Hlas Hind Radžab od své benátské premiéry až po oscarovou nominaci strhává publikum všude na světě. Zdrcující skutečný příběh o brutálním zabití šestileté dívky, pěti jejích příbuzných i zdravotníků, co se jim vydali na pomoc, zpracovává režisérka Kaouther Ben Hania pod záštitou některých z největších světových hvězd. Snímek byl k vidění na festivalu Jeden svět a 19. března vstupuje do širší české distribuce.
Tak blízko a tak daleko
29. ledna 2024 šestiletá Hind Radžab na příkaz útočící izraelské armády prchala spolu se svými tetou, strýčkem a jejich třemi dětmi ze svého domova. Na cestě je napadl tank okupačního vojska, jehož operátoři podle následné nezávislé analýzy museli vidět, že v autě jsou civilisti včetně dětí. Salvu přežila krom Hind ještě její patnáctiletá sestřenice, která stihla zavolat na místní středisko Červeného půlměsíce, než podlehla dalšímu dešti kulek.
Nadále mohli dispečeři komunikovat už jen s Hind, která se skrývala mezi svou zavražděnou rodinou a úpěnlivě prosila, aby jí přišli na pomoc. Zdravotníci měli posádku deset minut od ní, jenže nemohli vyrazit jen tak – věděli, že by šlo o záminku k dalšímu izraelskému útoku na nemocniční infrastrukturu. Strávili tedy dlouhé hodiny snahou získat od představitelů Izraele neprůstřelné oficiální povolení, zatímco se dívku se snažili uklidňovat přes telefon. Zelenou nakonec dostali, ale nebylo jim nic platné. Doktoři se na důsledně předepsané cestě k Hind přestali hlásit a brzy poté se odmlčela i ona. Trvalo dvanáct dní, než se na místo mohli vrátit civilisté, aby našli již rozkládající se ostatky šestileté dívky, její rodiny i zdravotníků. Auto, v němž se skrývala Hind, bylo poseto stovkami děr po kulkách a z ambulance zbyl neforemný kus šrotu.
Jedná se o jeden z bezpočtu izraelských válečných zločinů, který je výjimečný hlavně tím, že Červený půlměsíc zveřejnil telefonní hovor s hlasem Hind. Incident se od té doby stal předmětem mnoha diskuzí, ale už i uměleckých zpracování. Hlas Hind Radžab se stal nejprominentnějším z těchto děl, jednak protože se ho chopila již zkušená tuniská filmařka Kaouther Ben Hania, ale jistě i proto, že projekt v symbolické pozici executive producer zaštítily mnohé hollywoodské a evropské filmové hvězdy, mezi nimi především herci Brad Pitt, Joaquin Phoenix a Rooney Mara nebo režiséři Jonathan Glazer, Alfonso Cuarón, Spike Lee či Michael Moore. Z toho někteří židovského původu, což u projektů kritických k Izraeli vždy pomáhá. Jedině s takto silnou záštitou bylo možné dosáhnout například oscarové nominace.
Zdrcující vědomost
Minimalistický snímek sleduje dění v dispečingu Červeného půlměsíce, jehož pracovníci se snaží zorganizovat záchrannou operaci. S požehnáním matky Hind se Ben Hania rozhodla použít autentický zvukový záznam z osudného lednového dne, což je jistě nejdiskutovanějším a potenciálně nejvíce kontroverzním rozhodnutím díla, které je už tak těžké hodnotit s odstupem. V principu nejde o nový nebo nevídaný postup, extrémnost situace mu ale dodává na váze. Ve chvíli, kdy víme, že posloucháme skutečný hlas umírající šestileté dívky, zatímco bezradní dispečeři, ztvárnění již profesionálními herci, se zoufale snaží získat potřebná povolení, stává se sledování filmu skoro nesnesitelným. Tím spíš, jak blízko byla pomoc. A tím spíš, že víme, jak to všechno dopadne.
Ačkoliv to je pro mnohé poněkud neintuitivní, Hlas Hind Radžab je samozřejmě pořád film, který můžeme hodnotit podle filmařských měřítek. Soustředit se na ultraširokoúhlý obraz, který působí zároveň klaustrofobně, ale stále poskytuje dost prostoru k tomu, aby hned několik osob před kamerou mělo plnohodnotný herecký prostor. Ben Hania se snaží udržet postavy i kamery v pohybu i v rámci stísněného prostoru, což možná působí trochu aranžovaně a ne vždy zcela přirozeně, pořád to je ale lepší, než kdybychom sledovali hrdiny 90 minut sedět na židli.
Stejně tak se jde soustředit na rozvržení postav v centrále, z nichž každá symbolizuje velmi odlišný přístup k situaci. Omar (Motaz Malhees) agresivně tlačí k co nejrychlejší akci, zatímco Mahdi (Amer Hlehel) ji zdržuje, dokud si nebude jistý bezpečím zdravotníků. Rana (Saja Kilani) se nejvíc soustředí na samotnou dívku, kterou mateřsky uklidňuje, zatímco se její kolegové velmi asertivně dohadují. Nejedná se o smyšlené postavy, přesto můžeme předpokládat, že způsob, jakým tu spadají to archetypních rolí, stejně jako intenzita jejich konfliktů, alespoň částečně opouští realitu okamžiku pro jasnější artikulaci témat. Hlas Hind Radžab není přísnou rekonstrukcí, stále jde o drama a tvůrci se starají o to, aby film fungoval jako „film“.
Pocit bezmoci a vzteku
Přesto je víc než patrné, že primární role projektu není umělecká, ale aktivistická. Citát „Jeden ztracený život je tragédie, tisíc jich je statistika“ se připisuje hned několika propagandistům od Goebbelse po Stalina. Nejde ale jen o škodolibou poznámku. Studie skutečně dokazují paradox, že čím více obětí vzdálená tragédie vygeneruje, tím méně zájmu dokáže vyvolat. Zpráva o autonehodě, při níž zemřelo jedno dítě, vyvolává silnější emocionální reakci než zpráva o nehodě školního autobusu, při němž zemřela celá třída. Když se pak s jedincem spojí konkrétní tvář, identita a příběh, rozdíl ještě narůstá.
Není tedy zase tak překvapivé, že je pro Evropana těžké pojmout masové násilí, jemuž jsou vystaveni Palestinci. Lidský mozek doslova není nastavený k soucitu na této úrovni – člověk potřebuje pochopit situaci „zezdola“, na základní rovině individuálního utrpení. Případ Hind Radžab se v tomto ohledu stal vzhledem ke své čitelnosti a morální jednoznačnosti jedním z nejdůležitějších pro palestinskou agendu.
Snímek je tedy v prvním řadě politickým gestem a aktivistickým nástrojem v podobě tak čisté, jak nevídáme příliš často. Na tom není nic špatného, tím spíš, že jde o velmi transparentní dílo, které se s důvodem své existence nijak nedají – tedy upozornit na to, co se za podpory evropských vlád děje a v jak bezradné situaci Palestinci jsou. A je to právě pocit paralyzující bezmoci, který celý film prostupuje a pohlcuje nás. Sledování vyvolává smutek, strach, ale i hněv a vztek, aniž by dospěl k nějaké katarzi. Jedná se tedy o veskrze nepříjemný a frustrující, ale také intenzivní zážitek, který má právě tolik filmařských kvalit, kolik potřebuje, aby emocionálně vyniknul.
Hlas Hind Radžab (2025)
Intenzivní a skličující zážitek z Hlas Hind Radžab se stal jedním z nejdiskutovanějších filmů roku. Projekt pořád funguje jako funkčně zdramatizovaný film, i když o příslovečné oddělení stylu a sdělení se tu asi většina z publika nebude pokoušet. Což je však samo o sobě důkazem, že Kaouther Ben Hania odvedla dobrou práci, která tématu dostatečně slouží.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Artcam Films, 2026
Hlas Hind Radžab
صوت هند رجب
The Voice of Hind Rajab
Tunisko / Francie, 2025, 89 min
Česká premiéra: 19. 3. 2026 Artcam
Režie: Kaouther Ben Hania
Scénář: Kaouther Ben Hania
Kamera: Juan Sarmiento G.
Hudba: Amin Bouhafa
Hrají: Clara Khoury, Saja Kilani, Motaz Malhees, Amer Hlehel
Produkce: Nadim Cheikhrouha, Odessa Rae, James Wilson
Střih: Qutaiba Barhamji
Zvuk: Julien Paschal, Lars Ginzel, Amal Attia
Scénografie: Bessem Marzouk
