James Cameron staví světy, ne filmy. Avatar: Oheň a popel je opět opojná podívaná, kterou dorovnají jen předchozí díly (recenze)

Tvrdohlavý samouk z Kanady rozjel či redefinoval několik franšíz a jednou se mu svým blockbusterem podařilo dokonce strhnout Oscary. Poslední dekády svého života se pak zabydlel na přenádherné Pandoře, odkud dovoluje milionům lidí v kinech prožít své fantazie o spojení s přírodou i komunitou a nalezení autentického života. Za to je stejnou měrou vyzdvihován i kritizován, přičemž pro obojí dává dost důvodů. James Cameron je génius. Ale také je to někdy arogantní balík. Je vynikající vypravěč. Ale také možná až moc velký pragmatik. Myslí to dobře, ale někdy se přeci jen přeceňuje. Nyní tu máme tři a čtvrt hodinové orgie Avatar: Oheň a popel, sdružující vše dobré a vše kritiky hodné na jeho přístupu.

Zpátky na Pandoru

Třetí díl v sérii Avatar: Oheň a popel přichází pouhé tři roky po dvojce Way of Water, což je v případě bývalého kamioňáka Jamese Camerona nebývale expresní doprava. Opět ho provází nedůvěra a nevěřícnost především ze strany komiksových fanboyů. Filmová série, ze které neznáme žádné hlášky a jejíž fanoušci zpravidla nezaplňují toxické diskuze na sockách, přece nemůže mít skutečnou kulturní relevanci!

Svým způsobem mají pravdu, Železný Jim nekoncipuje Avatara tak, aby prolezl skrz naskrz popkulturu a vychoval z nás poslušné zákazníky napříč platformami. Jeho cíl je přesně opačný: vytvořit samostatnou enklávu Pandory, do níž jednou za čas unikáme a jsme v ní ohromeni uceleným zážitkem, pevně odděleným od naší každodenní zkušenosti. Proto je největším produktem stranou filmové série zábavní park, který imituje prostředí Pandory. Zlí jazykové mu mimo jiné vytýkají, že nabízí tříhodinové přírodní dokumenty, jen s tím, že si obsesivní tvůrce onu přírodu cucá z prstu. I kdyby ale skutečně Avatar byl jen tím, nejedná se o úžasný koncept?

Abychom ale hned smetli ze stolu podobná obvinění: Cameron byl vždy prvotřídní vypravěč – jen proto jeho těžkotonážní produkce tak dobře fungují. Terminátor 2 a Titanic jsou dva z nejlepších blockbusterů historie ne pouze díky své inovativní technologii, ale snad ještě větší měrou díky rezonujícím příběhům, kde každá postava má účel, existuje jasné téma a každá scéna mu nějak slouží. Jeho filmy nejsou vypravěčsky inovativní, v naplnění svých cílů jsou ale enormně efektní.

Cílem Avatara je pak v první řadě „zažít ho“, což je mnohem odvážnější, než se možná zdá. Jsme zvyklí hodnotit kvalitu fikčních děl podle událostí, které se v nich odehrávají, ale to není jediný způsob, jak jde k vyprávění přistoupit. Základní stavební kámen Avatara je fantazie o nalezení nového života na lepším místě. Cameron pro tuto fantazii vytvořil svět, pro tento svět konflikty, jaké by se v něm mohly odehrávat, a nakonec stvořil postavy, které by je mohly prožít. Přičemž priorita je právě v tomto pořadí.

Nudný hrdina ve fascinující situaci

James Cameron se vždy setkával s kritikou, že vytvořil svět velmi zjevně inspirovaný mnoha různými domorodými kulturami napříč světem, hlavně však Amerikou, a do jejich středu umístil typický příběh o bílém spasiteli. Přestože lze v tomto ohledu Camerona nadále problematizovat a vystavovat kritice, ve dvojce a především trojce už svůj svět rozpracoval a vyvodil tolik důsledků, že nadále není snadné ho obviňovat z toho, že jeho antikoloniální poselství je povrchní a nedomyšlené. Jeho naplňování fantazií s sebou tedy nese i přejímání nad nimi.

TÉMA

Téma: Jak se Avatar stal kinematografickou revolucí? A obstojí i třetí díl? (první dojmy)

V roce 2009 oscarový režisér James Cameron představil divákům svět, jaký do té doby na plátnech nebyl nikdy k vidění. Avatar se stal synonymem pro jeden z nejimerznějších filmových zážitků historie a začátek nové éry kinematografie. Při příležitosti blížícího se …

Nejkritizovanějším aspektem Avatara byly však vždy postavy. Cameron má slabost pro archetypy a v tomto případě se opravdu neobtěžoval s ničím víc. Dlouhodobě se ale tohle rozhodnutí ukazuje jako funkční, protože jeho hrdinové se vyvíjí a mění přirozeně podle toho, jak reagují na prostředí a situace.

Jake Sully je i ve třetím dílu stále stejně nudný a nepochopitelně hyperkompetentní vesmírný mariňák, nicméně přesto prochází proměnou na základě vývoje světa, v němž žije. Spolu s manželkou Neytiri jej čekalo krušné odhalení stropu jeho asimilace. Když natrvalo vstoupil do avatařího těla, nejspíš věřil, že se stává jedním z místních – a přestože od té doby stihl vychovat už skoro celou generaci svých potomků, sám pořád vyčnívá. To je konflikt migranta, jaký v principu řeší nejedno festivalové drama (první letos člověka napadne možná Letní škola, 2001). Jake Sully je tak možná sám nezajímavý člověk, čelí ale zajímavému problému.

Neytiri zase bojuje s pochopitelnou nenávistí vůči „růžokožcům“ a „nebešťanům“, rostoucí z mnoha zažitých příkoří. Nevyhnutelně si ji v okamžicích slabosti promítá do svého manžela, a dokonce i do svých dětí. Když něco provedou či něco zkazí, automaticky viní „to cizí“ v nich. Tohle je překvapivě hluboký problém, který bychom nečekali v typickém blockbusteru. A dokonce, což čekal málokdo, se začal vyplácet i záporák Quaritch, který je nyní rovněž trvale uvelebený v avatařím těle a zároveň mu po Pandoře běhá syn, vychovávaný jeho zarytými nepřáteli.

Z karikatury tragickým antihrdinou?

Quaritch se stává dost možná nejsilnější postavou vyprávění a je fascinující sledovat jeho vývoj. Je jakýmsi temným stínem Sullyho a odvrácenou stránkou stejné fantazie. Quaritch na povrchu odmítá asimilaci a důvodem jeho nenávisti vůči Jakeovi je „zrada lidské rasy“, kterou mu připisuje. Přesto záporáka vidíme, jak úsudku navzdory začíná místnímu životu propadat. V prvním dílu se vysmál luku Neytiri jako zastaralé hračce, ve třetím dílu už ho bere do rukou jako vzácnou kořist. Kolikrát jsme ho slyšeli posmívat se Jakeovi za následování zvyků Na’vi, přesto on sám na konci trojky vyjíždí do bitvy plně namalovaný válečnými barvami. Quaritch je zatím stále jednoznačný padouch, i když už tušíme jeho pochybnosti. Zlým už je hlavně ze setrvačnosti, protože nevěří, že má v tuhle chvíli alternativu. Otázkou pro další díly za nás není ani tak, jestli se napraví, o tom nepochybujeme. Jde spíš o to, jakou oběť bude muset postoupit.

Oheň a popel má vůbec nejzajímavější záporáky – krom lidí i domorodý kmen, který v důsledku sopečné erupce přišel o svůj posvátný les a musel se uchýlit k agresivnímu loupežnictví. To je bohužel přirozenou součástí civilizace na této rovině vývoje. Problém je, že právě tento kmen si vyberou kolonizátoři ze Země a vybaví ho nadřazenou vojenskou technologií (namísto třeba… jídla), čímž rozbíjí jakoukoliv rovnováhu a roztáčí koloběh násilí na zcela nové obrátky. Samozřejmě zcela vědomě a s cílem rozvrácení místní kultury.

A pak, že Avatar nemá zajímavý děj! Pokud něco, má ho až moc. Mohli bychom tu rozebrat další postavy, především Jakeovy děti, z nichž každé má unikátní konflikt, který by sám utáhl celovečerní film. Pokud si Cameron ohledně scénáře zaslouží výtku, tak že si nedokázal vybrat a dělá toho tolik najednou. Pak končíme zákonitě na tříhodinové stopáži. Ale nechápejte nás špatně. Avatar musí být dlouhý, aby mohl dostatečně vtáhnout. Kdyby však shodil nějakou čtvrtinu stopáže formou vyjmutí některých dějových linek, rozhodně bychom nefrflali.

Avatar: Way of Water – Cameron vstupuje podruhé do stejné řeky (recenze)

Dlouho očekávaný sequel nejvýdělečnějšího a nejimerznějšího filmu historie a další kapitola čtyřdílné ságy konečně vstupuje do kin. Třináct let připravovaný druhý Avatar je tady a je větší, odvážnější i modřejší.

Dvojka a trojka byly první filmy v Cameronově filmografii, které vznikaly s vědomím toho, že budou skoro určitě následovat další díly, což poněkud tnulo do jeho jinak bezkonkurenční schopnosti vyprávět soustředěné, celistvé příběhy. V jeho postupech se tak víc obnažují repetitivní vzorce. A ruku v ruce s tím se zdá, že si režisér představu repetice sám oblíbil, protože ji v Avatarech využívá v míře, kdy musí jít o záměr. V Ohni a popelu se jednak hojně opakují efektní okamžiky, ale dokonce znovuvytváří nejsilnější kompozice z předchozích dílů, v jejichž ozkoušenou sílu věří.

Protože, nezapomínejme, jde tu v první řadě o spektákl, a Cameron vždy myslí na publikum a jeho pohled. Celý příběh se soustředí na otázky o vztahu diváctva a nabízeného světa. Jaké mám právo v takovém světě žít? Co mu dávám a co mu beru? Jaké riziko pro něj představuje moje přítomnost a čím můžu napáchanou škodu vynahradit? Všechny mají smysl jen tehdy, pokud je pro nás Pandora místem, kde stojí za to žít a které stojí za to obdivovat. A aby to šlo, musí být spektákl vždy zcela nezpochybnitelný.

Někteří cinefilové spekulují o tom, že při sledování Avatara zažíváme stejný úžas jako první filmové publikum, které před stoletím a čtvrt přistupovalo k médiu zcela naivně a bezelstně. Cameron nás do téhle pozice dokáže vtlačit. A je to trochu paradoxní vzhledem k tomu, že docílení tohoto archaického pocitu je třeba s pomocí nejnovější technologie využité s největší kompetencí.

V recenzi jsme se nesoustředili na technologické zpracování, protože chceme dokázat, že jde o pouhý nástroj Cameronova talentu a nikoliv to jediné, co nabízí. Ano, je pravda, že se trochu utrhl ze řetězu a bylo by lepší, kdyby měl Avatar méně postav, lépe se soustředil na nejsilnější motivy a byl kratší. A řekneme si upřímně, byli bychom asi radši, kdyby realizoval nadále i jiné projekty. Avatar už je trochu opotřebovaný a některé jeho aspekty budou vždy problematické, už jen proto, že film o péči o přírodu nejspíš na výrobu sežere víc energie než menší národ. To ale neznamená, že režisérova zručnost tu přichází vniveč. Pořád platí, že nic takového není k vidění, nikdo jiný v Hollywoodu se ani nepřibližuje Cameronově spektáklu. Nejen pro jeho technickou bravuru, ale i pro kontext, který mu režisér dodává.

foto/video: © Falcon, Disney, 20th Century Studios 2025

Avatar: Oheň a popel
Avatar: Fire and Ash
Akční / Dobrodružný / Sci-Fi / Fantasy / Drama
USA, 2025, 195 min
Režie: James Cameron
Scénář: James Cameron, Rick Jaffa, Amanda Silver
Kamera: Russell Carpenter
Hudba: Simon Franglen
Hrají: Sam Worthington, Zoe Saldaña, Sigourney Weaver, Stephen Lang, Oona Chaplin, Kate Winslet, Cliff Curtis, Joel David Moore, CCH Pounder, Edie Falco
Produkce: James Cameron, Jon Landau
Střih: David Brenner, James Cameron, Nicolas De Toth, Jason Gaudio
Zvuk: Tony Johnson, Christopher Boyes, Michael Hedges, Julian Howarth
Scénografie: Dylan Cole, Ben Procter, Vanessa Cole (set dekoratérka)
Masky: Sarah Rubano
Kostýmy: Deborah L. Scott
Casting: Margery Simkin