Recenze: Pět nocí u Freddyho 2 přenáší na plátna subkulturu creepypast. Děti si zaslouží vlastní horory!

Kdo z nás tam nebyl? Kdo nemá bratrance, který má kamaráda, který slyšel o tom, jak jednou v opuštěném supermarketu ožily figuríny a honily v noci po chodbách sekuriťáky? Pokud holdujete creepypastám, rozhodně takových příběhů znáte nemálo. A jestli ne, vaše děti či mladší sourozenci by vás dost možná mohly zasvětit. Nebo s nimi můžete vyrazit do kina, protože Pět nocí u Freddyho 2 pro ně bude jednou z událostí sezóny.

Mohl být klid

Five Nights at Freddy’s, česky Pět nocí u Freddyho, je hororová videohra z roku 2014, která se původně dočkala velmi vřelého kritického přijetí. Nicméně se od té doby stala tak všudypřítomnou, že se popkulturně maličko zprotivila. Tím spíš, že si ji zamilovali hlavně nejmladší hráči a hráčky, čemuž se přizpůsobily i marketing a merch. Celý fenomén to však pro většinu dospělých učinilo ještě o kus otravnějším.

Filmové adaptace přicházejí navíc s poněkud nešťastným zpožděním. Videohra pomalu ztratila svou prominenci, což může evokovat mlácení prázdné slámy. Už jsme mohli mít klid! Třísetmilionové tržby jedničky ale jasně demonstrovaly, že brand stále žije. K nelibosti veřejnosti, kdy kritika napříč spektrem reagovala s až performativním odporem.

Negativní přístup k snímku a celé sérii má však hodně co do činění s neochotou pohlédnout Freddymu zpříma do očí a jednak ho zasadit do logického kontextu a jednak na něj klást smysluplné nároky. Nejde totiž moc vážně brát stížnosti, že se jedná o film pro děti – taková výtka by pasovala novému elevated hororu od studia A24, prezentovanému jako revoluce v oboru. Nikoliv k filmu, který je pro děti zcela programově. Jestliže umíme tvarovat svá očekávání u pohádek, protože chápeme, že jsou učené specifickému publiku, to samé bychom měli dělat u hororu pro děti.

Děcka tomu rozumí

V Česku je nepochopení ještě relativně omluvitelné – chybí u nás silná hororová tradice, ledaskomu tedy mohlo uniknout, že i naše mladší generace už stihly naskočit na trend dětského hororu. V Americe jde o fenomén s dlouhou tradicí, koncentrovanou především okolo Halloweenu, byť ne výhradně. A stejně jako se u nás pomalu osvědčují americké dušičky, milují už dávno naši dorostenci subkulturu creepypast, tedy strašidelných „pravdivých“ příběhů šířených po internetu.

Právě do estetiky creepypast se pohodlně uvelebilo Pět nocí u Freddyho. Do světů zavřených supermarketů a zábavních parků, v nichž ožívají zapomenuté rekvizity, posedlé dušemi sériových vrahů nebo jejich obětí. Jde o liminální horor zvrácené všednosti či zla skrývajícího se za naivním a bezelstným povrchem.

Ne, nechystáme si základy pro hrdé oznámení, že filmy v režii Emmy Tammi jsou nedoceněná mistrovská díla. Je se však třeba ohradit proti tomu, že jde o nesmyslné a nesoudržné šlichty. Vyprávění jen počítá s určitým předporozuměním, třeba že se nebudeme zvlášť divit obřím animatronickým zvířatům, která v opuštěné pizzerii jednoho dne začnou vraždit nešťastníky, kteří se pro urbexovou expedici rozhodli v nesprávnou dobu a na nesprávném místě.

Stejně tak přece nečekáme, že se jiný film zastaví, aby nám třeba vysvětlil, co jsou to upíři (a ty filmy, které to dělají, často působí směšně). Jak už padlo, creepypasty nejsou jen „subžánr“, ale „subkultura“ – jejich konzumace a šíření mají silný komunitní charakter, sdružený okolo specifických internetových fór a platforem. Být v partě těch, co vědí, je součástí kouzla.

TÉMA

Pět nocí u Freddyho: Jak se z herního šílenství stal trvalý popkulturní fenomén

Když se před deseti lety herní designér Scott Cawthon pouštěl do svého nového projektu Five Nights at Freddy’s, nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení. Jeho dosavadní hry s křesťanskou tematikou jedna za druhou prodělávaly a poslední pokus o stavební hru kritika …

Smysl nesmyslu

Když se tu u naší disertace o dětském hororu přesuneme od teoretické části k té praktické, narazíme na několik zádrhelů. Dvojka Pěti nocí u Freddyho, podobně jako jednička, se v pár okamžicích potýká s rutinou a čitelností. Postavy jsou ztvárněné silnými herci, především zkušený Josh Hutsherson zvládá hodně, jsou však poměrně ploché. Většina strašení je pak založena na lekačkách. A je potřeba se fundamentálně vyrovnat s tím, že zdrojem nebezpečí jsou tu bytosti, kterým by hrdinové snadno utekli, kdyby se o to jen trochu snažili.

Nejde ale o první ani poslední horor s podobnými „problémy“. Silnou stránkou práce Emmy Tammi jsou pak samotné animatroniky. Produkce si dala velmi záležet na tom, aby ve filmu digitální efekty jen dokreslovaly atmosféru, inženýrský tým skutečně navrhl funkční loutky, často operované desítkou operátorů. To je věc, nad kterou většinou cinefilové slintají, ale toho bohdá nebude, abychom Pěti nocím u Freddyho uznali jakoukoliv kvalitu!

Práce s nimi je pak tak „strašidelná“, jak jde očekávat u filmu, který je, a to opět musíme zdůraznit, určený dětskému publiku. To, že ve filmu není víc krve a násilí, že není brutálnější, že se co do nechutností drží zkrátka, je zkrátka absurdní stížnost. Je to jako vytýkat v Popelce, že se na konci hrdinové udrželi u hubičky a nerozdali si to na místě před očima sovy Rozárky. Tammi přitom nalézá úspěšné způsoby, jak zajít tak daleko, jak může, a je schopná přijít s několika působivými scénami.

Příběh je velmi banální, založený na vztahu staršího bratra pečujícího o svou sestru. Minule porazili sériového vraha, ale ještě neosvobodili duše zavražděných dětí uvězněné v loutkách. Nyní se jedno takové dítě vydává na pomstu a daří se mu ovládnout i zbylé postavy. Najdeme několik okamžiků, kdy se trochu chytáme za čelo ohledně schopnosti či neschopnosti postav docházet k logickým dedukcím. Snaha o jakoukoliv emocionální rezonanci je povětšinou z pohledu dospělého lichá. Pokud ale celý film bereme hlavně jako sérii záminek k prezentaci strašidelných animatronik šinoucích se temnými zákoutími opuštěné pizzerie (což je prapůvodní námět minimalistické hry), tak se dostáváme k… obstojnosti.

DABING

V kinech je dalších Pět nocí u Freddyho. Koukněte s naší pěticí do zákulisí dabingu (video)

Uplynul rok od děsivých událostí, kdy Mike zachránil svou sestru před vraždícími animatroniky z Freddyho pizzerie. Dívka však na své zvláštní „přátele“ z podniku nedokáže zapomenout. Přes bratrovo varování se do opuštěné pizzerie znovu vrací – a netuší, že tím …

Docházíme ke stejnému závěru jako před pár dny u druhé Zootropolis, na kterou můžete vyrazit s nějakým děckem, nechat ho si užít zábavu a sami se obstojně zabavit. Ale také musíte chápat hranice toho, co vám může takový film dát. Neznamená to, že na příběhy pro děti se nemají klást nároky, ale že tyto nároky musí vycházet z předporozumění o tom, že nejsme cílové publikum. Pět nocí u Freddyho 2 není dokonalý film, nebyla jím ani jednička. Je to ale film, který dává smysl. Ne v jednotlivých dějových zákrutech, ale ve své konceptu. Ve svém pochopení subkultury, kterou oslovuje. Lze mít pochopení k otrávenosti z všudypřítomného brandu, ale pokud znáte dítě se zálibou v creepypastách, není tu, co řešit.

Pět nocí u Freddyho 2
Five Nights at Freddy’s 2
USA, 2025, 104 min
Česká premiéra: 4. 12. 2025, CinemArt
Režie: Emma Tammi
Scénář: Scott Cawthon
Kamera: Lyn Moncrief
Hudba: The Newton Brothers
Hrají: Josh Hutcherson, Elizabeth Lail, Piper Rubio, Matthew Lillard, Skeet Ulrich, Freddy Carter, Theodus Crane, Teo Briones, Megan Fox, Mckenna Grace, Wayne Knight, Toby Nichols, Han Soto, Audrey Lynn-Marie, Jophielle Love, David Andrew Calvillo, Bentley Cooper
Produkce: Jason Blum, Scott Cawthon
Střih: Timothy Alverson
Zvuk: Anna Behlmer, Trevor Gates, Jonathan Wales
Scénografie: Marc Fisichella, Mark A. Terry
Kostýmy: Whitney Anne Adams
Casting: Terri Taylor, Sarah Domeier Lindo

foto/video: CinemArt © 2025