Mysteriózní drama Wirbel, které slavnostně zahájilo letošní Letní filmovou školu, vznikalo devět let a při pohledu na jeho dramatické sekvence pečlivě záběrované krajiny je dlouhá příprava znát téměř v každém okamžiku. Celovečerní debut režiséra Tomáše Hubáčka je především filmem míst, polí, kopců a zarůstajících cest, v nichž zůstaly otisky lidí, kteří tu kdysi žili. Klasický příběh s jasně rozvrženými konflikty přichází až na druhém místě. Wirbel chce diváka nejprve vtáhnout do svého světa, zpomalit jeho vnímání a nechat jej nasávat syrovou atmosféru česko-německého pohraničí. Daří se mu to mimořádně dobře, současně však jde o jeden z těch filmů, u kterých nádherná forma nedokáže úplně zakrýt problémy vyprávění.
Vyhořelý Martin v podání Davida Švehlíka přichází do odlehlého pohraničí, kde zdědil rozpadající se dům. V divoké krajině zjizvené divokou minulostí potkává tajemnou Agnes, kterou ztvárnila Judit Pecháček, a postupně se zaplétá do záhady spojené s někdejšími obyvateli, poškozenými památkami i silami ukrytými pod povrchem země. Už samotný Martinův příchod jako by vedl z jiného světa. Pěšky kráčí krajinou v obleku s kufrem v ruce, aniž by bylo jasné, odkud přesně přichází nebo co od svého nového života očekává.
Realistická logika tu ale od začátku ustupuje podobenství otevřenému vaší interpretaci. Tempo filmu je nesmírně pomalé a Wirbel rozhodně není určen netrpělivým nebo neposedným divákům. Čas v něm plyne stejně bezcílně a bezčasně jako na místech, kde se lidé potulují krajinou a zdánlivě nemají kam spěchat, protože se kolem nich téměř nic neděje. Hubáček se tohoto rytmu drží důsledně a odmítá obvyklou potřebu neustále posouvat děj kupředu. Dlouhé minuty sledujeme Martina, jak prochází mezi poli, kouří v prázdném domě, otevírá konzervy nebo pozoruje okolní svět. K desítkám minut nádherných záběrů Švehlíka kráčejícího krajinou totiž jakoby navíc přibývá i… trocha toho příběhu?
V hlavní roli kopce, pole
Krajina je bez debat nejvýraznějším hercem snímku, a to je v tomto ansámblu co říct. Není pouhou kulisou, nýbrž plnohodnotnou postavou, která Martina obklopuje, pozoruje a v jistém smyslu také ohrožuje. Kamera dokáže i bez velehor, jaké známe ze zahraničí, vystihnout extrémní malost člověka vůči prostoru, v němž se pohybuje. V tomto ohledu může Wirbel připomenout esejistické dokumenty typu Řeka. Úchvatné dronové záběry zvlněných polí, osamělých stromů a někdejších sopek se neustále vracejí, ale nejsou pouze samoúčelnou výstavou. Postupně vytvářejí obraz země, která si uchovává vlastní paměť a lidskou přítomnost snáší jen jako krátkou epizodu.
Specifická sudetská atmosféra divoké a stále ne zcela vyřešené minulosti je přítomná téměř neustále, přestože ji film tematizuje jen velmi zběžně. Zaniklé vesnice, opuštěné domy a poničené památky připomínají, že pod povrchem zdejšího klidu zůstalo něco nedořečeného.
Vynikající je také zvuková stránka. Hudba se přelévá do ruchů krajiny tak nenápadně, že někdy nelze přesně určit, kde končí melodie a začíná vítr, šum trávy nebo vzdálené dunění. Zvuk pomáhá vytvořit pocit, že krajina není mrtvým prostorem, ale neustále dýchajícím organismem. Výrazným prvkem je rovněž přízračný pes, který se opakovaně objevuje v Martinově blízkosti, zcela bezhlučně jej sleduje a svou přítomností zesiluje znepokojivost jinak klidných obrazů. Wirbel je v nejlepších chvílích skutečně hypnotickou audiovizuální zkušeností.
Skvělí herci v zajetí scénáře
Herci jsou výborní a jejich podání jednotlivých replik je prvotřídní. Judit Pecháček dodává Agnes potřebnou tajemnost, skvělí jsou také Alexej Pyško a Martin Finger, jejichž přirozená autorita dokáže oživit i velmi úsporně napsané situace. Problémem je ale chování postav, které se místy podřizuje potřebě filmu co nejdéle udržovat tajemství a snaze o extrémní málomluvnost. Lidé dramaticky odcházejí uprostřed rozhovorů, odpovídají si jednou větou a další část debaty vedou třeba až o několik dní později.
Hlavní hrdina mezitím projde základním obloukem od vyhořelého a odpojeného člověka k někomu, kdo znovu začne pečovat o dům, krajinu i své okolí; jeho motivace je v průběhu snímku načrtnuta pouze zběžně. Nevíme dostatečně přesně, proč mu na Agnes nebo na tajemství místa tolik záleží, o co skutečně bojuje a jaké hodnoty jej vedou. Týdny se pohybuje po okolí v jediném saku, spí v něm, jí fazole z konzervy a mračí se na svět kolem sebe. V rámci podobenství může jeho oblečení zdůrazňovat, že do krajiny nepatří. Spíš než podobným úvahám se ale divák věnuje otázce, zda by se z hrdiny dávno nezbláznil, kdyby jej nehrála osobnost s tak obrovským charismatem, jako David Švehlík, který dokáže Martinovu únavu, odcizení i vnitřní prázdnotu vyjádřit jediným pohledem.
Mnoho otázek, málo odpovědí
Neurčitý, nedoslovný přístup k vyprávění je samozřejmě zcela vědomou součástí stylizace filmu, postupně ale diváka uondává. Důležité informace navíc přicházejí až velmi pozdě. Několik scén ze závěrečné třetiny by přitom vyprávění výrazně pomohlo, kdyby se objevily dříve a poskytly divákovi pevnější bod, od něhož by mohl tajemství filmu rozplétat. Nejasnost sama o sobě nemusí být problémem, Wirbel však často zamlčuje i základní pravidla svého světa. Hrozba zůstává příliš abstraktní a výsledek postrádá srozumitelnější sázky i pocit urgence – netušíme, co postavám přesně hrozí a ztrácíme pojem o tom, kolik do katastrofy zbývá času. Snad jde o metaforu řady nejrůznějších ekologických hrozeb, které nad lidstvem visí, divácky ale nejde o zvlášť uspokojivou zkušenost.
Ještě rozporuplnější jsou fantasy prvky, které se v závěru dostávají výrazněji do popředí. Legenda o svatém Jiří a drakovi, krajinné rituály, podzemní síly i symbolika víru nabízejí velké množství možných interpretací. Wirbel lze číst jako podobenství o devastaci krajiny, ze které se snažíme vytěžit poslední zbytky života, jako příběh o zanikajících vesnicích a mizející lidské paměti nebo jako výpověď o našem vykořenění a odpojení od přírody. Agnes může představovat ducha neuzavřených sudetských dějin, stejně jako samotnou krajinu, která se odmítá podřídit novým obyvatelům. Problém je, že jednotlivé prvky nejsou dostatečně ukotvené. Film umožňuje dosadit si téměř cokoli, ale tím se zároveň vystavuje riziku, že ve výsledku nebude pro část publika znamenat vůbec nic konkrétního.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Wirbel (2026)
Wirbel je pozoruhodný debut, který si zaslouží uznání za svou výtvarnou koncepci, promyšlenou symboliku a schopnost zachytit sílu přírody. Jen málokterý český film dokáže krajinu natočit tak, aby přitahovala, fascinovala a zároveň znepokojovala. Mimořádnost vizuálního světa bohužel automaticky neznamená, že stejně dobře funguje také vyprávění. Hubáčkův film je krásný, odvážný a v mnoha ohledech působivý, ale jeho tajemství je tak urputně střežené, až tím notně trpí uvěřitelnost postav a ztotožnitelnost s nimi. Pro diváky ochotné zpomalit, ponořit se do atmosféry a sami si hledat významy může být výsledek silným zážitkem. Pro ostatní bude spíše zkouškou trpělivosti, v níž se nádherné obrazy střídají s pocitem, že příběh stojí na místě. Jde o film, který stojí za to vidět na velkém plátně a s co nejlepším zvukem, současně však není vůbec pro každého.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
Wirbel
mysteriózní, drama
Česko / Slovensko 2026 96 min
Režie: Tomáš Hubáček
Scénář: Tomáš Hubáček
Kamera: Alan Soural
Hudba: Tomáš Hubáček
Hrají: David Švehlík, Judit Pecháček, Milan Mikulčík, Martin Finger, Alexej Pyško, Markéta Coufalová, Marie Švestková, Philipp Schenker
foto/video: © ČTK / Glück Dalibor, LFŠ, Pilot Film 2026
