Elvis Baze Luhrmanna se stal po Bohemian Rhapsody druhým nejúspěšnějším hudebním životopisným filmem všech dob a pátým nejúspěšnějším australským snímkem. S tou výhodou, že jde navíc o dobrý film. Příběh stylizovaný jako vyprávění excentrického manažera, který právě v deliriu vzpomíná na vrcholné okamžiky strávené vedle Krále, nabízel hyperaktivní postmoderní pastiš, jež mixovala dobové a moderní hudební styly. Jakkoliv šlo o silný a strhující zážitek, možná se mohli maličko nešťastně cítit ti, kteří se chtěli střetnout s autentickou Elvisovou hudbou. Právě na ty nyní Baz myslí se svým nášupem, na který doporučujeme vyrazit především do IMAXu.
Trochu toho, trochu onoho
Přesto je dobré upozornit, že jakkoliv název EPiC, tedy Elvis Presley in Concert, naznačuje opak, nejedná se o koncertní film. Kdybychom ho měli nějak kategorizovat, budeme nejspíš muset mluvit o dokumentární eseji. Raději to ale nedělejme, protože to zní zbytečně strašidelně a beztak jde o kategorii, do níž se hází vše, pro co není jasné pojmenování.
Řekněme si spíš, jak film vzniknul, na základě čehož si o jeho tvaru uděláme trochu jasnější představu: Luhrmann v rámci příprav na svou fikční biografii získal do rukou řadu unikátních, roky neviděných a neslyšených materiálů. Některým záběrům z legendárních vystoupení uskladněných v solných dolech však chyběl zvuk, jiným nahrávkám zase obraz. Zároveň padla australskému mágovi do rukou hodinová Elvisova osobní zpověď, v níž vypráví o svém životě a o přístupu k tvorbě.
Vzhledem k tomu, jakého úspěchu a jak dobrého výsledku se dopracoval Peter Jackson se svým monumentálním osmihodinovým Get Back dokumentujícím poslední dny The Beatles, se Luhrmann rozhodl ošetřit materiál stejně pečlivou restaurací. I když z povahy roztříštěných dostupných dat nemohl dojít ke stejně plynulému a konzistentnímu výsledku. Při jeho hyperaktivní zběsilosti ale EPiC nevypadá výrazně jinak, než jak bychom čekali, i kdyby nebylo limitované dostupnými záběry.
Nabízí pro Luhrmanna typickou divokou montáž, během níž během jedné skladby sledujeme zcela nezakrytě záběry z hned několika různých vystoupení. Díky umnému střihu si přesto výsledek uchovává dojem kontinuity a celistvosti. Hudební čísla pak střídají dravě střižené biografické pasáže a tišší momenty, během nichž se nám může Elvis trochu představit a povyprávět o sobě.
Král rocku, nebo král Las Vegas?
Luhrmann představuje Elvise především jako vrcholného entertainera, showmana a baviče, což je trochu jiný přístup k jeho osobě, kterou jeho fanoušci obvykle preferují. Ti si idealizují jeho ranou, mladistvou éru před nástupem do armády, kdy byl divokým symbolem sexuální revolty a nekonformity. Režisér Moulin Rouge! a Velkého Gatsby nepřekvapivě nachází zalíbení v jeho pozdější opulentní Las Vegas éře, kterou mnozí považují za úpadkovou a nedůstojnou. Elvis během ní v křiklavých oblecích vystupoval každý večer před gamblery z místních casin, obklopený lasery, třpytkami a rostoucím pupkem, zatímco mu s blížící se čtyřicítkou pomalu ujížděl vlak co do trendů a kulturních zlomů.
Pokud se ale zaposloucháme do Elvisových slov, uvědomíme si, že v této etapě života byl na tvůrčí rovině nejsvobodnější. „Bad boy“ persóna konce padesátých let mu byla v nějaké míře ušita na tělo markeťáky, nyní dostal konečně pod svou osobní režii největší pódium široko daleko, štědrý rozpočet a volnou ruku na vytvoření právě takové show, jaká nejvíc odpovídá jeho představám. Jakkoliv to mnozí neradi slyší – Vegas Elvis je ten nejopravdovější Elvis.
Král rocku nikdy neskládal hudbu ani nepsal texty, což mu bylo časem vytýkáno. Jeho autenticitu tedy nemůžeme hledat v samotném tvaru hudby, kterou licencoval. Je příznačné, že i v EPiC ho slyšíme předvést několik coverů Beatles, tedy skupiny, jež během sedmi krátkých let své existence zcela transformovala podobu popmusic a do komerčního popředí postavila myšlenku konceptuálního sebevyjádření a experimentu. Beatles si zamlada idealizovali Elvise a Elvis respektoval Beatles, přesto byli jejich přístupy neslučitelné.
Kde se Beatles zavřeli do studia a kvůli nechuti z hysterického publika přestali vystupovat, tam se Elvis fixoval právě na show a na lásku davů. Nahrazoval si tak právě to, že není autorem svých melodií. Když posloucháme Elvise, je méně důležité, co přesně zpívá, je však nezbytné ho sledovat a vidět prožitek, který prýští z jeho bezedného charismatu. Elvis byl v nejvytíženějších momentech schopný předvést tři vystoupení denně a jeho krédem bylo, že každé musí vypadat, jako by bylo tím nejdůležitějším v sezóně. Tím jediným, na kterém záleží.
Show Must Go On
Slogan Show Must Go on si pro sebe historicky uzmul Freddie Mercury. Ještě o kus lépe však padne na Elvise, jehož až sebedestruktivní nasazení Luhrmann plně podtrhává. Je vysilující jeho energické výbuchy jen sledovat, těžko si představit, jak by někdo mohl dlouhodobě vydržet takhle žít. Sledujeme člověka, který jako by plnými hrstmi rozhazoval vlastní život, přičemž musí tušit, že to rozhodně nebude trvat dlouho.
EPiC, se svým dunivým zvukem a vyvedený v nádherných sytých barvách, je v nejlepším slova smyslu vyčerpávající zážitek. Luhrmannovým cílem není faktografičnost ani informační hodnota o nic víc než v jeho fikčním celovečeráku, opět jde hlavně o emoce a o tápání nad člověkem, který zůstává tak moc neuchopitelný. Pro jeho příznivce byl sexsymbolem a bohem, pro odpůrce cvičenou opicí a zaprodancem. Luhrmann ani jedno z toho nepopírá. Je spousta dalších věcí, nad nimiž je třeba přinejmenším kroutit hlavou. Od jeho vztahu k mladým ženám a dívkám po často zmatený a protikladný přístup l lidskoprávním hnutím své doby, kdy na jednu stranu podporoval afroamerické umělce (jejichž rytmům vděčil za mnohé), na druhou podporoval prezidenta Nixona. Ke konci jeho života se zdá pravděpodobné, že pod vlivem více než desítky různých drog ztrácel vztah s realitou. Zbyla mu jen show.
Ani ve svém druhém elvisovském filmu se Luhrmann nerozhoduje Presleyho zvlášť problematizovat a zůstává u fascinace a patosu. Dokud je ale výsledek adrenalinová jízda, která nás prostoupí skrz naskrz, tak si není důvod stěžovat. EPiC se rozhodně daří vysvětlit, proč byl Elvis král pódia a v čem byl chlápek, který jen zpíval cizí písničky, tak výjimečný. Austin Butler předvedl před třemi lety slušný výkon, jeho Elvis byl ale trochu moc zádumčivý, trochu moc „emo“. Lišácký úsměv pravého Elvise filmu chyběl, jednalo se asi o jeho největší slabinu. S tímhle dovětkem jde nyní o úplný zážitek.
EPiC: Elvis Presley in Concert (2025)
Baz Luhrmann se zřejmě nevyřádil ve svém fikčním celovečeráku a dává nám nášup v podobě autentických Elvisových záběrů prezentovaných v typicky excesivní podobě. EPiC stojí na pokraji dokumentární eseje a koncertního filmu, ale je jedno, kam ho zařadíme: V první řadě to je třeskutá podívaná, která jasně demonstruje, proč charisma krále rock’n rollu nikdy nikdo nedorovnal.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Universal, CinemArt 2026
EPiC: Elvis Presley in Concert
Česká premiéra: 26. 2. 2026, CinemArt
USA, 2025, 100 min
Režie: Baz Luhrmann
Hrají: Elvis Presley (a.z.), Sammy Davis Jr. (a.z.), Tom Parker (a.z.), Gladys Presley (a.z.), Priscilla Presley (a.z.), Lisa Marie Presley (a.z.), Bono
Produkce: Baz Luhrmann, Jeremy Castro, Schuyler Weiss
Střih: Jonathan Redmond
Zvuk: Sam Hayward, Wayne Pashley
