Raději zešílet v divočině, portrét dvou svérázných bratrů žijících na šumavské samotě, během léta strhnul pozornost hned nadvakrát. Nejprve svým vítězstvím na karlovarském festivalu, což je pro dokument raritní, tak smrtí jednoho z protagonistů, jež shodou tragických náhod následovala jen o pár dní později. Nyní přichází krom slovenského režiséra Mira Rema i do širší distribuce. Můžeme tedy dát mezinárodní festivalové porotě za pravdu?
Co s tebou, přírodo?
František a Ondřej Klišíkovi se jako svérázné objekty zájmu objevili v observační knize Aleše Palána a Jana Šíbíka o šumavských samotářích. Režisér Remo jich začal sledovat několik, nakonec ale Klišíkovým propadl tak moc, že všechny ostatní protagonisty opustil.
Lze pochopit proč, přestože bratři nebudou čistě lidsky vyhovovat každému. Pro ty, pro něž nebudou zasněnými poustevníky hledajícími lepší způsob života, budou dost možná dvojicí opilců, kteří pořvávají po lesech a ve chvílích intoxikace se válí v hnoji na dvorku. Je mnohaletá snaha jednoho z bratrů sestavit si z dřeva a plátna křídla ukázkou roztomilé výstřednosti, na jakou má každý právo (a je tragédie, že jsme se je naučili potlačovat), nebo jde prostě o vyšinuté bláznovství člověka, kterému trochu přeskočilo?
Remo nezakrývá zastřešující sympatie, ale tím jeho film nekončí. Rozhodně není typickou nekomplikovanou romantizací života v přírodě, byť se zdá, že má na část publika takový účinek. Ve skutečnosti v něm ale sledujeme dva muže, kteří za sebou vláčí svou historii a svůj soubor excentričností, od nichž se nemohou odpoutat. Zažívají chvíle radosti a spokojenosti, ale také smutku a nenaplnění. Nemají rodiny, nemají už ani přátele, nemají nikoho krom sebe navzájem. Volí možnost zešílet v divočině. Nezešílet se nenabízí, na to už je pro ně podle jejich vlastního odhadu pozdě.
Právě to je zásadní rozdíl oproti typickému úniku do přírody, v němž se hrdinovi podaří dostatečně se oprostit od vnějších trápení a dojít nějaké jednolitosti se sebou samým, s bohem, nebo s čímkoliv, co mu sedne. Bratři Klišíkovi alespoň v Remově podání moc klidu nezažívají. Jsou hlasití, humpoláčtí, hádaví. Můžeme se dohadovat, nakolik jsou jejich nekončící eskapády důsledkem střihačské práce a kolik okamžiků nudné harmonie zůstalo ležet na podlaze střižny, to je ale v tuhle chvíli nepodstatné. Film musíme hodnotit podle toho, co nám ukazuje. A tak, jak dvojčata potkáváme, jsou moc silnými osobnostmi na to, aby sobě samým unikla.
Jsi tu jen pro nás
Antropomorfizace býka s hlasem Jiřího Lábuse, přebírajícího úlohu vypravěče (který je dokonce digitálně dokreslený tak, aby mu občas lidsky klapala pusa), je asi největším Removým excesem. Režisér sám dává tomuto nápadu v rozhovorech pouze užitkovou funkci – bylo potřeba předat pár řádek expozice, tak místo, aby hledal přirozený způsob, zvolil ten nejméně přirozený, ať je aspoň zábava. Pro filmaře tento prvek tedy nemá žádný hlubší význam, to ale neznamená, že žádný nenese. Můžeme z něj poznat, že Remo se ve svém filmu soustředí na to lidské, přičemž prostředí, v němž bratři žijí, existuje jen pro jejich potřebu.
Pro bratry býk existuje proto, aby ho v nutnou chvíli podřízli a zkonzumovali. Také mohou smutnit a diskutovat o tom, co jeho smrt znamená pro ně. A pro Rema existuje proto, aby jeho prostřednictvím přeříkal něco o historii protagonistů. Někdo to jistě bude považovat za chybu a neschopnost projevit opravdový zájem o přírodu, ale v celkovém kontextu to vlastně dává smysl. Zase se motáme okolo toho, že nesledujeme film o splývání s flórou a faunou, ale nemožnosti utéct sobě samým.
Bratři zcela neunikají ani politice a ideologii, byť se jedná o poněkud naivní pohled lidí, kteří už dlouho nesledují (pokud někdy opravdu sledovali) aktuální dění a zastřešují se spíš vágně bezpečnými ideály než konkrétním programem. V chajdě jim visí dalajláma i Havel a při chození lesem pokřikují „sláva Ukrajině“. Hitler a Putin jsou svině. Dozvídáme se, že během sametové revoluce „Ani nevěděli jak a najednou stáli uprostřed šumavského undergroundu.“ Za tisk a šíření samizdatu si odnesli vyznamenání.
Ta první část věty je přitom ještě víc nosná než druhá – octnout se uprostřed revoluce „ani nevědět jak“ říká hodně. Remo tentokrát nepokrytě romantizuje, kdy bratry představuje jako „apolitické revolucionáře“, což je rozhodně v české mysli často považováno za ideál, i když jde o oxymóron. Při troše zájmu by šlo jistě hlouběji zjistit, za čím bratři stojí s o kus větší přesností, než že nemají rádi „zlo“. I v tahle nedotažená skica ale pořád zapadá do příběhu o lidech, kteří možná odešli z civilizace, ale pořád ji v sobě v nějaké míře nesou.
Omámený pábitely
Remo balancuje na hraně kýče. Jako hudební doprovod volí oposlouchané tóny Smetanovy symfonie Má vlast, které doplňují občas až moc viditelně „překrásné“ obrázky. Klišíkovi tahají po lese zrcadlo, které zručný kameraman Dušan Husár esteticky zabírá. V zimě postaví sněhuláka, kterého následně zapálí – to vypadá opravdu dobře! Vše prostupuje velmi banální pábitelství, jemuž bratři propadaní, když mají zrovna melancholickou náladu.
Muže nám to začít vadit, anebo to můžeme považovat za určitou tendenci protagonistů a/nebo filmaře, která nás možná ne vždy strhává, ale opět do filmu zapadá. Když jsme v přírodě, performujeme kochání, to je přece na místě! Nehledě na to, jestli se nám to daří, jde o autentickou snahu. Lze dojít k závěru, že bratři ve skutečnosti nejsou v souznění s přírodou přírodou moc úspěšní, našli jen ticho, do kterého mohou recitovat své verše a mezi tím se hádat. Je to prostor jejich osobní projekce, ne entita, ze kterého doopravdy dokážou čerpat a jíž naslouchají.
Z filmu odcházíme s otázkou, zda žijí idylický život, nebo jestli se do žití idylického živote křečovitě nutí. Oba úhly pohledu se dají na film uplatnit, aniž by ho znehodnotily. Remo by rozhodně mohl jít víc do hloubky a opustit fascinaci excentričností, ale jeho film se jen kvůli tomu nerozpadá. Nedávno jsme se tu bavili o hodnotě Velkého vlasteneckého výletu, kterou mu přisuzujeme trochu navzdory zřejmým tvůrčím záměrům. Ve filmu jako Raději zešílet v divočině se to projevuje méně explicitně, ale vlastně platí to samé.
Raději zešílet v divočině (2025)
Režisér možná propadl dvojčatům Klišíkovým víc než část publika, to ale pořád neznamená, že jeho film ztratil smysl.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025
Raději zešílet v divočině
Česko / Slovensko, 2025, 84 min
Premiéra: 18. 9. 2025, Aerofilms
Režie: Miro Remo
Předloha: Aleš Palán (kniha), Jan Šibík (kniha)
Scénář: Miro Remo
Kamera: Dušan Husár, Miro Remo
Hudba: Adam Matej
Hrají: František Klišík, Ondřej Klišík, Jiří Lábus
Produkce: Miro Remo, Tomáš Hrubý
Střih: Šimon Hájek, Máté Csuport
Zvuk: Lukáš Kasprzyk
