Dvaadvacet let po znepokojivém hororu 28 dní poté se série znovu probouzí, aby připomněla, že žádný jiná zombie svět není tak nepředvídatelný, drsný a podivně živý jako ten, který kdysi nakopli režisér Danny Boyle a scenárista Alex Garland. Loňských 28 let poté ukázalo, že návrat k téhle značce neznamená nostalgii, ale divoké riskování a tonální kotrmelce. Aktuální Chrám z kostí navzdory tvůrčím změnám v tradici pokračuje. Minimálně po obsahové, když už ne i formální stránce.
Opakování, matka moudrosti
Kdyby měl žánr moderních zombie filmů vlastní kalendář, začal by rokem 2002 a 28 dny poté, kdy Danny Boyle přepsal pravidla hry. Dodnes jde o jedinečný zážitek. Jakkoli scenáristicky i vizuálně již jde trochu o relikvii, vliv filmu zkrátka cítíme dodnes, od Živých mrtvých po Last Of Us. Brutalita a rychlost nakažených, putování mezi skupinkami přeživších a zjištění, že nejhorší zrůdy tváří v tvář rozvrácené civilizaci jsou ve finále stejně lidi, je už dnes naprostý standard, možná i klišé. Tehdy jsme se s tím vším ale potkali vůbec poprvé. Kromě redefinice žánru šlo i o nerv své doby. Tvůrci chtěli reagovat na proměnu světa po roce 2000; zrychleného, roztěkaného, plného násilí, obav z virů a kolapsu společnosti. Nešlo už o hrůzu z pomalé smrti nebo masy bez vůle, ale o náhlý výbuch agrese, který reflektoval latentní násilí v moderním člověku. Film výrazně formovala i chaotická digitální kamera, která sice optikou dnešní vyžehlené doby úplně hezky nezestárla, umožnila ale tvůrcům maximální obratnost a rychlost, bez které by nikdy nezvládli točit v časovém presu na pár minut vylidněného Londýna. Výsledek navíc vším tím chaosem a dokumentárností balancoval na hraně found-footage estetiky, která na diváka působila silně imerzně a autenticky.
Kdo tenhle kontext zná a tuší, jak Danny Boyle o žánru přemýšlel a přemýšlí, asi ho nepřekvapilo, že ani loňské 28 let poté, kdy se k sérii po dvou dekádách vrátil, nebylo akční zombie řežbou, jako spíš zvláštní, nevyzpytatelný, svobodný divnofilm plný formálních, tematických i emocionálních risků, věnující se motivům, jako jsou kolabující společnosti a pobrexitová a pocovidová národní traumata. Povšechné podivínství filmu se ale ukázalo být jen předehrou pro finální momenty, kdy na scénu doslova vskočil odrostlý klučina z úvodu filmu a film se roztočil do ryzí campové šílenosti. Větší tonální výhybku si po dvou hodinách post-apo deprese šlo jen těžko představit, a naše očekávání, jestli na jeden z nejlepších loňských filmů naváže podobně výrazný zážitek, nemohlo být větší.
Chrám z kostí je prostřední částí plánované trilogie, která byla natočena zároveň s předchozím filmem a jde o první přírůstek série, který dává smysl jen tehdy, znáte-li předchozí děj. Třetí díl v režii Dannyho Boylea je aktuálně v přípravě.
Post-apokalyptická Země Nezemě
Zmíněný klučina si teď říká Sir Jimmy Crystal, tvář a výrazné manýry mu propůjčil démonický Jack O’Connel z Hříšníků a rodinu mu 28 let nazpátky před očima roztrhali zombíci při sledování Teletubbies. To jednoho poznamená. Tím spíš, když váš mentální vývoj i veškeré povědomí o životě a hodnotách spolu se vším ostatním zamrzly zhruba v době, kdy vám bylo sotva osm, abyste následně vyrůstali bez dospělých vzorů v Zemi Nezemi plné anarchie, zákonu silnějšího, hnusu a brutality. Pak se snadno stane, že se hranice mezi náboženstvím a popkulturou ve vašem vidění světa stírají a vy sebe i svoji partičku nelítostných, bizarně oháknutých kumpánů v dospělosti stylizujete podle svého excentrického dětského idola Jimmyho Savila (na kterého v reálném světě teprve nedávno prasklo, že ve skutečnosti šlo o nebezpečného pedofilního predátora… holt ironie). „Proč voláš ty starý pičuse?“ ptá se třeba nechápavě Jimmy, když se jedna z jeho obětí v agonii obrací na boha a Ježíše, jen pár minut poté, co vyprávěl o jedné z trampot Tinky Winkyho a Dipsyho, jako by šlo o posvátné staré mýty.
Pan doktor vás čeká
Zatímco se hrdina předchozího filmu, chlapec Spike, snaží vymanit ze spárů mimořádně brutálního gangu dospělých dětí se zálibou v krutém týrání svých obětí, iodovou tinkturou pomazaný doktor Kelson v podání fantastického Ralpha Fiennese má vlastní starosti s ohledáváním hranic empatie vůči monstrům a lidskosti v rozbořeném světě. V okolí jeho kostnice se stále pohupuje přerostlé ohanbí obrovitého zombie alfy, který si vypěstoval závislost na doktorových morfiových šipkách a vprostřed rodícího se velmi nepravděpodobného přátelství a nových nečekaných zjištění o povaze nakažených do jeho domu zabloudí Jimmy i se svým gangem. Ti rychle uvěří, že podivín s oranžovou kůží a prapodivnou schopností ovládat nakažené nemůže být nikdo jiný, než samotný Satan. Jaké jiné vysvětlení by se taky pro vyšinuté děti v dospělých tělech nabízelo.
Nová ruka na kormidle
Ačkoli tentokrát jde v jádru o velmi intimní příběh odehrávající se na dvou loukách a ve dvou staveních, ve kterých byste i ty zombíky napočítali na prstech rukou, jak jste asi pochopili, nový přírůstek do série je opět odvážná, vykloubená, nepoddajná, tematicky nabušená, ale taky bizarní směs, která se sleduje asi podobně pohodlně, jako předchozí díl. A to zdaleka nejen díky extrémnímu, naprosto mimochodem a samozřejmě podávanému násilí, jako když bez možnosti uhnout očima sledujeme vykrvácení vyděšeného chlapce nebo když nakažený vyjídá mozek z lebky jako mazlavý popcorn. O tuhle kontinuitu se postaral scenárista Alex Garland, autor původního filmu i celé nové trilogie; po formální stránce je ale změna na první pohled patrná díky změně na režijní stoličce.
Otce série Dannyho Boylea totiž u Chrámu z kostí vystřídala talentovaná Nia DaCosta, která si tak po zmrvených komiksových Marvels napravuje reputaci a znovu ukazuje, že jde o schopnou, svébytnou a talentovanou tvůrkyni, které všechny ty greenscreeny, kočírování blockbusterové produkce za 300 milionů a přísný studiový dohled Disnyho a Marvelu prostě jen nesedly. V nových 28 letech poté se nijak nesnaží napodobovat Boyleův divoký režijní styl ani vizuální excentričnost a experimentálnost, se kterou první film natáčel na dobové digitální kamery a loňskou trojku zase na komplikované rigy sestavené z několika nejnovějších iPhonů. Chrám z kostí je na první pohled formálně nejpřístupnější příspěvek série, natočený na standardní profesionální kamery. Pro fajnšmekry a natěšené fandy je to samozřejmě trochu škoda, nebylo by ale fér tvrdit, že jde o fádní a vizuálně nestimulující podívanou. Když kamera v extrémním detailu supící tváře nakaženého sugestivně kopíruje každý pohyb jeho hlavy nebo jakoby číhá v porostu, aby vzbudila dojem, že naše hrdiny cosi sleduje, jde rozhodně o podnětné i esteticky zajímavé nápady. Rozhodně jde o lepší přístup, než pokoušet se opsat něco, z čeho by se následně ve vašich rukou mohla stát vyprázdněná manýra.
Nashle příště – se starými známými
Přesto musíme se vší úctou k DaCostě přiznat, že verzi od Boyla bychom viděli radši, už kvůli jedné z finálních scén hojně využívaných v marketingu, kdy doktor Kelson v ujeté show pro Jimmyho gang předstírá, že skutečně je ďáblem, za kterého jej považují. Jakkoli jde o zážitek a sekvenci, kterou už teď zkraje ledna s jistotou můžeme zařadit mezi nejvýraznější filmové zážitky letošního roku, nemůžeme se ubránit dojmu, že na tom má podíl spíš hypnotizující pohybové herectví Ralpha Finnese a kulervoucí hudební složka, spíš než nápaditost režie, střihu nebo kamery. Jeden si může jen se slinou u pusy představovat, co by z podobného námětu vytřískal právě britský matador a otec série. I vzhledem k samému závěru snímku se pak na finále plánované trilogie, o které se režijně postará opět on, nejde netěšit.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
28 let poté: Chrám z kostí (2026)
Jestli se vám předchozí díl líbil, asi už tušíte, zda vám sedne i Chrám z kostí. Opět nejde o přímočarou zombie zábavu, ale spíš o sebedůležitou, ujetou a překvapivě vrstevnatou alegorii všeho možného od role popkultury a náboženství až po povědomé žánrové konstatování, že skutečným monstrem je vždycky člověk. Novinka je komornější, formálně střídmější a méně exaltovaná než minulý film, ale pořád dostatečně neklidná, nevypočitatelná a podivná, aby si udržela vlastní identitu. A i když se člověk při některých scénách neubrání představě, co by z nich vytřískal Danny Boyle, režisérčin přístup trilogii posouvá velmi zdárně.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
28 let poté: Chrám z kostí
28 Years Later: The Bone Temple
Horor / Sci-Fi / Thriller
Velká Británie / USA, 2026, 110 min
Režie: Nia DaCosta
Scénář: Alex Garland
Kamera: Sean Bobbitt
Hudba: Hildur Guðnadóttir
Hrají: Ralph Fiennes, Jack O’Connell, Alfie Williams, Erin Kellyman, Emma Laird, Chi Lewis-Parry, Louis Ashbourne Serkis, David Sterne, Elliot Benn, Robert Rhodes
foto/video: © Falcon, Totalfilm Media 2025
