Největší středoevropský sci-fi festival Future Gate již probíhá ve své pražské větvi. Krom soutěžních filmů a novinek uvádí i řadu klasik. Sekce Legendy žánru je letos obzvlášť napěchovaná, najdeme v ní některé z nejpopulárnějších sci-fi, shodou okolností patřících především do 80. let. Ne že by bylo velkou část z nich třeba představovat, připomeňme si teď ale Vetřelce, RoboCopa, E. T.ho Mouchu i méně známe Andělské vejce.
Vetřelec 1, 2 a 3
Vetřelec si právě odbyl seriál s podtitulem Země za nějakých 250 milionů dolarů a jen o pár měsíců dřív se dočkal nového kinofilmu Romulus. Seriál se mezinárodně setkal s uspokojivým přijetím až do finále, které pořádnou část publika zklamalo. (Čeští diváci byli odmítaví o řád víc než mezinárodní publikum.) Film byl přijat vlídně i přes občasné výtky k přílišné opatrnosti tvůrců.
Možná je tedy nejlepší čas vrátit se na začátek série, přičemž Future Gate uvádí první tři díly. Ikonickou jedničku, divokou dvojku a problémovou trojku. Scottův originál z roku 1979 a Cameronova akční reimaginace z roku 1986 se dodnes přetahují o pozici nejlepšího dílu série. Trojka většinou dře její dno, což by ze všech lidí podepsal jako první režisér David Fincher, který v důsledku války s producenty ztratil nad výsledkem kontrolu.
Všechny tři filmy jsou prací začínajících filmařů, o kterých ještě nikdo nemohl vědět, do jaké velikosti dorostou. Jednalo se pro ně o oportunistické zakázky, do kterých se ale pokoušeli dostat maximum své autorské identity. Scott reagoval na sci-fi boom po nástupu Star Wars, i když jeho hororové pojetí vesmíru, „kde vás nikdo neslyší křičet,“ rozhodně vyznívá velmi odlišně než akční dobrodružství v předaleké galaxii. Klaustrofobní horor budující alegorii k sexuálnímu násilí se stal obrovským komerčním hitem.
Mladý Cameron se mohl ve Vetřelcích po úspěchu kompromisního prvního Terminátora konečně trochu produkčně odvázat. Proti xenomorfovi postavil tentokrát skupinku profesionálních žoldáků, čímž nevyhnutelně posunul měřítko k třeskutější akci. Na jejím vrcholu stane Sigourney Weaver v mech obleku proti vetřelčí královně. Zní to šíleně – jako něco, co by nemělo fungovat, co by mělo dost možná nenávratně sérii pohřbít. Protože se ale bavíme o železném Jimovi, vznikla jedinečná pecka.
A co se týče trojky, poslední roky se objevují hlasy, byť stále v menšině, že odepisování filmu, živené samotným zhrzeným Fincherem, je možná maličko přehnané. Jakkoliv snímek jednoznačně nedosahuje kvalit předchozích dílů, atmosféra vězeňské kolonie infikované nelítostným monstrem snad přeci jen má něco do sebe. A pokud se o tom někde přesvědčit, tak na plátně.
E.T. – Mimozemšťan
E. T. je i v Česku známý film, přeci jen jsme ale nikdy nemohli pocítit, o jak tektonický otřes šlo pro Hollywood. Z trůnu nejúspěšnější produkce se tomuhle optimistickému sci-fi podařilo sesadit Star Wars a na špici posedět celou dekádu, než Spielberga překonal Spielberg s Jurským parkem. Snímek je se započtením inflace dodnes v desítce nejúspěšnějších filmů všech dob.
A aby toho nebylo málo, E. T. byl jedním ze zlomových filmů ohledně product placementu a koordinované tvorby merche, což pro nás publikum asi není zrovna vzrušující, ale to si pište, že právě proto se studioví mogulové po sečtení zisků stali většími fanoušky Stevena než ledasjaký cinefil.
Díky Spielbergově citu se ale i v téhle přesně sešroubované komerční mašině daří udržet tlukoucí srdce a odvyprávět příběh o klukovi a jeho mimozemském kamarádovi s až naivní čistotou. Nebo alespoň její dokonalou iluzí. E. T. je jednoduchý film, působí skoro samozřejmě, ale ta záplava emocí, která dokáže strhnout i dospělého, rozhodně samozřejmá není. Nemalou zásluhu na tom jistě hraje i hudba Johna Williamse, který zde předvedl jeden ze svých nejsilnějších výkonů.
RoboCop
Je paradoxní, že RoboCop měl podobný osud jako E. T., tedy stát se v Americe úspěšným brandem populárním mezi dětmi, což zapříčinil hlavně následný animovaný seriál a bezpočet hraček v regálech obchodů. Samotný film v režii holandského génia Paula Verhoevena je přitom tvrdou a místy brutální satirou americké společnosti. Kritizuje její posedlost konzumem i vkládání moci do rukou ozbrojených složek, které slouží především elitám a jejich zájmu potlačování spodní vrstvy. Není náhoda, že se příběh odehrává v Detroitu, v tehdejší době nejproblémovějším americkém velkoměstě permanentně na pokraji krachu a občanských nepokojů.
Příběh o strážci zákona, který se má stát bezmyšlenkovitým strojem na plnění rozkazů, funguje jako pádné obvinění systému, ale také jako nekonečně zábavný pulpový akčňák. Právě v tom je Verhoeven naprostý mistr – dokáže nabídnout film, u kterého se dá naplno bavit, aniž by přitom ztratil osten pro ty, kteří jsou ochotní nad viděným i přemýšlet. Totéž platí pro Total Recall, Základní instinkt či Hvězdnou pěchotu.
Nejstarší RoboCop z roku 1987 je z těchto Verhoevenových klasik nejsyrovější a nejméně se podobá uhlazenému blockbusteru. Jednalo se o režisérovu vstupenku do první ligy, kde se pak držel do konce 90. let. Pak z mainstreamu zase vystoupil a ke stáru točí už vyloženě podle svých představ. RoboCop tedy není vrcholnou ukázkou jeho kumštu, stále v sobě má ale jedinečný náboj. Když si stýskáme, že „takové už se dnes netočí“, tohle tím myslíme.
Moucha
Dočkáme se i klasiky od Davida Cronenberga Moucha. Hororu o vědci, jemuž se vymkne jeho experiment a začne se transformovat v obří hmyz. Jakkoliv vyprávění oživené nezapomenutelnými praktickými efekty vyvolalo noční můry v celé generaci dětí, které si nedaly říct a na film se jim podařilo protlačit, pořád se jedná o asi nejpřístupnější Cronenbergův počin a ideální vstupní bod do jeho portfolia.
Klasik přemýšlivého sci-fi rád točí o boření hranic mezi vnitřním a vnějším. Mezi individualitou a kolektivem. Mezi biologií a technologií. Cronenberg zobrazuje na velmi doslovné rovině, jak s něčím splýváme a ztrácíme představu o tom, kde začínáme a kde končíme. V případě Mouchy je tato proměna extra nechutná na pohled. A přesto od ní nejde odvrátit zrak.
Nedávno se snad rozjely plány na vývoj dlouho chystaného remaku či snad legacy sequelu. Jistě větší jistota je ale oprášit originál s Jeffem Goldblumem v čele, který není o nic méně šokující než v době uvedení. Praktické efekty pořád dělají své a tenhle příběh o jednom sebedestruktivně marnotratném egu bude na plátně obzvlášť šťavnatý.
Andělské vejce
Nejméně známý a komerčně úspěšným filmem ze sekce Legendy žánru je japonské anime Andělské srdce z roku 1985, v němž nabízí režisér Mamoru Ošii nádherné obrazy v surreálném a těžko čitelném celku, o jehož přesném smyslu nemá jasno ani autor sám. Není divu, že sedmdesátiminutový snímek se v době uvedení nesetkal s větším zájmem veřejnosti, až časem okolo něj vznikl kult.
Sledujeme dívku, jež prochází podivnou krajinou plnou vystavených koster bytostí napříč časem. Pečuje o vejce, jež je pro ni životně důležité. V patách jí je mladík, který by si přál vejce rozbít a zjistit, co je uvnitř. Ohledně hledání metaforického výkladu se meze nekladou. Režisér tu využil všemožné vizuální nápady určené pro své předešlé nerealizované projekty, takže trochu kupil páté přes deváté.
Nečekejte však hyperaktivní film. Andělské vejce není typické anime. Ošii volí dlouhé záběry, jež nám dovolují se v klidu kochat jejich propracovaností a krásou. Barevná paleta je nezvykle utlumená, obraz je často takřka monochromatický. Vzhledem ke střídmé délce stojí snímek za pokus i pro ty, kteří pomalé filmy bez čitelného děje nemusí. Na plátně je však radost být tomuhle tiše oslňujícímu filmu svědkem.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Future Gate © 2025
