbaum nakonec svou rodinu zvládne opět slepit dohromady, sám však umírá. Steve Zissou má menší štěstí – nalezený syn umírá v jeho náručí a on se vydává za doprovodu nostalgicky vzletné melodie na další dobrodružství, protože už v životě nemá nic jiného. Podobná logika je pro Andersona typická. Hořkosladké konce, kde každé pozitivum musí být nějak zaplaceno, leckdy s velmi krutou a vysokou cenou.

U Fénického spiknutí se zdá, že Wes, snad jak stárne, chce dojít tentokrát k smířlivějšímu konci. A to přestože Zsa-zsa je možná tím vůbec nejhorším otcem, jakého jsme kdy v jeho filmech viděli. Kde je Royal bodře přezíravý a Zissou postrádající zájem se usadit a založit rodinu, tam je Korda chladný a krutý svým potomkům přímo do očí. Je bezohledným kapitalistou „v jehož domě chybí bůh“, jak míní jeho dcera. Tím víc zaskočí samozřejmost, s níž se tento antihrdina začne „napravovat“ a přizpůsobovat ideálům své dcery.

Obvykle v Andersonových filmech nestačí jen vůle být lepší, dávné chyby je pomyslně (a někdy doslova) třeba splatit krví. Zaplatit ultimátní daň. Ve Fénickém spiknutí však jako by všechno zapadalo do sebe právě tak, aby mohli být všichni na konci šťastní a spokojení. Ne možná způsobem, jaký si představovali, ale přece. Někomu to nejspíš bude připadat velmi podivné, v kontextu Andersonovy tvorby jde ale o zajímavý odklon. Přímočarost příběhu a přímočarost pozitivního vyznění působí samy o sobě neuspokojivě, možná lze ale to vše považovat za optimistickou katarzi celé Andersonovy dosavadní tvorby. Samo o sobě to je trochu nezasloužené, když to ale postavíme vedle všech ztrát, jimž jsme u něj byli svědky od 90. let, může být dojem jiný.

Recenze: Wes Anderson se v Asteroid City zasnil, totéž chce i po vás

Asteroid City by bylo zcela nezajímavou dírou uprostřed pouště, kdyby do ní nedopadl meteorit a na místě, kde dnes svérázné městečko stojí, nevyhloubil skutečnou díru. Do jeho malebných kulis Wes Anderson situoval svůj nejnovější film… tedy, zčásti.

Můžete toho mít dost

Nemá smysl nikomu vyčítat, pokud je už trochu unavený Andersonovým přístupem. Ale ne proto, že jeho filmy vypadají podobně – tato častá výtka je nezasloužená. Filmy většiny filmařů vypadají podobně a jediný důvod, proč si toho všímáme u Wese, je unikátnost jeho rukopisu. Na Fénické spiknutí se kouká krásně, byť ano, je to pořád ten samý Wes.

Rozhodně však platí, že přestože Anderson udělal pár kroku zpět oproti Asteroid City co do dekonstrukce a sebereflexe, nevrací se ani k vyprávění zcela stejných příběhů jako ve svých raných letech. Už ho zřejmě nezajímají jednotlivé postavy, o nichž teď neuvažuje jako o individuálních bytostech. Zsa-zsa nemá komplexitu Steva Zissoua, nejeví se jako opravdový člověk s opravdovým vnitřním světem. Možná proto je pro Andersona méně důležité, aby zaplatil za své hříchy a důležitější je, aby to celé nějak hezky dopadlo.

Recenze vzniká bezprostředně po zhlédnutí filmu, což v tomto případě není ideální. Rozhodně by to chtělo trochu času na rozmyšlení, rozdýchání, zapřemýšlení o tom, jak to vše zapadá do celku – protože tak v tuhle chvíli Anderson nejspíš o svých novinkách uvažuje. Je to další dílek skládačky spíš než samostatný plnohodnotný zážitek. Ale snad platí, že pokud se vám tenhle Texasan neomrzel doposud, nestane se tak asi kvůli Fénickému spiknutí.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2025

Fénické spiknutí
The Phoenician Scheme
Komedie / Akční / Krimi
USA, 2025, 101 min
Premiéra: 5. června 2025 CinemArt
Režie: Wes Anderson
Scénář: Wes Anderson, Roman Coppola
Kamera: Bruno Delbonnel
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Benicio Del Toro, Mia Threapleton, Michael Cera, Scarlett Johansson, Benedict Cumberbatch, Rupert Friend, Tom Hanks, Bryan Cranston, Riz Ahmed