Nejlepší filmy roku 2025 podle Totalfilmu

Rok 2025 byl na filmy poměrně silný a slušná část toho nejlepšího se dostala i do české distribuce. Sestavovat žebříček nejlepších filmů byla tedy radost. Jako vždy se pokoušíme nabídnout pestrý mix od zábavných velkoprodukcí až po charismatická indiečka, která prošla tuzemskou kinodistribucí, přičemž první místo obsadil mix všech možných nároků. Co se týče tržeb, globální box office překonal 34 miliard dolarů, což sice pořád nestačí na předcovidová léta, trend je ale pozitivní. Roste přitom role Číny a dalších nezápadních trhů. Zdaleka nejúspěšnějším filmem se skoro dvojnásobným náskokem oproti druhému Lilo a Stitch byl ostatně čínský animák Ne Zha 2, který do našich kin nedorazil. Opět se každopádně potvrdilo, že filmový průmysl stojí na několika kusých blockbusterech ročně, nejčastěji pod kontrolou Disneyho. Překvapivě úspěšnou sezónu ale zažili i Warneři, a to dokonce s několika originálními tituly. Jde o důkaz, že publikum jde nalákat na novou látku a doufáme, že si to budou producenti pamatovat i po akvizici Netflixem. To je ale otázka budoucnosti, teď se pojďme podívat zpátky za uplynulým rokem. Podívat se můžete i na loňský výběr, případně náš letošní žebříček českých filmů.

15. DJ Ahmed

Co do reprezentace českého filmu se toho letos hodně namluvilo o cestě Karavanu do Cannes. Dává to smysl, jde i přes účast mezinárodních koproducentů o autorsky české dílo. Existuje ale i méně přímý vliv – nalezení zajímavého zahraničního projektu a jeho podpora. Takovým zářezem je pro české prostředky i DJ Ahmed, celovečerní režijní a scenáristický debut makedonského Georgiho M. Unkovského, na němž se významně podílel český koproducent. Vypráví o mladém pastýři Ahmedovi, který v silně tradicionalistickém prostředí makedonských hor náhodou objevuje vášeň pro hudbu a chuť jít si vlastní cestou. Výsledkem je energická oslava dospívání o útěku ze stáda, svobodě a odvaze roztoči si život po svém.

14. Prachová příšera

Po náhlém zmizení své rodiny zůstává osmiletá Aurora sama ve velkém, tichém domě. Věří, že za vším stojí děsivá příšera ukrytá pod její postelí – příšera, která se živí těmi, které miluje. Zoufalá a vyděšená se obrátí na jediného člověka, kterému se odváží svěřit: svého souseda v podání Madse Mikkelsen. Prachová příšera je napínavý a znepokojivý příběh o dětské nevinnosti, zlu, které číhá ve stínech, a hranici mezi fantazií a šílenstvím. Odvážný žánrový mix připomíná křížence Faunova labyrintu a Leona a režírující Bryan Fuller se nijak neostýchá předvést strhující filmařskou exhibici, zacházející možná dál, než by člověk u filmu pracujícího s pohádkovými prvky čekal. Výsledek má sice menší srdce než zmíněné klasiky, upřednostňuje zábavnou filmařinu před dojetím, ale na každý pád se jedná o svěží dílo, od kterého byste se neměli nechat odradit podivným názvem a nejasnou synopsí. Tohle je opravdová, i když místy trochu zvrácená radost.

13. Bugonia

Bugonia sleduje dva zoufalce, kteří podlehli přesvědčení, že nesmlouvavá šéfka farmaceutického kolosu je mimozemšťanka chystající invazi, a tak ji pro dobro lidstva raději unesli. Mistr divnofilmů Yorgos Lanthimos staví podvratnou směs grotesky, thrilleru a černé komedie, kde se absurdní plán dvou outsiderů mění v boj s elitami, které působí neporazitelně i tehdy, když jsou s oholenou hlavou přivázané ke stoličce. I díky hercům Bugonia funguje jako svižná hra s paranoiou a vztekem, která ukazuje, jak snadné je propadnout šílenství, když máte pocit, že vám absolutně nikdo nenaslouchá, systém vás zradil a vy chcete najít viníka.

12. 28 let poté

28 let poté přichází s návratem do nakažené Británie po téměř třech dekádách, ale místo očekávané akční zombie řežby nabízí neklidnou cestu malého chlapce a jeho rodiny skrz zpustošenou krajinu. Hranice mezi hororem, sociální alegorií a surrealistickým experimentem se tu stírají stejně nečekaně jako záběry šílené kamery. Výsledek rozhodně není pohodlný film. Je zvláštní, nevyzpytatelný, svobodný a plný formálních, tematických i emocionálních risků. Diváky může stejně snadno okouzlit jako rozdělit. Místy připomíná restart, jindy apokalyptickou báseň, a ke konci se překlápí v úplnou magořinu. Je ale fajn, že tenhle subžánr dovede i po letech tak překvapovat.

11. Operace Black Bag

Operace Black Bag působí s lehkostí a elegancí taneční choreografie. Stephen Soderbergh v ní rozehrává chytrou hru, když tajný agent George obdrží seznam pěti kolegů podezřelých ze zrady – a mezi nimi i svou ženu Kathryn. Vzniká napínavá i zábavná spirála nedůvěry, manipulací a manželského podezřívání, v níž se vztahová dynamika převléká za špionážní operaci. Snímek má svižných 93 minut, v nichž nic nechybí a nic nepřebývá: každá scéna má význam, každý detail pracuje pro celek a Michael Fassbender s Cate Blanchett se předhánějí v přesných, kultivovaných hereckých gestech. Výsledkem je film, který spojuje žánrovou radost, inteligentní humor i hravé napětí způsobem, jenž vypadá samozřejmě – právě díky tomu, jak precizně je vystavěný.

10. Vrať mi ji

Vrať mi ji staví na příběhu Andyho a Piper, kteří po traumatizující smrti otce zamíří k pěstounce – jen aby brzy zjistili, že za jejím milým chováním je cosi znepokojivého: záhadné rituály, kruh z vápna kolem domu, nemluvný chlapec a videozáznamy plné brutality. Tvůrci zavírají své hrdiny do jediného prokletého baráku, kde se z vyrovnávání se ztrátou stává toxický proces plný manipulace a postupného rozkladu jistot. Jedná se o elevated horor v pravém slova smyslu, kdy žánrová zábava nemá prim, takže se tvůrci netrápí s tím, aby publikum odešlo s pocitem, že se „příjemně bálo“. Pracují s tísní rozpadu jistot a důvěry, nemohou tedy skončit jednoznačným happy endem. Jedná se nakonec o rodinnou tragédii o neutěšitelném smutku, který pohlcuje všechno okolo. Dvojčata Dannyho a Michaela Philippouovi musíme ode dneška považovat za nové hvězdy tohoto žánru a vyhlížet jejich další projekty.

9. Avatar: Oheň a popel

Avatar už dvakrát čelil nejrůznějším hejtům a úvahám o irelevanci a dvakrát všem ukázal tak dlouhý nos, jaký umí udělal jen James Cameron. Hlad po návratu na Pandoru pochopitelně tentokrát nebyl tak velký jako po letitém čekání na dvojku, Oheň a popel ale znovu ukazuje, že po audiovizuální a technické stránce tahle série absolutně nemá konkurenci a že tomuhle kinozážitku se nic ani na hony nepřibližuje. Ne že by všechna ta krása zastínila všechny chyby. Třetí díl načrtává hned několik zajímavých motivů, jejich rozřešení si ale evidentně nechává na příště a sérii tak příliš neposouvá. Je kapku agresivní repeticí a citací předchozích dvou dílů, v podstatě začíná nadvakrát a hrdinové se v jeho polovině neurčitě poflakují a čekají na zápletku a záporáky, kteří jsou tentokrát hlavními tahouny. A paradoxně se tu toho děje i strašně moc a stopáž tak nabobtnala do šílených rovin. Kdo ale miluje tenhle svět, jeho postavy a monumentální akční sekvence, pobude si v něm rád a nemá co řešit. Ryzejší sci-fi a fantasy zážitek tu do čtvrtého Avatara zase neuvidíme.

8. Sisu: Odplata

Sisu: Odplata navazuje na finskou řežbu z roku 2023 a vrací Aatamiho Korpiho do okamžiku, kdy po návratu ze zlaté odysey najde doma jen rozvrácený dům a rodinu zavražděnou sovětským komandem. Vydává se přes nové hranice s rozebraným domem na korbě a psem po boku, zatímco za ním vyrazí jednotka vedená válečným zločincem Draganovem, který si chce výpravou zajistit svobodu. Hádejte, jestli se mu to povede. Nápověda: Aatami cestou najde tank. Můžete na něj s motorkami, můžete na něj s letadly, můžete ho zkusit přejet vlakem. Umřete. Jalmari Helander přináší nášup filmu jak z jiné éry, který naprosto chápe, čím je. Druhý Sisu je prakticky tak dobrý, jak při svém námětu a záměru jen může být.

7. F1

Josephu Kosinskému se po Top Gunu pokouší zopakovat svůj triumf – s Bradem Pittem v roli stárnoucího pilota, který má ze dna vytáhnout krachující stáj a s drzostí i riskem na trati dát všem najevo, že ještě nepatří do šrotu. Film vědomě staví na extrémně ošoupaném mustru „poslední šance na návrat“ a místo originality sází na to, co tak dobře fungovalo posledně: dravé závodní sekvence, totální technický realismus, bezešvé prolínání řvoucích motorů s Hansem Zimmerem a chuť toho nejlepšího popcornu, u kterého nevadí, že jde o učebnicovou sportovní šablonu bez jakékoli ambice příběhově překvapit.

6. Není jiná možnost

Režisér Old Boye Park Chan-wook vypráví o respektovaném manažerovi z papírenského gigantu, kterému se po převzetí firmy americkou korporací sesype jistoty, rodinná harmonie i pečlivě udržovaná rutina mezi bonsajemi ve skleníku. Jakmile skončí na dlažbě, pouští se do horečnatého zápasu o návrat na výsluní: objíždí konkurenty, soupeře i někdejší kolegy, sleduje je, testuje, a pokud mu stojí v cestě, bez váhání je vyřazuje ze hry. Není jiná možnost ukazuje svět, kde stabilní práce není jen zdroj příjmu, ale měřítko hodnoty člověka – a kde se z ustaraného otce může během pár týdnů stát radikalizovaný predátor. Staví na energické žánrové pružnosti, kde se realistické drama hladce mění v šílenou grotesku, přičemž nádherná kamera s chirurgickou přesností kreslí scény, v nichž se hledání práce mění v brutální boj o přežití.

5. Sirat

Hit letošních Varů sleduje otce a jeho dospívajícího syna, kteří uprostřed rave party v poušti hledají svou ztracenou dceru a sestru. Když ale v zemi propukne vojenský převrat, musí se spolu s partičkou pořádně pestrých existencí vydat napříč nehostinnou krajinou a bojovat i o svůj život. Následuje dvouhodinový útok na vaše smysly, který nejlépe funguje v pořádném kině s pořádnou aparaturou. Stojí na extrémně hlasité elektronické hudbě, oslepujícím žáru a pocitu, že se svět kolem hrdinů rozpadá. Cesta se postupně mění ve vyčerpávající odyseu plnou katastrof, kde mizí hranice mezi únavou, halucinací a beznadějí. Sirat je jednoduchý v ději, ale intenzivní prožitkem – a jestli nedostanete u jedné ze závěrečných scén hned několikrát infarkt, vydrží váš srdeční sval už asi všechno.

4. Boys Go To Jupiter

Film je kolektivní práce, tomu se úplně vyhnout nejde. Americký nezávislý animák Boys Go To Jupiter má přesto tak blízko k dílu jednoho člověka, jak si jde u snímku fungujícího v normálních kinech představit. Julian Glander vytvořil záměrně banální animaci na koleni, složil hudbu a na dabing přizval své kamarády z indie umělecké scény. Vznikl okouzlující příběh šestnáctiletého Billyho 5000, který se během neúprosných veder floridských Vánoc pokouší ujasnit si, co očekává od života. V cestě mu stojí všechno od reálného kapitalismu po možnou mimozemskou invazi – přitom jediné, co Billy chce, je vydělat si pár korun doručováním jídla. Je malý zázrak, že se tenhle film dostal i do širší české distribuce a také důkaz, že v tak institucionalizovaném umění, jako je film, se pořád ještě objevují záblesky bezprostřednosti.

3. Hodina zmizení

Ve 2:17 ráno se všechny děti ze třídy paní Gandyové seberou, utečou do tmy… a Zach Cregger se rozjíždí rafinovaný a znepokojivý horor o tom, jak rádi v nesnázích ukazujeme prstem na viníka místo toho, abychom si kladli nepříjemné otázky. Stejně jako v Barbarovi režisér staví na kapitolách, střídání perspektiv a pomalém znejišťování, pracuje s divákovými očekáváními a místo laciných lekaček volí dlouhé, nepříjemné momenty, které nedovolí uhnout očima. Silná atmosféra, výborní herci v čele s Joshem Brolinem a Julií Garner, postupné odhalování vodítek, podvratný záporák a legračně brutální finále potvrzují, že tenhle tvůrce není jednorázový úkaz, ale další jistota současného hororu.

2. Hříšníci

Je začátek třicátých let. Dvojčata Smoke a Stack, která si v dvojroli herecky vychutnává Michael B. Jordan, se vrací na rodný jih z Chicaga s taškami plnou krvavých peněz a bednami luxusního chlastu. A hlavně se snem založit hudební klub pro své barevné přátele. Hříšníci od začátku strhnou nečekanou razancí a jistotou, tváří se jako vrstevnatá freska o identitě, rase, lásce k hudbě a touze po novém začátku, ve které vám postavy, jejich sny i chyby nebývale vlezou pod kůži. A pak, protože proč ne, zničehonic odhodí veškerou vážnost a s obrovským sebevědomím se změní v bizarně zábavný až ujetý brak, aby nakonec skončili jako fascinující elevated horor s hypnotickými a režijně geniálními hudebními čísly. Zkrátka nádherná práce a ojedinělý, mnohovrstevnatý zážitek.

1. Jedna bitva za druhou

Bob, bývalý člen radikální odbojové skupiny s tváří Leonarda DiCapria, žije po letech skrývání na samotě se svou dospívající dcerou… dokud je nedostihne fanatický voják, který má velice osobní důvody k tomu, aby jejich přežívání v ústraní učinil utrum. Schovávání se mění ve zběsilý útěk a dávné snahy o revoluci ve stále krvavější osobní válku. Jedna bitva za druhou působí jako manifest absolutní filmařské sebedůvěry Paula Thomase Andersona, podle mnohých cinefilů nejlepšího režiséra současnosti. V druhém plánu skvěle zachycuje současný zeitgeist Ameriky a směšnou tupost zla. V první řadě ale sleduje nástrahy rodičovství v té nejextrémnější možné situaci. Filmu trošku trvá, než se rozjede, a postavy jsou, pravda, trošku karikatury, to je ale jen součást celkové nadsázky, díky které se na už tak dost těžký film dá koukat a nepropadnout depresi z toho, že civilizace se řítí k záhubě. A ve finále tu jen tak mimochodem dostaneme jednu z nejlepších automobilových honiček, jejíž práce s prostorem a záběrováním na vlnité prérijní silnici je naprosto dechberoucí. Jedna bitva za druhou je absolutní filmová špička od svého zpracování po diskuze, které může vyvolat. Vznikl film vtipný i zdrcující, ostrý i naivní, cynický i nadějný.

foto/video: © Anifilm Distribution, Aerofilms, Bontonfilm, CinemArt, Falcon, Vertical Entertainment 2025