V roce 2009 oscarový režisér James Cameron představil divákům svět, jaký do té doby na plátnech nebyl nikdy k vidění. Avatar se stal synonymem pro jeden z nejimerznějších filmových zážitků historie a začátek nové éry kinematografie. Při příležitosti blížícího se třetího dílu se ještě před plnohodnotnou recenzí mrkněte na naše první dojmy bezprostředně po novinářské projekci a připomeňme si, proč se svět planety Pandora do filmařiny a její technické historie otiskl jednou provždy.
Kvalita chce čas
Původní archetypální námět o souladu s přírodou a tradicemi napsal sám režisér. „Chtěl jsem vyprávět povědomé dobrodružství v neokoukaném prostředí,“ vysvětloval Cameron na tiskové konferenci k obnovené premiéře filmu. „Snil jsem o filmu, kterým bych přivedl k životu podobný svět plný krásy i nebezpečí už od doby, co jsem jako kluk četl fantasy knížky a komiksy a kreslil si nejrůznější potvory do sešitu z matiky.“ První nástřel scénáře přišel na svět už v roce 1994, ačkoli tou dobou byla realizace jeho vize technologicky ještě nemožná.
Když se produkce Avataru o dekádu později konečně rozeběhla, jedno z nejetablovanějších režisérských jmen už měla za sebou jedny z nejlepších blockbusterů historie – jako Titanic, první dva díly Terminátora, druhé Vetřelce nebo Pravdivé lži. Jeho cíl posunout hranice vizuálních efektů a obrazového vyprávění tedy zněla mnohem uvěřitelněji. Přesto si Cameron dle svých slov vždy dával velmi záležet na tom, aby revoluční technologie nezastínila emoce, postavy a příběh.
Avatar vznikal dlouhé čtyři roky a stal se skutečnou filmařskou výzvou, nakonec ale v prosinci 2009 konečně rozzářil 3D plátna v tisíckovkách kinosálů po celé planetě. Roky trvající pozice nejvýdělečnějšího filmu historie s výdělky přes 2,9 miliard dolarů a tři proměněné z devíti nominací na Oscara divácký úspěch jen podtrhly. Zrodil se tak i několikaletý fenomén nepovedených 3D konverzí, když se všichni producenti snažili napodobit Cameronův úspěch, aniž by do audiovizuálu investovali jen zlomek péče.
Zřím tě
Režisér je totiž proslulý puntičkář, který nad přesným odstínem kůže barvy digitálního zvířete dokáže dumat a debatovat několik dlouhých pracovních dní. Odmítl možnost přivést Na’vi k životu pomocí make-upu, protože po dekádách sci-fi už si diváci podle něj užili gumových masek až až. Proces masek navíc podle Camerona z definice filmaře omezuje; neumožňuje mu hrát si s velikostí a umístěním očí, tělesnými proporcemi ani celkovou výškou postavy. Masky omezují herecký výkon představitelů a vytváří bariéru mezi jimi a kamerou.
Oslovil proto novozélanské, Oscary oceněné studio WETA, která předtím již přivedla k životu King Konga, Gluma a nespočet fascinujících výjevů z Pána prstenů. Herci mezitím trávili měsíce tréninkem ladné řeči těla svých Avatarů. Modří kočičáci jsou oproti lidem štíhlejší, vyšší, liší se struktura jejich svalů i kostí. Digitální kůže zohledňuje pigment, uši jsou v ostrém světle viditelně průsvitné. Díky všem těmhle detailům mohly i počítačem vytvořené postavy s dostatečnou péčí působit jako živé, a právě kvůli jejich opomínání tolik moderních digitálních postav působí tak videoherně či papundeklově.
Camerona ale vždy fascinovaly především oči jako brána do duší postav; studoval je do té míry, že v mnoha rozhovorech ho můžete slyšet zaníceně vyprávět o vrstvičce tekutiny, která se tvoří nad spodním víčkem. Oči Na’vi jsou dvakrát větší, než lidské, a jsou i dál od sebe. Právě mrtvolný pohled CGI postav často diváka ruší v ponoření se do jejich příběhu, proto režisér zdokonalil metodu performance capture a vynalezl postroje s malou kamerou snímající tváře herců, která se později stala nedílným standardem téměř každého moderního digitálního natáčení. Umožňuje totiž precizní snímání mimiky a pohybu očí v těch nejjemnějších detailech. Zároveň ale animátoři z WETY výkon herců nijak nedokreslovali – snad s výjimkou pohybů ocasů a velkých kočičích uší, které herci přirozeně sami neobstarali.
„Herci se mě ptali, jestli je chci nahradit,“ směje se Cameron dnes. „Bylo to právě naopak, chtěli jsme jim dát ještě víc způsobů se vyjádřit a tvořit své postavy bez omezení. Chceme nahradit jenom pětihodinové sezení v maskérně. Herci teď mohou být čímkoli, kdykoli a kdekoli.„
Díky kamerkám, které nezávisle snímaly mimiku postav, na ni navíc tvůrci nemuseli myslet při návrzích a snímání prostředí. To jim umožnilo v ateléru (přezdívanému Volume) tvořit až šestkrát větší scény, než bylo dosud možné před zeleným plátnem, díky čemuž Avatar dodnes působí tak obrovsky. Herci dodnes vzpomínají na moment, kdy jim z WETY dorazily první hotové obrázky. Právě tehdy prý pochopili, že tvoří něco skutečně výjimečného.
Data k filmu, v němž je každý fotorealistický list a kámen vytvořen v počítači, na serverech WETY zabraly přes tisíc terabytů. Pro srovnání, potopení Titanicu a stovek jeho pasažérů zabralo jen něco kolem dvou terabytů. Výsledek je ale podobný. Zatímco v Titanicu Cameron využil speciální efekty, aby diváky přenesl v čase do minulosti, v Avataru díky nim ukazuje lidem možnou budoucnost. „Ta technologie je tak daleko, že je vlastně neviditelná, zbyde jen kouzlo a pocit, že jste vážně tam. Postavy, emoce i postavy působí opravdově,“ hodnotí úspěch jedničky po letech Cameron.
Cesta vody
O nevyhnutelných sequelech tržební hitparády se začalo mluvit ještě před uvedením jedničky, Cameron počítal alespoň s dvěma pokračováními už v roce 2006. Následně vznikly tisíce stran treatmentů a návrhů na nové příběhy, díky čemuž se ale počet dalších plánovaných filmů zdvojnásobil na čtyři. „Vždycky jsem říkal, že nemá smysl troškařit,“ smál se Cameron tehdy. „Ptal jsem se sám sebe, proč Pandoru nerozvinout v pohlcující svět, jaké máme ve Star Wars nebo adaptacích Tolkiena. Nápady by byly, potenciál taky.“
Režisér se nechal inspirovat svou zkušeností z televize, vzal si k ruce tým scenáristů a společně začali pořádat brainstormingová sezení, z nichž postupně vzešly scénáře dalších příběhů. Jeden z nich, původně zamýšlený druhý díl dějově předcházející aktuálnímu Way of Water, nakonec s podtitulem The High Ground vyšel jako komiksová kniha, protože navzdory fantastické akci a silnému příběhu nesplňoval Cameronovu podmínku rozpracovávat i duchovní stránku originálu.
Vzhůru pod hladinu
Původní plán byl realizovat jejich produkci najednou, nakonec se ale na Novém Zélandě natočila „jen“ dvojka s trojkou a začátek čtyřky. „Věděl jsem, že něco takového vyžaduje oběti. Musel jsem utnout menší projekty, co jsem dělal bokem,“ komentuje takový závazek Cameron, asi jediný člověk na planetě, který si může dovolit popsat expedici na dno Mariánského příkopu jako „menší projekt bokem.“
Jeho fascinace oceánem a podvodním životem se, jak ostatně podnázev napovídá, po těch několika letech od Propasti a Titanicu ve Way of Water opět projevila naplno. Ve vodě kamera nicméně čelí složitým optickým efektům, vývojáři tak museli hledat nové postupy, jak přesně snímat jejich pohyb i mimiku tváří, přestože voda neustále lámala světlo a rušila značky na oblecích. Zároveň vznikly sofistikované simulace kapek, pěny i vln, aby voda na postavách působila naprosto přirozeně.
Natáčení rozsáhlých sekvencí pod hladinou probíhalo ve vybudované nádrži, napodobující pohyby vln. Klíčovou výzvou pro obsazení se stala nutnost hrát i několik minut pod vodou bez možnosti používat kyslíkové bomby, protože dýchací maska zakrývající obličej by znemožnila snímání jejich mimiky. Kate Winslet tak na place trhla rekord Toma Cruise, když pod vodou vydržela neuvěřitelných sedm minut a čtrnáct vteřin. Zoe Saldana naproti tomu má z vody veliký respekt, což se v příběhu projevuje na její postavě Neytiri.
Další triková revoluce
V celém filmu pak jsou pouhé dva záběry, které nevyžadovaly počítačovou postprodukci, a i ty bylo potřeba barevně doladit. Dlouhé roky vývojáři z WETY psali pro Camerona nový software, který mu ve Way of Water pomohl zrealizovat novou vizi. Jednou z novinek, která změnila průmysl podobně, jako před lety Cameronův vynález malé kamerky snímající hereckou miminku, se tak stala technologie live depth composing. Ta filmařům umožňuje vidět v reálném čase postavy a digitální tvory bok po boku, jako by je kamera skutečně natáčela.
Specifikum s sebou nesly i samotné projekce. Film se částečně promítal ve vyšší snímkové frekvenci 48 obrazů za vteřinu, což v kombinaci s 3D výrazně snižovalo únavu očí a zlepšovalo ostrost pohybu. Jen málokteré kinosály však měly potřebné laserové projektory, a proto Cameron osobně schvaloval, kde se premiéra může odehrát. U nás se tak první diváci dočkali právě v pražském Cinema City na Chodově. To byl ale jen začátek několikaměsíční cesty kinosály, po níž se výdělky Way of Water zastavily na monumentálních 2,3 miliardách dolarů. Alespoň prozatím…
Díky všem inovacím se každopádně z dvojky nestalo jen další pokračování, ale testovací pole pro budoucnost digitální kinematografie. Zatímco jednička ukázala, že virtuální svět může působit naprosto živě, dvojka k tomu přidala i realističnost tekutin a nové způsoby projekce. A právě na těchto základech teď stojí i očekávání třetího dílu.
V popel se obrátíš
Už víme, že zatímco elementem prvního Avatara byl vzduch a druhého voda, třetí díl je zasvěcen plameni. U Ohně a popela se Cameron opírá o technologie, které vyvinul pro Way of Water, ale zároveň je posune dál. Tvůrci připravili nové postupy, jak věrohodně zachytit plameny, dým a prach v digitálním prostředí. Stejně jako ve dvojce dala koumákům ve WETĚ pořádně zabrat voda, i tentokrát titulní živel představoval největší vizuální výzvu. Prostě protože všichni přesně víme, jak taková vatra vypadá.
Natáčení opět proběhlo ve 3D s upravenými kamerami, které umožňují mnohem jemnější práci s prostorem a světlem než předchozí generace. Cameron také mluví o vylepšených nástrojích pro zpracování obrazu, aby detaily obličejů, pohybů a prostředí působily ještě živěji než v předchozích filmech.
Ve světě každodenního využívání generativní AI zároveň Cameron zároveň zdůrazňuje, že nové digitální možnosti nesmí přehlušit lidský prvek. Přestože se ve filmovém průmyslu čím dál víc mluví o využívání umělé inteligence, Cameron slíbil, že Avatar 3 vznikl bez její pomoci. Tvůrci ji podle něj nechtěli používat místo lidského herectví, ale jen jako nástroj, který může práci usnadnit.
Dlouhý Cameronův nos
Avatar už dvakrát čelil predikcím o irelevanci a nezájmu veřejnosti a dvakrát jim ukázal tak dlouhý nos, jaký umí udělal jen železný Jim. Snad nikoho by nenapadlo ještě pořád tvrdit, že Avatar je popkulturně neviditelná série bez naděje na masový zájem publika. Cameron dá skoro určitě zase jednou světu to, co chce, dřív, než svět vůbec zjistí, jak moc po tom toužil. Triky postoupily zase o kus dál a Cameron tu trumfne sám sebe, protože od Way of Water se na plátnech trikově vytříbenější film prostě neobjevil. Oheň a popel zažehne kina 18. prosince.
Co bude dál, už během pár dní zjistíme. Cameron opakovaně přiznává, že vzhledem k tomu, že má za sebou sedmdesátku, možná režijní otěže dalších plánovaného čtvrtého a pátého dílu, prozatím plánovaných na roky 2029 a 2031, přenechat mladším kolegům. Opakovaně se na internetu objevují i updaty okolo adaptace kmihy Ghost of Hiroshima, na kterou Cameronova produkční společnost koupila práva. Ať už ale jeho tvůrčí kroky povedou na Pandoru, válečného Japonska nebo kamkoli jinam, můžeme se být jistí, že výsledkem bude technologicky vybroušený diamant.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
foto/video: © Disney, 20th Century Studios, Falcon © 2025
