Andrea Gatopoulos je italský filmař jehož předním tématem je střet analogové reality a kybernetického světa, mezi nimiž by rád viděl smír pracující ve prospěch všech. Nyní je hostem festivalu Pragueshorts, kde povede masterclass především o solitérní filmové tvorbě, kterou si sám cvičí na svých krátkometrážních filmech. Zároveň je producentem desítek kraťasů jiných talentovaných filmařů a připravuje celovečerní film.
Vaším tématem je umělá inteligence a kyberprostor. Jsou lidé, kteří před AI spíš utíkají, než aby ji používali k tvorbě.
Nacházíme se v bodě zlomu. Ať tak či onak, to, čemu říkáme umělá inteligence, bude nějakým způsobem zasahovat do většiny aspektů našeho života. Pro mě jde pak o kulminaci mých zájmů. Právě třeba pracuju na celovečerním filmu The Hallucinations odehrávajícím se v době baroka, jehož protagonistka je princeznou se sny ukazujícími jí budoucnost. Mísí se v něm technologie s politikou a zabývá se směřováním společnosti.
Jedním z vašich výraznějších počinů je patnáctiminutový krátký film Teorie eggregorů o společnosti, jež pod vlivem neznámé nemoci ztrácí slova. Vytvořil jste ho s pomocí AI, jako zdaleka ne jediný váš film. Já nejsem zrovna příznivec AI, tím míň v umění, ale váš přístup je jeden z mála, co za mě fungují – s pomocí AI ukazujete rozbitost a nekompletnost vašeho fikčního světa, v důsledku čehož dává použití tohohle nástroje smysl.
Chápu, taky jsem vůči AI obezřený. Nemá ale smysl se před ní uzavírat tam, kde její užití dává smysl. V případě Teorie eggregorů byla AI jediným nástrojem, kterým má smysl můj text adaptovat. Jak už kvůli rozmachu vyprávění, tak protože vzniklá animace se k němu hodí a dělá ho zajímavějším. Jedná se o příběh tvořený na míru glitchů a idiosynkratismů tohohle nástroje, které podtrhují dojem uvěznění v kolabující paměti, jež přestává uspokojivě plnit svůj účel. Jde nakonec o jeden z největších problémů AI jako takové.
Tohle téma studuju už dlouho, začal jsem dávno před tím, než vstoupilo do mainstreamového diskurzu. V Praze jsem měl film Šťastný nový rok, Jime už v roce 2023, tehdy ještě jako okrajovou zajímavost. Ani já jsem v roce 2022 kdy jsem na něm pracoval, netušil, jak rychle se tenhle trend rozjede a jak rychle pohltí každodennost tolika lidí. Nyní AI monopolizovalo veřejnou konverzaci. A Teorie eggregorů už vznikala jako mé zamyšlení nad tím, co nám s všudypřítomnými generativními modely nyní hrozí – ztráta schopnosti se vyjadřovat. Jde o film vyprávěný z úhlu pohledu někoho, kdo už ztratil tolik slov, že nedokáže popsat své mizející vzpomínky.
Budete tento nástroj používat dál?
Ono to není tak, že by se tomu dalo vyhnout. Za pět let budou AI technologie prostupovat kinematografiii skrz naskrz. Tvůrci je budou používat předně v postprodukci, k úpravě střihu, osvětlení, barev a tak dále. Jasně, teď tu možná máme veřejný odpor, který ten postup trochu zpomaluje, ale jakmile se technologie usadí a lidi si zvyknou, spadne poslední hráz a AI pohltí každý aspekt vzniku filmů. A nejen jich, samozřejmě. Nemám o tom pochybnost.
Takže si nemyslíte, že bublina splaskne a lidi se posunou k něčemu jinému?
Splasknout může finanční bublina, ale ne ta technologická. AI na trhu je možná nejistá a nejasně definovaná věc, jako nástroj ale funguje úžasně. Kdo dnes nepoužívá Chat GPT pro svoje rešerše? Je to tak pohodlné! A právě to je prostor pro AI: Úkony, které je tak i tak potřeba dělat, dělá mnohem jednoduššími a rychlejšími. Takže lidi, co čekají, že blublina splaskne, mají pravdu v tom smyslu, že skoro určitě splaskne na trhu. Poptávka po té funkčnosti tu ale zůstane a nic jiného už ji nedokáže zaplnit. Trh a realita se nějakým funkčnějším způsobem přenastaví.
Tenhle blížící se posun na trhu mimochodem nebude zdaleka způsoben jen AI, těch faktorů je mnohem víc, AI je ale v tuhle chvíli jejich maskotem a nejsnáze pojmenovatelným prvkem. Proto se na ni všichni tak fixují. Na každý pád AI přežije jednak na rovině států, které jednotlivé modely vlastní a využívají ke všemu od správy po kontrolu obyvatelstva, až po osobní užití jednotlivců.
Jak tedy k AI přistoupit tak, aby nás nepřipravila o rozum, o schopnost uvažovat a fungovat?
Je nutné nepanikařit a pokusit se ten nástroj poznat a pochopit. To se snažím dělat jednak sám a jednak v tom na mých workshopech pomáhám druhým. Samozřejmě, že nemám všechny odpovědi. Jak jsem říkal, celý trend postupuje mnohem rychleji, než jsem čekal. Než abych ale začal lámat rukama nad tím, že jsme v prdeli, se snažím situaci zmapovat a zorientovat se v ní.
V tuhle chvíli je snadné vidět černé scénáře, ale taky je možné, že jsme na začátku něčeho úžasného a s AI budeme žít šťastně a spokojeně. Nejsem pesimista, nechci myslet na nejhorší, takže chci přispět k tomu, aby se našlo řešení a AI se pro lidi stala pomocníkem, který jim umožní lépe realizovat svoje nápady a formulovat myšlenky. Za deset let jsem tahle viděl vzniknout desítky krátkých filmů od desítek talentovaných filmařů, kterým jsem vysvětloval, že se nemají soustředit jen na to špatné, jen na zkoumání protikladů a paradoxů, ale také hledat cestu do budoucna.
Zajímavé, že se neoznačujete za pesimistu, vaše filmy, které jsem viděl, mají poněkud pesimistický nádech.
Možná proto nemusím být pesimista, tuhle svou tendenci si odbudu ve filmech, kde ji nějak formuluju, čímž se jí zbavím. A můžu pak žít jako normální, zdravě smýšlející člověk, být starostlivý kamarád a šťastný chlápek, protože všechen smutek a pochybnosti nechávám ve filmech.
Nad vaším kraťasem Eschaton Ad jsem přemýšlel, jestli je ústřední moderátor skutečně AI, nebo herec, který jen předstírá AI tiky. Vzhledem k tomu, že jde o film z roku 2023, jsem si nebyl jistý, jestli bylo AI tak daleko.
Nejedná se o generativní AI, jak ho známe nyní, ten postup je složitější a jednodušší zároveň. Jednalo se o nástroj na výrobu fotorealistických avatarů, kteří vám přečtou, co budete chtít. Toho efektu se dosahovalo kombinací různých předtočených pevně daných prvků, které se podle potřeby kombinovaly. A když se použil správným způsobem a trochu se zakryly nedostatky, byl už tehdy výsledek hodně přesvědčivý. Dnes, se zapojením generativní AI, jsme ještě mnohem dál. Už neuvažujeme jen, jestli jde o člověka, který předstírá, že je robot, ale stěží nalézáme rozdíly mezi jakýmkoliv skutečným a generovaným obrazem. Je to zvláštní situace, na kterou si opět budeme muset zvyknout, protože už nikam nezmizí.
Není to ale něco zcela nového a bezprecedentního. Ke vzniku toho filmu a dikci onoho avatara jsem byl inspirovaný, když jsem se hodně zabýval scientologií a jejím étosem. Technologie se dnes ostatně tak trochu mění v náboženství, nebo možná kult. Mají své rituály, svůj tajný jazyk komunikovaný vyvolenými, kteří jim jediní rozumí a předjímají jejich vůli. Rozhodně jde víc o kněze než o inženýry.
Víra některých lidí v AI se zdá opravdu absolutní. Má se pro ně stát způsobem, jak tvořit umění prakticky ze vzduchu. Lidi, kteří nemají o vzniku filmů potuchy, věří, že si zadáním pár pokynů vygenerují celovečerák.
Nevygenerují, je to nemožné. Doslova vědecky nemožné! Není to jen filozofická otázka, ale i neurologická. Není výpočetní technologie, která může nahradit subjektivní pohled na svět, který má každý z nás. Když jeden člověk vidí modrou barvu, vidí druhý člověk stejnou modrou barvu, nebo je jeho vjem unikátní? Tím se myslitelé i vědci zabývají odnepaměti, ale v případě AI tahle otázka neexistuje – chybí tahle nejednoznačnost zkušenosti, je to jen simulátor vycházející ze statistik. Proto nikdy nebude moct tvořit skutečné umění tak, jak ho chápeme. Chybí subjektivita. AI vám vygeneruje průměr, se kterým pak musíte dál pracovat a dotvořit ho, pokud se opravdu chcete dostat k něčemu, čemu má smysl věnovat pozornost.
Také je nutné nepodceňovat, že film je kolektivním dílem řady lidí. Experimentální krátký film jde jistě vytvořit v jednom člověku, testujícím možnosti média. Když se ale dostaneme k celovečernímu fikčnímu filmu, nevěřím, že jeden člověk pokryje všechny jeho aspekty – na dobrý obraz je potřeba špičkový kameraman, na zvuk zvukař, na střih střihač. Jistě můžou jako nástroj používat AI, ale pořád to musí být lidé, kteří tomu aspektu rozumí a kteří spolu komunikují a navzájem se posouvají. Představa, že jeden člověk naťuká algoritmu pokyny a vypadne mu opravdu dobrý film, mi přijde naivní.
Jde také o to, že lidi se zajímají o umění, protože ho tvoří lidé. Možná existují roboti, co umí kopat do míče, a možná budou někdy kopat do míče lépe než jakýkoliv člověk, to ale nic nezmění na tom, že lidé budou chtít sledovat fotbalisty z masa a kostí. Nebude je zajímat mechanicky nejpreciznější výkon, ale výkon, jakého je schopná jiná lidská bytost. AI by nám nejspíš už v tuhle chvíli snadno vygenerovala fotbalový zápas s výkony přesahujícími nejlepší fotbalisty historie, ale koho by těšilo takový záznam sledovat? Jaký by z toho plynul prožitek?
Takže když se nám teď tak moc hnusí Aronofského historický seriál vygenerovaný v AI, je to hlavně proto, jak moc v něm cítíme absenci lidského prvku. Cool obrazy jsou působivé jen tehdy, když je můžeme připsat člověku. A nejde tu o to, že bylo využito AI, ale jakým způsobem bylo využito. Jak se tvůrci nevzdálili onomu statistickému průměru, který vyplivnul algoritmus. Mně je samozřejmě taky vytýkáno, když s těmi nástroji pracuju, ale ten rozdíl je snad patrný – když já dostanu vygenerovaný obraz, je to jen první krok. Vlastně se u Teorie eggregorů jednalo o můj nejnáročnější projekt, který vyžadoval nejvíc mojí energie. A to mám za sebou práci na celovečeráku! Podle mě se musíme vzdát aktuálního odporu k jakékoliv práci s AI, ale tím víc je třeba odsoudit línou práci. Tu zbavenou lidskosti.
Bez lidí se to holt neobejde.
Nemusíme s rozhodně bát toho, že tu někdy bude jakási automatická mašina na filmy, která na požádání vyplivne divákovi hotový zážitek. Jednak tu práci bude muset pořád někdo odvést, přesně jak říkáte v trvajícím duchu filmu jako kolektivního díla lidí, kteří vědí, co dělají. A jednak, když se koukáme na filmy, tak nechceme jednoduše, aby byl naplněn nějaký náš konkrétní požadavek. Do kina nejdeme se zadáním, jsme zvědaví na to, co pro nás někdo připravil.
Stejně tak bude vždycky potřebná funkce kurátora – člověka, který se brodí nadměrným množstvím obsahu a identifikuje věci, které stojí za pozornost. Kurátoři budou možná zásadnější než kdy dřív, nároky na jejich rozhled a citlivost jen porostou. AI umění je možná uměním budoucnosti, ale pořád nad ním budou dominovat lidé, kteří ho roztřídí.
Můžou AI nástroje zcela nahradit ty klasické?
Toho se nebojím, stejně jako fotografie nenahradila malbu. Paralelně k tomu se může změnit role a hodnota oněch klasických postupů, ty ale nemohou zmizet. Bude po nich pořád poptávka ve chvílích, kdy AI jako nástroj nepsotačí.
Ve vašem filmu Šťastný nový rok, Jime sledujete hrdinu zmateného z vlastního intimního vztahu k umělým konstruktům.
Jedná se o otázku, kterou si pokládám od dětství, které jsem strávil mimo jiné hraním videoher a všímal si vlastních silných emocí v situacích, o nichž jsem věděl, že nejsou „skutečné“. Pamatuju si rodiče, kteří mě kárali za to, že neupřednostňuju emoce prožívané v reálném světě. Přesto vždy bylo těžké nebýt svedený a okouzlený digitálními obrazy. Nemám tu žádnou odpověď, abych se přiznal. Jakou hodnotu mají emoce v digitálním prostoru? Máme se jim vyhýbat, protože jsou automaticky podřadné, nebo jsou stejně hodnotné jako ty, které si tvoříme s přáteli na párty? Zatím alespoň nemáme žádné opravdové umělé bytosti, což je argumentem pro realitu.
Budeme někdy mít opravdovou umělou inteligenci, nikoliv jen generativní jazykové modely a algoritmy?
AGI? Roboti chodící po světě s vlastní vůlí a individualitou? Myslím, že ano. Že je to nevyhnutelné. I když nepochybuju o tom, jak nepříjemné to ze začátků bude. Vždycky si vzpomenu, jak lidé nenáviděli elektronická kola rozmístěná po Římě, ničili je a házeli do Tibery. Se stejnou nenávistí se nejspíš setkají i roboti, jen s tím rozdílem, že v případě AGI už si jde klást etické otázky přesahující ničení majetku. Možná to ale vidím moc černě. Moje manželka je Ruska, takže vím, že v některých tamních městech už fungují donáškoví roboti. Samozřejmě ještě bez inteligence, přesto simulují některé úkony, například zdraví. A když se dostanou do potíží, třeba zapadnou do sněhu, kolemjdoucí na ulici jim pomáhají a chovají se k nim, jako by to byly živé bytosti.
V tomhle smyslu už tu roboti jsou i bez AGI a bude se to jen stupňovat. A pokud skutečná umělá inteligence přijde, ten skok může být zase neuvěřitelně rychlý. Opět nechci být apokalyptický, to není v mé povaze, ale je to něco, z čeho jde trochu strach. Co v tu chvíli udělat, abychom zůstali centrem společnosti?
V neposlední řadě mě trápí ekonomické otázky. Co si počít, až roboti odvedou většinu práce? Mnozí doufají v akceleraci levicové politiky. Povinnosti splní stroje a lidi si přerozdělí zisk formou univerzálního příjmu, načež budou sedět doma a… dělat co? Neexistuje ekonomický model, podle kterého něco takového s jistotou rozjet a upřímně mi ta myšlenka zní trochu totalitárně.
Tak daleko ale nedohlédnu. V tuhle chvíli můžu prostě dělat, co dělám, tedy snažit se pochopit, co se děje, tvořit na základě toho filmy, krátké i dlouhé, a šířit je do světa.
Jak se vám to daří? Krátké filmy to někdy s distribucí nemají snadné.
To se ale mění. Krátké filmy dnes mají desetkrát víc příležitostí, než měly před deseti lety. Jsou tisíce festivalů, tisíce institucí, co jsou ochotné se podílet na rozpočtu. Jsou tu mezinárodní koprodukce, jsou tu workshopy. Pokud byla někdy vhodná chvíle tvořit krátké filmy, tak je teď! Já jsem nikdy nestudoval film, což je etapa, během níž se člověk většinou vyjadřuje formou kraťasů, a pak je opustí. Pro mě jde ale o zcela adekvátní formát.
Krátký film jde vyprodukovat za 500 Euro na úrovni, s níž se dostanete na Evropské filmové ceny. To je u celovečerního filmu nemyslitelné. Jedná se tedy o prostor naprosté tvůrčí svobody s minimem gatekeeperů. Jak už jsem zmiňoval, pracuju i na hraném celovečerním filmu, jehož rozpočet se vyšplhá na až 7 milionů. To není nějaký extrém, ten rozdíl je ale jasný. I tady tedy platí, že jedno nevylučuje a nevytlačuje druhé, stejně jako různé nástroje, s nimiž pracovat, od guerilla filmařiny po AI. Důležité je jedno: Nemít dogma.
Svou masterclass povede Andrea Gatopoulos 27. února v 11 hodin dopoledne ve Světozoru.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Pragueshorts 2026
