Otec vypráví dramatický příběh milujícího muže, jehož život rozvrátí jediná tragická chyba. Otřese jeho šťastným manželstvím a zanechá ho zcela osamělého. Přes hrozbu vězení a s nesnesitelným pocitem viny se snaží znovu získat důvěru své ženy a zachránit lásku, která je navzdory bolesti stále spojuje. Když zjistí, že skutečný původ tragédie se skrývá hluboko v architektuře lidské mysli, začíná se rýsovat křehká cesta ke smíření. Dokáže ale jejich láska unést i tak velké selhání? O novince, která v sekci Horizonty reprezentovala Slovensko na festivalu v Benátkách a 18. září vstupuje do českých kin, jsme si povídali s režisérkou Terezou Nvotovou.
Na scénáři jste spolupracovala s Dušanem Budzakem, autorem knihy Môj život s Jojom, která se točí okolo stejné tragédie, jako váš film. Jak se vaše spolupráce zrodila?
Dušan je blízký přítel muže, kterému se ta tragédie stala. On přesně věděl, co se odehrávalo za zavřenými dveřmi – jak v té rodině, tak uvnitř toho člověka. Právě to mě fascinovalo. Normálně by se k takovým informacím nikdo zvenčí nedostal. Proto jsme se spojili a napsali scénář společně.
Naposledy jsme spolu mluvili před premiérou Světlonoci v roce 2022, už tehdy jste ale o přípravách Otce mluvila. Jak dlouho jste nakonec na projektu pracovala?
Ve výsledku to trvalo zhruba pět let. Je to vlastně standard – čekáte na financování v různých fázích, pak na festival a tak dál. Ale pět let je také doba, kdy se téma ve vás usadí a začne klást ty správné otázky.
Tereza Nvotová
– nar. 22.01.1988
– režisérka a scenáristka
– žije mezi Prahou a New Yorkem.
– vystudovala režii na pražské FAMU, dnes tam i vyučuje
– Špína (2017) – hraný debut, hlavní cena České filmové kritiky
– Světlonoc (2022) – Zlatý leopard na MFF Locarno
– Otec (2025) – premiéra na festivalu v Benátkách
Jak jste se k samotné látce dostala?
Věděla jsem, že se podobné tragédie stávají. Každé léto slyšíme o rodičích, kteří nechají dítě v autě – někdy je vysvobodí, někdy už ne. Do chvíle, než mě Dušan oslovil, jsem to ale vnímala jen jako zprávu z novin. Když mi začal vyprávět příběh svého nejlepšího kamaráda, změnilo se to. Najednou to nebyla nehoda nezodpovědného rodiče, ale situace, která se může stát komukoli – i mně. Přiznat si to bylo nejtěžší. A tehdy jsem pochopila, že film nemá být jen o fatální chybě, ale spíš o tom, co následuje. Jak se dá po takové události vůbec žít, udržet vztah, přijmout vinu.
Existuje skutečně něco jako syndrom zapomenutého dítěte?
Ano, a je to častější, než si myslíme. Je to fenomén, kdy rodič zapomene dítě v autě. Ve skutečnosti jde o selhání paměti. Každý zná situaci, kdy něco zapomene – třeba nechá kávu na střeše auta. V mozku probíhá úplně stejný proces, ať už jde o hrnek, nebo dítě. Funguje tu paměťový systém, který nás přepne na autopilota. Dokonce si umíme vytvořit falešnou vzpomínku, že jsme něco udělali, i když se to nestalo. Každý to zná z maličkostí, jenže tady jsou následky tragické.
Jak probíhala vaše příprava? Konzultovali jste scénář s odborníky?
Ano, mluvila jsem s psychology, s rodiči i vyšetřovateli. Chtěla jsem pochopit nejen samotnou událost, ale i mechanizmus paměti. Ale emocionálně jsme vycházeli hlavně z Dušanova svědectví, protože byl přímo u toho.
Byl vaším cílem spíš varovat a šířit osvětu, nebo jste mířila jinam?
Samozřejmě bych byla ráda, kdyby se nic podobného už nikdy nestalo. Ale vím, že jsme všichni křehcí a omylní, takže se to stávat bude. Čím víc se o tom ale mluví, tím spíš si lidé uvědomí, jak funguje jejich vlastní paměť. Přesto jsem film netočila jako prevenci. Hlavní bylo vyvolat empatii. Když se to stalo na Slovensku, odsoudilo toho muže během pěti minut celé Slovensko. Většina lidí si řekla, že je to vrah, a tím to pro ně skončilo. Já chtěla, aby diváci prožili s ním každou minutu, aby pochopili, co to znamená. Proto jsem se rozhodla pro dlouhé záběry, kdy se od otce neodpoutáme. Chtěla jsem, aby se diváci ocitli v jeho kůži, nečetli jen novinový titulek.
Film je natočený na dlouhé záběry. Inscenovali jste je spíš divadelně jako v Adolescentovi, nebo technicky jako v 1917?
Kamera přecházela z vozíku na robotická ramena, na technocrane a zase jinam. Museli jsme to celé zkoušet s herci, abychom při natáčení už nemuseli řešit techniku a herci mohli být naplno v emocích. To je na tom krásné. Když záběr běží dlouho, nedá se hrát mechanicky, pravda a emoce z herců prostě vyjdou ven. A musím říct, že herci šli neuvěřitelně do hloubky.
Kdybyste měla film popsat jednou větou, co byste řekla?
Řekla bych: přijďte se podívat na příběh lásky. Na velmi nečekaný příběh lásky, která je vystavena té nejtěžší zkoušce, jaká může ve vztahu nastat.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, archiv © 2025
