Avatar: Way of Water – Cameron vstupuje podruhé do stejné řeky (recenze)

Dlouho očekávaný sequel nejvýdělečnějšího a nejimerznějšího filmu historie a další kapitola čtyřdílné ságy konečně vstupuje do kin. Třináct let připravovaný druhý Avatar je tady a je větší, odvážnější i modřejší.

Prosezení se tříhodinovou stopáží filmu po zhlédnutí podobně jako nedávný Black Panther evokuje pocit z bingnutí jedné série seriálu, tím spíš, že se Way of Water dramaturgicky dělí do tří hodinových částí.

Začátek nás prostřednictvím Jakeova vyprávění vrhá zpět do lesů a oblak staré známé planety Pandora. Bývalý mariňák natrvalo zůstal v těle svého avatara, přijal roli nového náčelníka klanu a společně s Neytiri nejen že vychovává několik potomků, navíc opakovaně odráží kolonizátorské výpravy nebešťanů ze Země. První část toho má příběhově i esteticky nejvíc společného s jedničkou, nutnou expozici pravidelně prokládá akcí a jako návrat na Pandoru funguje vděčně i přirozeně.

Když je zhruba po hodině filmu Jake nucen spolu s rodinou hledat útočiště v oceánu, Cameron konečně dostává příležitost realizovat svůj podvodní fetiš a rozpoutat neuvěřitelné vizuální orgie. V prostřední kapitole příběh citelně zatáhne za ruční brzdu, aby se film mohl na hodinu proměnit v dokument a měl dost času skládat ódu moři, mazlit se s jeho vlnami a překypujícím životem a objevovat překrásný svět Pandory z trochu jiného úhlu než posledně.

Poslední akt pak je epickou blockbusterovou jízdou, kdy se mezi sebou v nabušeném finále střetnou nejen postavy, ale i příroda s technologiemi a tradičnější způsob života s hamižností kolonialismu.

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Jonášovo poselství[/pullquote]Že vám to zní povědomě? Pokud vám nesedla jednička a její poměrně předvídatelný a přímočarý příběh, který byl vlastně jen záminkou pro ekologická poselství a kochání se panenskou mimozemskou přírodou, dvojku můžete s klidem vynechat. Pokud jste se ale před třinácti lety vydali na cizí svět několikrát a nemohli se jeho detailnosti a uvěřitelnosti nabažit, čekají vás tři hodiny, během kterých se s postavami do pandorských oceánů doslova ponoříte a nebude se vám chtít ven.

Ačkoli kácení pralesů střídá lov velryb a Way of Water se oproti jedničce víc soustředí na postavy, Cameron povědomé ingredience nemění, naopak jimi v tříhodinovém eposu sype v ještě větší míře. V rozhovorech ostatně otevřeně přispívá, že právě možnost upozorňovat na nutnost ochrany klimatu prostřednictvím dobrodružného příběhu byla důvodem, proč svou filmařskou kariéru dávno neukončil a proč v podstatě veškerý zbytek své kariéry orientuje tímto směrem.

Ve dvojce se ostatně vrací nejen k tomu, co ho bavilo v prvním Avatarovi, ale i v jeho předchozích filmech. Robotické obleky, silné ženské postavy, potápějící se kolosy kovu, hra se světly, hrabiví záporáci, tohle všechno tu je, vynásobeno deseti.

Samozřejmě se nabízí otázka, jestli mytologie Avatara s jejím potenciálem stát se jedním z nejlepších fikčních světů potřebovala další supervzácnou surovinu, případně jestli koncept inteligentních velryb s vlastní vědou a kulturou není již kapku těžko uvěřitelný. Pointa o odpornosti samoúčelného vybíjení nevinných, majestátních bytostí by pravděpodobně fungovala srovnatelně i bez něj.

Obrovskou ztrátou od minula pro svět Pandory mimochodem je smrt skladatele Jamese Hornera, který se před sedmi lety zabil při letecké havárii. Zdaleka nejlepšími momenty soundtracku aktuální dvojky jsou právě citace jeho fenomenálních, emocemi nabitých skladeb z jedničky. Poměrně neznámý Simon Franglen, který po něm sérii a všechny plánované filmy převzal, se sice snaží, hudba z jeho pera je ovšem minimálně po prvním poslechu poměrně nevýrazná.

[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Modří Sopranovi?[/pullquote]Cameron se nedávno rozpovídal o tom, že vztahy v superhrdinských filmech připomínají pubertální lásky, a že druhý Avatar má být rodinným příběhem z ranku Sopranových. Verdikt nad tím, nakolik se mu toto smělé srovnání podařilo naplnit, přenecháme znalcům téhle televizní kriminálky; není ovšem sporu o tom, že postavy a jejich rodinná dynamika jsou spolu s vizuálním spektáklem největším tahákem filmu.

Scénář je sice dost jednoduchý jednoduchý, za dialogy si Cameron Oscara neodnese a všechny jeho figury jsou poměrně archetypální, všechny si však projdou zajímavým vývojem a jejich vztahy jsou uvěřitelné, prokreslené a emotivní. V příběhu navíc není nouze o morálně dost diskutovatelná rozhodnutí a taky řadu chyb, kterých se hrdinové a hrdinky dopouštějí, či následky, se kterými se následně musí potýkat.

Díky množství figur v různém věku si každý divák najde někoho, s kým se snadno identifikuje. Sam Worthington a Zoe Saldana jako Jake a Neytiri zůstávají srdcem filmu a jako rodičovské figury fungují perfektně, je ale cítit, že jsou postupně v rodinné sáze posouváni na druhou kolej. Obava z dětských postav, které mají rodinnou ságu v dalších dílech nepochybně převzít, se díky jejich sympatiím naštěstí velmi rychle rozplynou.

Cameron si navíc hezky hraje s motivem vyvrhelů a outsiderů. Děti jako potomci člověka a Na’vi mají na rozdíl od jiných obyvatel Pandory pět prstů, jasně tedy vyčnívají i mezi svými; tím spíš, když se snaží sžít s oceánským klanem Metkayina, jejichž barva kůže je tyrkysovější, ocasy silnější a ruce po generacích pobytu ve vodě obrostly blánou. Mezi Jakeovy a Neytiriny děti se řadí i adoptovaný lidský chlapec a dcera avatarky vědkyně Grace z prvního dílu. Sigourney Weaver v roli náctileté slečny sice může místy působit lehce rušivě, okolo obou adoptovaných dětí se ale roztáčí tak zajímavé podzápletky, že se už teď těšíme na jejich rozřešení v dalších pokračováních.

Byť v tomto směru bychom si do příštích filmů přáli osvěžení, překvapivě dobře funguje i zrecyklovaný záporák Stephena Langa. Jeho konflikt s ústřední rodinou ve dvojce nabývá až hrozivě osudových měřítek a hamletovský moment s lebkou je navzdory své intimnosti jedním z nejmrazivějších momentů filmu.

Finální bitva pak díky zájmu o ústřední rodinu tne do živého. Oproti všem těm explozivním rubanicím se zaměnitelnými šedými panáky, na které jsme si v posledních letech zvykli, finální akt Way of Water umí být emotivní, syrový, vyhrocený i velmi osobní. Z některých postav jde při jejich bolesti a hněvu až strach.

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Další modrá revoluce?[/pullquote]Jak jsme již naznačili, příběh a jeho přesahy tedy jistě nechají část diváků chladnými; co ale nikdo soudný nemůže Way of Water upřít je technologická dokonalost a bezbřehá nádhera, která běžné sledování filmu proměňuje v pohlcující zážitek a plátno proměňuje v okno do jiného světa.

Už není rok 2009 a vizuálních spektáklů jsme od prvního Avatara viděli tolik, že pro filmaře už je jen velmi těžké čímkoli ohromit. Aktuální dvojce se to daří. Křišťálovější a hlubší obraz, fotorealističtější přírodu, detailnější tanec světel či propracovanější textury povrchů, postav i potvor jste zkrátka v počítačové animaci dosud neviděli.

Cameronova vize pro Avatara pak v určitých sekvencích filmu počítá i s technologií vyššího snímkování, kdy na plátně namísto klasických 24 políček problikne 48 políček za sekundu. K tomuto neobvyklému vizuálnímu řešení se v minulosti uchýlil už třeba Peter Jackson v Hobitovi nebo Ang Lee v Blíženci, výsledky ale vždy v kinech působily přinejlepším rozpačitě.

Way of Water s nezvykle ladným pohybem filmu pracuje podstatně lépe, a v podvodních scénách působí vyšší snímkování perfektně. Akce na souši i díky poměrně hyperaktivní kameře bude nicméně lidskému oku připadat při takové plynulosti lehce televizně či videoherně, a nejspíš si na ni budete i pěkných pár minut zvykat. Vyšší snímkování je tedy bezpochyby zajímavým experimentem, je ale nejspíš dobře, že v něm nového Avatara nejspíš neuvidíte, protože jen mizivé procento českých kin je touto technologií vybaveno.

Co naopak jistě doceníte, jsou překrásné barvy a přehlednost obrazu i v nočních scénách. První Avatar před lety spustil lavinu nepovedených 3D konverzí, které kina zaplavily tmavými mazanicemi, než diváci dali jasně najevo, že něco takového nepovažují za dobrý směr. Way of Water tímto neduhem pochopitelně netrpí, a noční scény jsou naopak jedněmi z těch vizuálně nejpůsobivějších.

Režisérův cit pro detail a nekompromisní dril, kdy kvůli přirozenosti pohybu a mimiky museli herci skutečně trávit bez dýchacích masek pod vodou dlouhé minuty, zkrátka nese ovoce. Way of Water musíte na co největším plátně, protože se sebelepším domácím kinem bude váš zážitek z téhle potápěčské expedice doma zlomkový.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon © 2022

Avatar: The Way of Water
Akční / Dobrodružný / Sci-Fi / Fantasy
Premiéra: 15. prosince 2022
USA, 2022, 192 min
Režie: James Cameron
Scénář: James Cameron, Rick Jaffa, Amanda Silver
Kamera: Russell Carpenter
Hudba: Simon Franglen
Hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Sigourney Weaver, Stephen Lang, Kate Winslet, Cliff Curtis, Joel David Moore, CCH Pounder, Edie Falco
Produkce: James Cameron, Jon Landau
Střih: David Brenner, James Cameron, John Refoua, Stephen E. Rivkin
Zvuk: Christopher Boyes, Gary Summers, Gwendolyn Yates Whittle
Scénografie: Dylan Cole, Ben Procter, Ben Milsom, Andy McLaren, Vanessa Cole
Masky: Sarah Rubano
Kostýmy: Bob Buck, Deborah L. Scott