Džob uzavírá vorlovskou trilogii o graffiti i ztracených iluzích. Vše je tu při starém (recenze)

Tomáš Vorel se po letech vrací ke svým postavám z filmů Gympl a Vejška, aby je nechal zestárnout, ztratit iluze a zakopávat o realitu dospělého života. Třetí díl volné trilogie s názvem Džob opět přináší typicky vorlovskou směs přepálené stylizace, satiry a absurdního humoru – tentokrát zasazenou do světa korporátů, nefunkčních manželství a někdejších snů, které pomalu blednou pod nánosem každodenních starostí.

Rejža Vorel se nemění

Mrknete-li se s odstupem let na uživatelská hodnocení generačních kultovek Gympl a Vejška, najdete názory jako: „Tak ujeté, až je to zábavné,“ případně zamyšlení: „Jestli to Vorel natočil ze srandy, tak je génius, jestli to myslel vážně, tak je blázen.“ Obě tyhle reakce jsou zcela na místě a krásně shrnují pocity, které při sledování grotesek s Jiřím Mádlem a režisérovým synem v hlavních rolích běžely a dodnes běží hlavou diváka.

Oba filmy se snažily volbou tématu, hudby i replik mluvit jazykem mladých lidí, a proto je tolik bavily. Některé hlášky zlidověly a mileniálové je dodnes bezděčně parafrázují v každodenních konverzacích, a koho Gympl a Vejška chytly ve správnou dobu, nostalgicky na ně vzpomíná podobně jako na období, o kterém Vorel prostřednictvím svých dvou hrdinů vypráví. Komediální úspěch u cílovky měla i ujetá forma, plná bizarně se pitvořících tváří herců jen několik centimetrů od čočky kamery a více či méně toporné odříkávání dialogů v postsynchronech.

Je vlastně kouzelné, nakolik výpověď jedné generace poznamenala tvorba divadla, které řada fandů nikdy nenavštívila, v horším případě o jeho existenci ani netuší. Tomáš Vorel a jeho kolegové ve Sklepě si dělali srandu ze všeho, co se tváří vážně. Typické jsou pro ně absurdní situace, přehrávání každodenních banalit do ujetých rozměrů a porušování různých pravidel, která by vyprávění mělo mít. Výsledkem bývá osobitá groteska plná karikatur, obvykle vtipná tím, jak je přehnaná, přitom ale vědomě nepointovaná.

„U Vorla je jedno, jestli umíte hrát. Potřebujete umět hrát u Vorla,“ oglosoval to nedávno zajímavě Jiří Mádl. Místo s živými kolegy si v řadě scén herci na jeho projektech musí vystačit se značkou, a namísto natáčení zvuku na place svoje dialogy zpětně dabují v postsynchronech. Vorel zkrátka vyprávěl a vypráví silně stylizovaně, a je jen na vás, jestli vás tak výrazná tvorba osloví svým kouzlem, nebo odradí svou divností.

Když tě život srazí jako vlak

Podobně, jako Gympl a Vejška karikovaly dospívání, školské prostředí nebo třeba učitelskou profesi, karikuje Džob bezdomovce, korporáty a rodinný život. Moc životního optimismu tu nenajdete, jestli vás ale předchozí filmy bavily, máme pro vás dobrou zprávu. Džob předchozí dva díly série v žádném ohledu nezapře. Produkce se neobešla bez porodních bolestí a scénář se podle slov tvůrců několikrát přepisoval, výsledek ale ke svým předchůdcům zapadne obsahem i formou tak přirozeně a samozřejmě, jako by od jejich premiéry neutekla řada let.

Tomáš Vorel se toho podobně jako Danny Boyle nebojí, a stejně jako 28 let poté je jeho novinka už druhým letošním bijákem kompletně natočeným na iPhone.

Z Kolmana (Jiří Mádl) je poměrně úspěšný manažer v investiční firmě. Aby měl na hypotéku a pohodlný život, na který byl zvyklý u tatíka, denně zaprodává duši v šedivých zasedačkách korporátu, spolu s týmem se snaží nutit bránícím se zákazníkům své finanční produkty a zapáleně hecuje je i sebe karikaturami motivačních frází. Pak se probojuje nekonečně rozkopanou a neustále ucpanou Prahou domů ke křičícímu dítěti a frustrované manželce (Diana Dulínková), která zadušením vlastních ambic a předměstským životem mezi hřištěm, plotnou a přebalováním tiše či hlasitěji trpí. Horko těžko se protloukající Kocourek (Tomáš Vorel jr.) se mezitím charakteristických mileniálských tísní a stresů snaží zbavit meditačními mantrami a neutuchající snahou prorazit svým uměním. Mezi návštěvami matky alkoholičky v Bohnicích a výrobou reklamních triček ale pomalu dohořívá.

Parodie na život

Vorlova trilogie se tak s Džobem definitivně stala jakousi parodií na život, která do scénářů vyzobává povědomé strasti a lapálie, se kterými se každý z nás v nějaké míře setkal. Tradičně svá témata jen načrtává a pokládá na stůl, nenabízí řešení a často ani katarzi pro své postavy – stejně jako v reálu odpovědi a pointy často nenacházíme. Na zápletce okolo neutuchající snahy nepřestávat s riskantním sprejováním po vlacích, vagonech metra a vysoko stojících billboardech scénář třetího dílu hezky ilustruje snahu neztratit kus sebe sama a něčeho, co nás v mládí definovalo a dělalo nám radost. V každodenní realitě pokakaných plínek, nesplacených faktur, hádek s partnerem a ucpaných silnic je čím dál tím těžší cítit mladickou bezstarostnost a radost z každodenních všedností. Film všechny tyhle pocity trefně a hezky zachycuje. Neobtěžuje se jít v jejich ohledávání zvlášť do hloubky nebo k nim říct cokoli nového a objevného – pokud jste ale něco takového čekali, nedávali jste u předchozích filmů ani řádků vůbec pozor.

V Gymplu rezonuje hiphopová energie díky DJ Wichovi, Vejšku rozezněli PSH. V Džobu se k nim přidávají ShackeOne, Tokyo Drift nebo Yzomandias, který si ve filmu střihl i malou roličku.

Vážně? Nevážně?

Humor tu je tradičně rozkročen mezi památnými trefami do černého a úplnými koninami, jako když si dětská crew writerů říká Hardcore Intelligent Vandals… neboli H.I.V. V některých scénách Vorlův charakteristický styl působí jako k dokonalosti dotažená, vycizelovaná, funkční manýra, jen aby o pár minut později film připomněl tureckou telenovelu, kde postava trpělivě a klidně vyčkává s emotivní reakcí na to, až druhá strana v dialogu odříká poslední slovo svého zábavně toporného monologu. Někteří herci bizarně přehrávají a jejich obličeje se kroutí do carreyovských grimas, někteří jako by se nikdy nesetkali s konceptem mimiky a intonace. Hrdina filmu se zapáleně vyznává z něčeho, co veškerými svými činy popírá, a v ten moment nevíme, zda jde o brilantní scenáristický úskok a obžalobu z jeho pokrytectví, nebo neobratnou snahu říct divákovi něco, co mu neumíme ukázat.

A tak je to tady se vším. „Tak ujeté, až je to zábavné,“ říkáte si, případně se zamýšlíte: „Jestli to Vorel natočil ze srandy, tak je génius, jestli to myslel vážně, tak je blázen.“ Ale ono je to jedno. Narvaný sál kulturáku v Uherském Hradišti, kde se Džob na Letní filmové škole dočkal své vůbec první projekce, se někdy smál spolu s filmem, a někdy se smál jemu. Smál se ale nahlas, hurónsky, často a s vervou. A to je zásadní.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © 2025 Vorel Film, Totalfilm Media, Continental Film

Džob
Komedie / Drama
Česko, 2025, 87 min
Premiéra: 31. 7. 2025 Continental Film
Režie: Tomáš Vorel
Scénář: Tomáš Vorel, Sany, Barbora Vlčková
Kamera: Tomáš Vorel
Hudba: Yzomandias, Ladislav Zensor
Hrají: Jiří Mádl, Tomáš Vorel jr., Diana Dulínková, Filip Vorel, Lukáš Cína, Vilma Cibulková, Jan Kraus, Zuzana Bydžovská, Eva Podzimková, Kristýna Leichtová, Yzomandias, Jakub Jenčík, Ondřej David, Shacke One