Christy: O box jde až v druhé řadě. Skutečný boj probíhá doma (recenze)

V krátké době tu máme další sportovní drama o outsiderovi a jeho trnité cestě na vrchol. Po Mlátičce a Velkém Martym s několikaměsíčním zpožděním do českých kin přichází i Christy, portrét ženy, která si prorazila cestu do jednoho z nejtvrdších a nejuzavřenějších sportovních světů. Ženský box byl v devadesátých letech okrajovou atrakcí, kuriozitou. V očích veřejnosti rozhodně nešlo o plnohodnotný sport. Přesto se právě tehdy zrodil fenomén Christy Martin, bojovnice z chudého amerického jihu, která dokázala přitáhnout kamery, peníze i respekt tam, kde se s nimi u žen vůbec nepočítalo. Podařilo se Sydney Sweeney z jejího příběhu vytřískat víc než k tržebnímu nezdaru odsouzenou oscarovou vábničku?

Girls Get It Done

Boxerské filmy patří k nejtrvalejším sportovním žánrům – snad proto, že nabízejí jednoduchou, ale funkční dramaturgii a možnost vyjádřit fyzickým bojem hrdinův vnitřní konflikt. Od Rockyho přes Zuřícího býka se box stal ideální metaforou pro americký sen, jeho cenu i jeho iluze. Přesto dlouho platilo, že tahle filmová tradice patří téměř výhradně mužům. Přitom ženská perspektiva může žánr obohatit o intimnější, psychologičtější rovinu; žánr díky ní ztrácí část své okázalé heroiky, ale získává na vrstevnatosti. Ve filmech jako Million Dollar Baby nebo Boxerka sport funguje jako rámec pro širší témata identity, genderových očekávání a moci.

Právě proto se u každého nového boxerského filmu s ženskou hrdinkou nabízí otázka, jak dokáže tuhle perspektivu využít. Christy se namísto toho, aby stavěla na průlomovém významu titulní hrdinky pro celý sport, soustředí především na hrdinčino soukromí. Vzestup v ringu tu totiž běží v nepřímé úměře s pozvolným propadem hrdinčina osobního života.

Obsah nad formou

Režijně David Michôd zůstává překvapivě při zemi. Autor syrového Království zvěrstev nebo chladně monumentálního Krále jako by se tentokrát spokojil s funkční, ale nevýraznou formou, která spoléhá spíš na tíhu tématu než na filmový jazyk a drží se studeného realismu bez jasnějšího autorského gesta. Na Christy je sympatické civilní vykreslení prostředí doby bez nánosů nostalgie; odehrává se v ošuntělých interiérech, šedivých halách a nevábných šatnách, které snad mají evokovat bezvýchodnost hrdinčiny situace. Myšlenku chápeme, škoda jen, že bez výraznější práce s rytmem a obrazem se tahle audiovizuální strategie poměrně rychle okouká.

Je zcela zjevné, že film nechce být triumfálním sportovním mýtem. Vědomě se vyhýbá heroizaci sportovního výkonu a odmítá proměnit ring v místo katarze a vítězné euforie. Boxerské pasáže tak působí překvapivě rutinně. Zápasy postrádají rytmus i výraznější vizuální nápad a slouží spíš jako ilustrace dějových bodů než jako nosné dramatické momenty. Michôd jen výjimečně proměňuje fyzické násilí či psychický tlak v silný audiovizuální zážitek. A jak se ukazuje, je to jasný záměr. O sport tu totiž jde až v druhém, třetím plánu.

Boj doma i v ringu

Výraznou, ale ne zcela vytěženou roli tu hraje rovina sexuality a identity. Christy je od začátku nucena skrývat svou queer identitu a postupně přizpůsobovat obraz, který je pro okolní svět i vlastní rodinu přijatelnější a lépe marketovatelný. Film naznačuje bolestné napětí mezi tím, kým hrdinka je, a tím, kým má být, aby mohla uspět, zároveň ale tuhle vnitřní rozpolcenost plnohodnotně nerozvíjí.

Daleko lépe tu funguje téma domácího zneužívání, které film podává tak důsledně ponurým tónem, až jím jeho nekončící tíha kompletně prostoupí. Christy tak má největší sílu jako temná studie vztahu, v němž se osobní tyranie stává důležitější a děsivější než jakýkoli zápas v ringu. Výraznou zásluhu na tom má Ben Foster, který je v roli Jima k nepoznání. Schovaný do otylého těla plného mindráků a potlačované agrese hraje chladně vypočítavou, dusivou ubohost, z níž mrazí hlavně tím, jak samozřejmě a nenápadně si přivlastňuje manželčin život. Pasáže věnované jeho manipulaci, izolaci a eskalujícímu zneužívání patří k nejsilnějším momentům filmu.

Nejsem jenom tvářička

Hlavním tahákem filmu je tak nakonec Sydney Sweeney, která se stopáží prohopká v krátkých šortkách, přesto se očividně snaží setřást image hollywoodské sexbomby a nabídnout fyzicky i psychicky náročnější výkon, než u ní běžně vídáme. Jakkoli nejde o výkon, který by měl vstoupit do herecké historie, její proměna je rozhodně přesvědčivá. V ringu působí tvrdě a soustředěně a v civilních scénách dokáže vystihnout směs vzdoru, nejistoty i potřeby někam patřit. Scénář jí nicméně jen zřídka dovolí jít hlouběji než k základním emocím. Její Christy je často spíš objektem událostí než aktivní hybatelkou vlastního osudu, což je u filmu o ženě, která se prosadila zrovna silou vůle a svého talentu, trochu paradoxní.

Christy
Drama / Sportovní / Životopisný
USA, 2025, 135 min
Premiéra: 12. února 2026 CinemArt
Režie: David Michôd
Scénář: David Michôd, Mirrah Foulkes
Kamera: Germain McMicking
Hudba: Antony Partos
Hrají: Sydney Sweeney, Ben Foster, Katy O’Brian, Merritt Wever, Ethan Embry, Coleman Pedigo, Tony Cavalero, Chad L. Coleman, Jess Gabor, Tamara Hopkins

foto/video: © CinemArt 2026