Paolo Sorrentino se docela činí – ani ne po roce uvádí nový film. Kde se v minulé Parthenope ptal po hodnotě mládí, tam nyní řeší odcházení. Italský prezident s tváří Toni Servilla už má před sebou jen několik pár mocenských rozhodnutí, ty mohou ale rozhodnout o jeho odkazu. Co o Sorrentinově odkazu naznačuje Milost?
Tak už to balíme
Italský Presidente (Toni Servillo) se dostává na konec svého sedmiletého funkčního období, jež bude také koncem jeho profesní kariéry. Dostává se do melancholického stavu vzpomínání a přemítání o starých křivdách, k překvapení svého okolí ale víc těch osobních než pracovních. Utápí se najednou víc než kdy dřív ve vědomí, že ho jeho zesnulá manželka před čtyřmi dekádami podvedla s neznámým mužem, kterým může být stále ještě kdokoliv, včetně jeho nejlepších přátel!
Užírání se nad dávnou zradou ale není jediným bodem agendy. Prezidentova dcera Dorotea (Anna Ferzetti), sama politička, chce otce přimět, aby před odchodem podepsal zákon o eutanazii. Jedná se v mnoha ohledech o gesto, protože panuje jistá míra jistoty, že Presidentův nástupce papír podepíše tak i tak, otázkou tedy pouze je, jestli náš protagonista s kontroverzním zákonem spojí své jméno a učiní ho součástí svého odkazu, nebo nechá míč skutálet se po cestě samovolně.
Coby katolík, který chodí na osobní zpovědi k afro-francouzskému papežovi (Rufin Doh Zeyenouin), si Presidente vůbec není jistý, jak by měl postupovat. Na začátku filmu se zároveň dozvídá svou mnohaletou přezdívku „Železobeton“. Odkazuje však na jeho skálopevnost, nebo neschopnost se pohnout? Vedle zákona, který by změnil chod společnosti, mu na stole přistávají ještě dva návrhy na milost. Pro ženu, jež se zbavila brutálně násilného manžela, a pro muže, který před lety zabil svou manželku trpící Alzheimerovou chorobou (tato anekdota se skutečným základem pak byla prvotním impulsem pro vznik filmu).
Kdo potřebuje lidi?
Po Parthenope tápající nad hodnotou mládí a krásy (což jsou pro Paola synonyma) se kyvadlo Sorrentinova zájmu vrací do druhého extrému, a sice k meditaci nad stářím a koncem života. Ztrápený Servillo zatížený dekádami tu proplouvá děním a skoro bezděčně sleduje běh událostí, které jako by už neměl sílu, přesněji spíš vůli, plně uchopit. Víc než do budoucna se Presidente fixuje na půl století starou nevěru a nic nepomáhá, že vlastní dcera mu vysvětluje, jak absurdní, nepatřičné a hlavně zbytečné to je – obzvlášť teď, kdy by měl myslet na svůj odkaz. Na sebelítostné pátrání po tom, s kým se vyspala mrtvá manželka před půl stoletím, bude mít brzo tolik času, kolik jen bude chtít.
Sorrentino volí velmi rozvážné tempo, nedělá úkrok k dravosti, jakým se vyznačují jeho politické satiry od Mladého papeže po Oni a Silvio. Milost vlastně jako politickou satiru nemá smysl označovat, smyslem filmu není vyjadřovat se k roli prezidenta, eutanazie ani ničeho jiného – jde o charakterovou studii muže v pozici moci, který bilancuje svůj život.
Jak to tak u Paola bývá, sledujeme postavy vedoucí dlouhé monology a dialogy, jež nezní ani zdaleka jako něco, co by pronesl člověk z masa a kostí. Prakticky každá věta je vyřčena s útrpnou opulencí, na jejímž základě máme tendenci jim přiřazovat metaforický význam. Zároveň se ale dílo brání čitelnosti, především tím, kolik motivů vedle sebe Sorrentino pokládá a kolika maličkostmi nás vyvádí z rovnováhy. Co si třeba myslet o tom, že jinak veskrze seriózní, elegantní a tradiční muž poslouchá ve volném čase rap? Znamená to něco? Nebo to je jen náhodný ornament?
Na každý pád obraz snímaný kameramankou Dariou D’Antonio vypadá přenádherně. A to přestože film volí poměrně fádní šeděmodrou paletu, která zabíjí tolik jiných filmů. Sorrentinův styl je ale tak výrazný, že se pořád dere na povrch. Jak vám asi nepotřebujeme říkat, zážitek z Milosti se bude nevyhnutelně odvíjet od toho, nakolik vám Sorrentinův styl vyhovuje a nakolik vám přijde vyumělkovaný a otravný.
Woody Allen se zájmem o film
Sorrentino sice netočí s odhodáním Woodyho Allena jeden film ročně, do určité míry ale přebral jeho pozici, a to v dobrém i zlém. Tedy režiséra podívaných, jež jsou trademarkově „na výši“, jde tedy vždy o bezpečný titul, na který může do kina vyrazit snob, když se moc nezajímá o umění, chce mít ale společenskou pozici „toho, kdo chodí na dobré filmy“. To, že Milost tuto roli zaujímá jako objekt ve veřejném prostoru, ještě nutně neznamená, že takové hodnoty zastává jako umělecké dílo. I když to určitě nepomáhá otravnosti, jakou ze Sorrentina mnozí cítí.
Na druhou stranu je ale vlastně záslužné, že takto prominentní pozici zastává tvůrce s tak silným citem pro filmový jazyk a manýru. Allen je notoricky známý tím, že ho už hodně dlouho filmový styl nezajímá. Ve svém raném období si hrál s imitováním svých oblíbených autorů, nikdy ale nepracoval na vlastním rukopisu – co do vizuality vždy dělá jen nezbytné minimum, nanejvýš dá bez vlastní účasti volnou ruku kameramanovi. Můžeme diskutovat, nakolik tahle allenovská lenost poškodila veřejné vnímání oboru, kdy se projevy stylu jeví mnoha lidem jako zbytečný exces, přičemž jediná opravdu důležitá věc má být scénář.
Sorrentino takovou ignoranci nepřipouští, ze sledování jeho práce jasně vyplývá, že „cesta je důležitější než cíl“, jak se tak říká, a způsob, jímž je text realizovaný, se sám o sobě potvrzuje jako páteř díla. Druhá věc je, jestli a jak moc už jeho manýra přerůstá v kýč a zdali už po tolika projektech neupadá do monotónnosti a předvídatelnosti. Zlí jazykové ho nazvou „midcultem“, což je v umělecké kritice jedna z největších možných urážek – jde o masové dílo, které si přivlastňuje aspekty vysokého umění, nedokáže však dostát jeho hodnot.
Tím se ale nemusíme nutně trápit, midcult sám o sobě je elitářský pojem hodný vlastní kritiky. Sorrentino se jím rozhodně neobtěžuje, celá jeho tvorba je prostoupená populistickou krásou a hyperestetičností katalogu luxusní módní značky. Chce nás provokovat nádherou, chce do nás šťouchat výraznými kompozicemi a pečlivě aranžovanými postavami, jež pronášejí důležitě znějící věty. A komu to sedlo dřív, jistě není důvod, aby tomu teď bylo jinak.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Milost (2025)
Sorrentino tak, jak ho znáte a buď milujete, nebo nesnášíte. Toni Servillo jako končící prezident bloudí posledními dny své vlády a přemýšlí o posledních rozhodnutích, která má učinit. Ale taky o osobních křivdách sahajících do dávné minulosti a v neposlední řadě o tom krátkém úseku b
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms, PiperFilm 2026
Milost
La grazia
Itálie, 2025, 131 min
Česká premiéra: 29. 1. 2026, Aerofilms
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Paolo Sorrentino
Kamera: Daria D’Antonio
Hrají: Toni Servillo, Anna Ferzetti, Orlando Cinque, Massimo Venturiello, Milvia Marigliano, Giuseppe Gaiani, Alessia Giuliani, Roberto Zibetti, Vasco Mirandola, Linda Messerklinger, Rufin Doh Zeyenouin, Simone Colombari, Alexandra Gottschlich, Lucio Zagaria, Francesco Martino, Tommaso Amadio, Guè Pequeno, Fabrizio Bordignon, Michele Azzarito, Cesare Scova, Stefania Barca, Federica Corti
Produkce: Annamaria Morelli, Paolo Sorrentino
Střih: Cristiano Travaglioli
Scénografie: Ludovica Ferrario
Masky: Irene Fasulo
Kostýmy: Carlo Poggioli
Casting: Massimo Appolloni, Annamaria Sambucco
