KVIFF recenze: 33 kroků sugestivně přibližuje trauma romského útoku, jehož zloba může zasáhnout celé generace

Z letošních Karlových Varů už jsme vychválili Pramen v režii Ivana Ostrochovského s Aňou Geislerovou v hlavní roli. Slovenský filmař má ale na svědomí i bohatou, ve skutečnosti dokonce ještě bohatší producentskou činnost. Spolu s Jiřím Konečným na festivalu uvádí i snímek 33 kroků, který ve fikčním, na pravdu však navázaném díle mapuje v režii Anny a Šimona Domčekových autentické emoce spojené s jedním hrozným zločinem.

Terapie filmem

Milan Daniel se stal obětí brutálního rasového zločinu ze strany místních neonacistů, který mu na okamžik přivodil klinickou smrt. Z ní jako zázrakem procitl, byť za cenu kómatu a dlouhé léčby. Po třinácti letech už je fyzicky zdravý. Žije svůj život, vychovává svého syna. Když se však blíží propuštění zločince, který se na něm násilného činu dopustil, začínají se ozývat hlubší rány, jimž Milan nedokáže čelit jinak než sněním o pomstě.

Všichni to z něj cítí. Ať už přímo, jako jeho všímavá žena, nebo nepřímo, jako jeho malý syn. Ten byl doposud běžným rošťákem, nyní začíná projevovat známky stresu, nejistoty a strachu, které přejímá od otce, aniž by sám věděl jak a proč. Milan se čím dál víc izoluje, hledá rady u autorit své komunity, nakonec ale začíná věřit tomu, že existuje jen jedno řešení. Zbraň nejprve odmítá, nakonec si ji ale pořizuje. A chystá se udělat to jediné, co mu může přinést klid. I za cenu toho, že tím o vše přijde. I za cenu toho, že tím může romskou komunitu uvěznit v nekonečném cyklu pomsty.

33 kroků se neprezentuje jako dokumentární film. Přestože Daniel hraje verzi sebe sama, snímek má však podepsané scenáristy. Jedná se o fikci inspirovanou jeho zkušeností. V jedné z vedlejších rolí ostatně poznáte i zavedenou herečku Elišku Křenkovou. Přesto má snímek rozhodně atmosféru autorského festivalového dokumentu, tedy s tím zjevným zádrhelem, že ty samozřejmě nesledují člověka, který dlouhodobě zvažuje a plánuje vraždu. To by nejspíš neprošlo ani Heleně Třeštíkové. Výsledek tedy můžeme nejspíš považovat za jakousi autoterapeutickou hypotetickou situaci, kdy se Daniel a členové jeho rodiny vyrovnávají se skutečným traumatem, nicméně v aranžované situaci.

Bez kompromisu

Snímek se vyznačuje silným sklonem k „artovosti“, typickým pro producenta Ostrochovského. O pár sálů vedle ostatně rozděluje na základě podobných tendencí i publikum Pramenu. Čímž nechceme říct, že potajmu film režíroval, ale že má zjevně konzistentní cit na projekty, jakých se účastnit. Máme tu poetické dílo plné pomalých, kontemplativních scén, vyplněných často protagonistovými monology, v nichž popisuje své noční můry a vize, které ho od jeho kómatu pronásledují. Jedná se i se svými sedmdesáti minutami o pomalý snímek vyžadující maximum pozornosti, který si jde jen stěží představit na televizní obrazovce. Mnohem větší smysl dává v tichém kinosálu, kde se s ním můžete izolovat od světa.

Tato exkluzivita je sama o sobě hodná diskuse, zvlášť u snímku s tímto námětem. Filtr, který filmaři nasazují, dostane 33 kroků jen k publiku, jež dopředu sdílí jejich východiska. Edukativní ani aktivistická role nejsou pro umělecké dílo jistě povinností, takže nejde přímo o objektivní chybu nebo nedostatek, přesto absolutnost, s níž se tu tvůrci uzamykají do své bubliny, bude možná někomu připadat jako promarněná příležitost.

Samozřejmé věci, jež je třeba říkat

Je toho totiž překvapivě mnoho, co dokážou za krátkou stopáž otevřít. Předně jde o něco tak samozřejmého, jako postavit se proti stereotypu, že Romové mají hroší kůži, násilí je součástí jejich uvažování a ze všeho se hned oklepou. A jakkoliv je asi trochu pravda, že průměrný Rom musí mít nebeskou trpělivost se světem, aby se nezbláznil, pořád jde o lidské bytosti se stejnou zranitelnosti a křehkostí, jakými se vyznačuje kdokoliv jiný. Zní trochu hloupě to muset vůbec psát, přesto se až moc předpokládá, že Rom takových nuancí není schopný.

Což jde ruku v ruce s dalším tématem, jímž je maskulinita, možná toxická, jež vede Milana k neochotě bavit se o svých problémech s manželkou. A k představě, že je na základě jakéhosi vyššího principu povinován pomstou, která nastolí rovnováhu i za cenu jeho života či svobody. Přestože Daniel využívá určité komunikační kanály ve svém okolí a má lidi, kterým se  svěřuje, izoluje se od těch nejbližších – od těch, kteří mu rozumí nejvíc a kteří by mu dokázali být tou největší oporou.

33 kroků na KVIFF
Úterý, 7. 7., 14:00, Kinosál B

Takže jak vidno, 33 kroků má co říct a k čemu se vyjádřit. Milan Daniel předvádí na neherce výtečný výkon a režisér Šimon Domček, stojící také za kamerou, přináší pár vizuálně silných momentů. Přesto jde tápat, zda by v tomto specifickém případě víc neprospělo trochu divácky otevřenější dílo. Opět se ale vracíme k tomu, že už podmínka „prospívání“ je trochu nemístná – filmy mohou být nepřístupné, tím spíš relativně méně produkčně náročné projekty jako tento. A když k výsledku přistoupíte jako k sebevědomě svébytné festivalovce, která si nebojí nárokovat si vaše plné divácké nasazení, nejspíš si z tohoto zážitku mnohé odnesete.

foto/video: © KVIFF 2026

33 kroků
33 krokov
Slovensko / Česko, 2026, 71 min
Česká premiéra: 8. 10. 2026, Filmtopia
Režie: Šimon Domček, Anna Domček
Scénář: Šimon Domček, Anna Domček, Matúš Ďuraňa, Rastislav Graňák
Kamera: Šimon Domček
Hrají: Milan Daniel, Jana Poláková, Milan Polák, Gabriel Polák, Eliška Křenková, Róbert Mikla
Produkce: Ivan Ostrochovský, Jiří Konečný