Kultovní horor režiséra Stevena Spielberga patří bez debat mezi největší filmové trháky všech dob a po padesáti letech se o něm stále hovoří jako o zlatém standardu velkofilmů. Za úspěchem filmu ovšem stála celá řada náhod, problémů a kolosálních risků, která vás donutí zamyslet se, jak by asi dnešní filmový svět vypadal, kdyby se žraločí podívaná nezvládla odrazit ode dna. Čelisti totiž nebyly jen tak nějakým blockbusterem. Podobný druh filmu před jejich premiérou vůbec neexistoval.
Režie: Steven Spielberg, 26 let
Původní scénář založený na stejnojmenné knížce od autora Petera Benchleyho se od výsledného filmu drasticky liší – nejde ani tak o akční horor, jako spíš o kritiku korupce a společenské hierarchie v malém městě. Inspirací k napsání románu byl mimo jiné skutečný případ útoků z roku 1916, kdy u pobřeží New Jersey během dvanácti dnů zaútočil žralok na pět lidí, z toho čtyři smrtelně. Událost tehdy vyvolala v Americe paniku, titulky plnily noviny a poprvé se o žralocích začalo veřejně mluvit jako o hrozbě pro člověka.
K tomuhle námětu přišel Steven Spielberg, kterému bylo při natáčení pouhých 26 let a za sebou měl jen několik menších, převážně televizních projektů. Dnes je jeho práce samozřejmě věhlasná a pro nemálo lidí představuje ideál, k němuž by měli všichni filmaři vzhlížet. Kdyby se ale z Čelistí nevyklubal hit, nejspíš by ho už žádné studio nikdy nepustilo ani na kilometr od kamery. Studio muselo tedy být z jeho chování značně překvapené, když nezkušený filmař z původně plánovaných 55 natáčecích dní udělal 155 a přibližně čtyřmilionový rozpočet překročil více než dvojnásobně. Čelisti patří mezi typické případy prokletých produkcí a je skutečnou ukázkou Spielbergova talentu, že z katastrofálního natáčení dokázal vytěžit skvělý film.
Potřebujeme větší loď… a nového žraloka
Sám Spielberg mnoho svých rozhodnutí připsal zbytečným ambicím a perfekcionismu. Trval totiž na tom, že pro film použije modely žraloků v životní velikosti a ne jen zmenšené loutky. Příběh byl zamýšlený daleko více jako horor plný krvavých žraločích útoků, po jejich otestování v praxi ale většina scén musela být velmi rychle přepsána.
Robotický model žraloka přezdívaný Bruce totiž zásadně odmítal spolupracovat. Technika selhávala na plné čáře, nic nefungovalo, jak mělo, a po několika testech si Spielberg musel přiznat, že jeho gumoví žraloci vlastně ani nepůsobí moc skutečně. Nefunkční efekty navíc vůbec neusnadnil fakt, že Čelisti byly prvním filmem natáčeným z velké části na skutečném moři, ne jen v bazénech. Spousta vybavení tedy padla za oběť mořské vodě a z dvanáctihodinových pracovních dní se většinou natáčelo jen asi čtyři hodiny, než se všechno nachystalo. Dokonce se říká, že poslední natáčecí den se na něj štáb chystal připravit pomstu za měsíce stresu a improvizací. Spielberg proto z ostrova tiše odjel ještě před klapnutím poslední scény, protože – jak později přiznal – měl reálný strach, že ho hodí do moře.
Na žraločí efekty a hašení problémů padl skoro celý rozpočet, Spielberg ale dovedl najít štěstí v neštěstí. Jak známo, nejvíc se bojíme toho, co nevidíme, a tak se žraloka rozhodl pojmout jako neviditelné zlo pod hladinou. I díky tomu se pak samozřejmě celý snímek u diváků tolik uchytil, i když všechno to napětí a tajemno vzešlo víceméně z nutnosti.
Na poruchového žraloka s nelibostí vzpomíná i otec Star Wars a Spielbergův dlouholetý kamarád George Lucas. Při návštěvě na place ve snaze pořídit vtipnou fotografii strčil hlavu do parybí tlamy, robot ale čelisti sklapl a na několik dlouhých desítek minut z nich nešlo mladého filmaře vypáčit.
Du-du… Du-du…
Podobně jako motiv tajemna do filmu prostoupil víceméně náhodou, nechybělo málo, abychom přišli i o další ikonický prvek nevyhnutelně s Čelistmi spojený. Když John Williams poprvé zahrál Spielbergovi hlavní motiv na klavíru, režisér si nejprve myslel, že si z něj dělá legraci. Dvě pomalu se opakující noty (E–F nebo F–F# podle ladění) se zdály až směšně primitivní. Jenže Williams měl jasno; chtěl vyjádřit prastarý, neúprosný a neviditelný predátorský pohyb. Něco, co se blíží, zrychluje… a pak udeří.
Spielberg později přiznal, že se naprosto mýlil. Z melodie se stalo jedno z nejikoničtějších a nejděsivějších témat v dějinách filmu a hudba doslova nahradila poruchového žraloka vytvářením napětí právě tím, co divák nevidí, ale slyší. Sám skladatel později řekl, že ta hudba byla „tak jednoduchá, že by ji mohl zahrát i dítě na dvou prstech“. V jednoduchosti je síla, jak potvrzuje Oscar, kterého za hudbu k Čelistem v roce 1976 získal.
A tak to začalo…
První testovací projekce v Los Angeles napověděla, že se nerodí jen solidní film, ale opravdový fenomén. Jedna divačka tehdy podle dochovaných vzpomínek vyběhla z kinosálu a pozvracela se na chodbě – naprosto vyděšená z jedné žraločí scény. Spielberg i Universal tehdy poprvé správně vycítili, že navzdory náročné produkci sedí na hitu.
Poprvé v historii kinematografie se tedy studio rozhodlo Čelistem uspořádat drahou a rozsáhlou marketingovou kampaň, které dnes považujeme za naprostou samozřejmost. Tehdy byly například filmové reklamy v televizi úplnou raritou, tady se do nich během hlavního vysílacího času ale investovala bezprecedentní částka 1,8 milionu dolarů. Do kin se navíc film dostal naráz ve více než 400 sálech po celých Spojených státech, což byl na tehdejší dobu bezprecedentní tah. Vůbec poprvé se i na pultech obchodů začal objevovat tematický merch všeho druhu.
Investice se naštěstí vyplatila. Do premiéry Čelistí nikdy žádný snímek nepokořil tržební hranici 100 milionů dolarů, žraločí podívaná se ale s výdělkem 435 milionů dolarů stala nejvýdělečnějším filmem historie, než ji o dva roky později trumfly Star Wars. Zároveň šlo o první film, který byl nasazen ve více než 400 kinech po celých Spojených státech.
U kas se tvořily fronty až za roh, ostatně tehdy vzniknuvší anglické pojmenování „blockbuster“ se běžně používá ve filmovém diskurzu dodnes. Diváci hlasitě křičeli při sebemenším zahlédnutí žraloka, do vody se báli vlézt ještě několik let, ikonická hudba Johna Williamse zlidověla a koncept moderního letního velkofilmu byl na světě. Film se dočkal tří nepříliš povedených pokračování a žraloci všeho druhu, ať už poletující v tornádech nebo s lasery, se dodnes objevují v béčkových a céčkových radostech, které se k Čelistem s hrdou sebeironií odkazují. Tak všechno nej, legendo!
Petr Schön a Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Universal © 2025
