Proč jsme tak fixovaní na zvířata? Najdeme živočišné druhy, které dnes existují už takřka jen proto, aby je lidé mohli milovat a pečovat o ně. Ale jakkoliv se vám samozvaní experti na psí řeč z TikToku snaží vsugerovat opak, přes tuto lásku pořád existuje mezi člověkem a jeho svěřencem obrovská a nepřekonatelná komunikační propast, která tak trochu budí hrůzu. Tento strach pak prozkoumává nový horor Primát, kde se domácí šimpanz jednoho dne rozhodne zavraždit všechny členy své lidské rodiny. Je za jeho činem výhradně vzteklina, kvůli níž přišel o rozum, nebo ho nemoc prostě připravila o zábrany a probudila jeho hněv vůči lidem, které nenávidí?
Vzteklina, co odhaluje pravdu?
Šimpanz Ben vyrůstal jako testovací objekt, kdy sloužil prominentní lingvistické vědkyni ke studiu znakových jazyků. Po její smrti se z něj stal milovaný mazlíček v rodině jejího vdovce, slavného neslyšícího spisovatele. Pro primáta se zdánlivě jedná o vysněný osud – po letech bezbolestné spolupráce s expertkou, díky níž umí na základní rovině komunikovat s lidmi, žije nyní v bezpečí a jistotě, aniž by se od něj ještě něco chtělo.
Jednoho dne, a to samozřejmě právě tehdy, kdy hlava rodiny není doma a jeho náctiletá dcera s kamarády pořádá večírek, Bena přepadne záchvat vztekliny. Následek pokousání od zataženého hlodavce. Opičák, který má sílu několika dospělých mužů, nyní zcela ztrácí zábrany a v luxusní usedlosti uprostřed tropického lesa vyráží na lov.
Přítomná omladina brzy chápe, že Ben má nevyléčitelnou nemoc a není mu pomoci. Co je však zvláštní, zároveň využívá naučené komunikační schopnosti, aby vyjádřil nenávist a odpor k přítomným, především pak k těm, které zná. Toho by neměl být schopný, kdyby byl ve smrtelném amoku a zbavený všech smyslů. Nebudeme tu teď řešit biologickou realitu situace – sledujeme fikční horor, takže není důležité, jestli je takové chování slučitelné s průběhem vztekliny. Ptát se musíme, co z Benova chování vyplývá na rovině příběhu. Neodhaluje se, že ve skutečnosti nikdy nebyl šťastný a vždy chápal, že je jen vězněm ve zlaté kleci?
Výkřik němé tváře
Šimpanzi jsou děsivá zvířata – neuvěřitelně silná a s tendencí propadat záchvatům agrese. V takovou chvíli je vám opice schopná doslova urvat paže a strhnout vám jedním pohybem obličej. A je to právě tvář, na co takové zvíře útočí jako první, jak už zjistilo několik nešťastníků, jejichž exotický domácí mazlíček, kterého do té doby brali jako člena rodiny, se vymkl kontrole. Zpětně se to většinou vysvětlovalo jako zanedbání některého aspektu přirozené socializace a životosprávy, šimpanzi ve volné přírodě ale umí dát najevo zrovna tolik nelítostnosti.
Znamená to, že dokážou být „zlí“? Obvykle se takovým označením vědci pokouší v kotnextu se zvířaty vyhýbat. I když v některých případech jako právě šimpanzi či vodní savci se zdá, jako bychom opravdu sledovali bytosti, jež záměrně způsobují maximum bolesti bez zjevného účelu pro vlastní přežití. Přesto si motivacemi za takovým násilím nikdy nemůžeme být jistí.
Z pochopitelného důvodu to ale právě naši bratranci a sestřenice opice, do nichž se projektujeme nejvíc a snažíme se v nich nalézat lidskost, což vede k dlouhé historii literárních děl a filmů. Nejslavnější filmovou opicí je jistě King Kong, který se dočkal hned několika zpracování napříč celou kinematografií a můžeme krásně pozorovat, kolik lidskosti a zvířeckosti mu která éra připisuje. V prvním filmu z toku 1933 je nejdivočejší, během následujících adaptací v něm ale nacházíme stále víc lidskosti. Až do verze Petera Jacksona, kdy má už prakticky stejný intelekt jako hrdinové. Až současný reboot série otočil trend a částečně se vrací k zvířecím kořenům.
Jsou tu pro nás
U opic, jakkoliv lidských, jsme si ale vždy vědomí jejich potenciální divokosti – mořští savci jsou tedy ještě o kus lepšími kandidáty na to, abychom si je romantizovali. Přestože jedním z pilířů západního kánonu je Melvillova Bílá velryba, kde je Moby Dick ztělesněním nedotknutelné divokosti, v kulturním povědomí dnes mají navrch Zachraňte Williho nebo Delfín Flipper. James Cameron pak zachází v pokračováních Avatara tak daleko, že vytváří fiktivní živočišný druh inspirovaný velrybami vybavený intelektem a uvažováním na zcela lidské rovině, díky čemuž mohou hrdinové s těmito tvory komunikovat formou standardního jazyka.
Tendence lidí humanizovat zvířata a projektovat si do nich lidské emoce a motivace je tedy nepopiratelná. A jednoznačně je mylná. I zvířata, která se nám podařilo důsledně domestikovat, jako jsou kočky a psy, se především učí reprodukovat chování, jež vzbudí lidský zájem a pozitivní reakci. Ve většině případů ale během téhle hry necítí emoce, které jim přikládáme. Oblíbeným faktoidem je tvrzení, že psi nejsou schopní provinilosti a vždy, když ji z nich cítíme, jen klameme sami sebe. Je na něm nejspíš víc pravdy než na většině zajímavostí šířených na internetu.
V téhle projekci je kus lidské arogance a sebestřednosti. Zajímavá debata se rozpoutala po premiéře dokumentu Moje učitelka chobotnice z roku 2020 a jeho následném vítězství na Oscarech. Z pohledu vypravěče, dokumentaristy Pippy Ehrlicha, sledujeme příběh muže, který se během několikaměsíčního natáčení spřátelil s místní chobotnicí, jejíž pozorování ho naučilo hodně o životě. Kritici namítli, že sledujeme člověka, který bez ustání pronásleduje divoké zvíře, jež prakticky celý svůj krátký život strávilo ve stresu z přítomnosti pro ni nečitelného tvora. Chobotnici během celého filmu nevidíme dělat nic jiného než snažit se před pohledem kamery a dotěrným potápěčem zmizet, je ve zjevném neklidu a kvůli neustálé snaze setřást filmaře si nemůže vybudovat normální teritorium. Doprovodný sebedojímavý komentář staví do středu lidské emoce bez zájmu skutečně porozumět životě jiného tvora v jeho nelidské unikátnosti. Jedná se o spotřebování jeho existence pro vlastní psychoterapii.
Vzpoura zvířat
A tím se vracíme zpět k Primátovi, v němž je Ben víceméně v pozici psů a koček, tedy zvířat, která existují jen pro naši potěchu a emocionální podporu, přičemž sami sebe přesvědčujeme o tom, že stejným způsobem milují i nás. A pokud snad nemilují, tak se alespoň cítí dobře a v bezpečí. Tak či onak chceme věřit, že se rozhodně nemusíme cítit špatně z toho, že de facto vězníme u sebe doma jiné bytosti, protože naše city jsou autentické a na jejich základě jsme našim adoptivním dětem schopní poskytnou péči, o níž by se jim ani nesnilo.
Rozhodně tu nejsme od toho, abychom se pokusili rozložit koncept domácího mazlíčka a vyčetli každému pejskaři, že nevypustil Azora do divočiny – to by samozřejmě bylo absurdní. Pro potřeby hororu je ale dobré zdůraznit ten stín pochybnosti a nejistoty, který se možná nachází v koutku našich duší a který můžeme pocítit, když uvidíme opečovávaného Bena, jak pomocí generátoru slov slabikuje: „Zabít! Zabít! Zlý člověk! Zlý člověk!“
Jedná se o narušení trochu narcistní představy o člověku jako o benevolentním ochránci, který pro dobro druhých určí právě tolik jídla, právě tolik pozornosti a právě tolik lásky, kolik zvíře potřebuje, aby bylo šťastné. Tím spíš, že šimpanz je zvíře, které se nejvíc pokoušíme proměnit v člověka od učení jazyka po oblékání do lidských šatů. Všimnul si toho i Jordan Peele ve vlastním hororu Nene. Pod útokem je i naše schopnost zvířatům porozumět a chápat jejich specifickou individualitu, která je založena na úplně jiných principech, než vůči jakým jsme schopni cítit empatii. Ben zůstává záhadou a nikdy nepochopíme, proč přesně dělá, co dělá, a tahle nečitelnost je víc zneklidňující než jakýkoliv akt násilí, jejž se dopustí.
Horor Primát právě teď najdete ve vašem kině.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © CinemArt, Disney, Warner Bros. 2026
