Dokumentární portrét Dvě deci tuše začal vznikat z potřeby napravit příliš jednoduchý obraz jednoho člověka. Když japanolog a kaligraf Petr Geisler zemřel, bulvární média ho podle slov jeho dcery Ester redukovala na „otce slavné herečky, který podlehl cirhóze jater“. Všechno ostatní – jeho vzdělání, talent, cesta do Japonska, vztah k umění i komplikovaná osobnost – se do krátkého nekrologu nevešlo. Ester Geislerová se proto společně se svou sestrou Annou, která film produkovala, rozhodla k otcovu životu vrátit a sestavit z jeho dochovaných stop mnohem plastičtější obraz. Výsledek je po premiéře ve Varech právě uváděn na Letní filmové škole, odkud 6. srpna zamíří i do běžné distribuce.
„Takovej papírek na celej život“
Kde se tvůrci jiných dokumentů mnohdy stavějí na hlavu, aby přišli s formálně neobvyklým vyprávěním, Dvě deci tuše jsou natočeny až domácky, bez výraznějšího vizuálního konceptu nebo dokumentaristické rafinovanosti, zato ale velmi čistě. Ester se doslova pokouší chronologicky odškrtnout všechny důležité okamžiky spojené s otcem, když spolu s maminkou Věrou na zeď nalepí dlouhou roli papíru, po níž se společně jako po časové ose jeho života vydávají. Jednoduchý nápad přesně vystihuje soustředěnou podstatu filmu, který skládá Geislerův portrét z rodinných fotografií, archivních videokazet, dopisů, zvukových nahrávek a vzpomínek lidí, kteří ho znali.
Výsledek působí mimořádně autenticky. Nebojí se jít do hloubky a otevírat i nepříjemnější témata, a tak vedle šarmu, intelektu a uměleckého nadání přicházejí na řadu alkohol, spolupráce se Státní bezpečností nebo neschopnost naplnit některé z rolí, které od něj jeho nejbližší očekávali. Film z těchto momentů naštěstí nevytváří laciné senzace. Nesnaží se Petra Geislera ani omlouvat, ani dodatečně soudit. Kontroverze jej tu na rozdíl od zmíněného nekrologu nedefinují, ale nejsou ani zameteny pod koberec.
„Studovat Japonsko bylo jako studovat Marťany“
Velkou část přitažlivosti snímku tvoří pohled na tehdejší studium japanologie, které dnes působí téměř stejně dobrodružně jako Geislerovy cesty do Tokia. Chyběly kvalitní slovníky, učební materiály i přímý kontakt se zemí, jejíž jazyk a kulturu se snažili pochopit. Film nabízí drobné, ale poutavé postřehy, například že Geislerovi při osvojování japonštiny pomáhal hudební sluch nebo že některé japonské výrazy nemají v češtině skutečný ekvivalent a člověk je musí spíše vycítit. V těchto pasážích přestává být Petr Geisler jen otcem známých hereček a stává se fascinujícím představitelem generace, která se snažila poznávat vzdálený svět navzdory železné oponě.
„Co jsme oproti věčnosti?“
Zároveň je znát, že dvě ze tří sester jsou zkušené herečky. Před kamerou dokážou pracovat s emocemi i udržovat určitou fasádou a dobře vědí, kdy promluvit nebo jak pointovat vzpomínku. Zajímavé je sledovat, jak rozdílně se k otcovu odkazu jednotlivé sestry stavějí. Anna mluví o jeho závislosti syrověji a jen těžko chápe, proč si s ní nedokázal poradit. Ester působí smířlivěji, citlivěji. Jejich rozdílné postoje jímavě ilustrují, že ani v rámci jediné rodiny neexistuje jedna definitivní verze člověka. Každý si uchovává trochu jiného otce a každý se s jeho nepřítomností vyrovnává po svém.
Stejně tak žádný dokument nemůže obsáhnout celého člověka, natož takového, který zůstával v mnoha ohledech záhadou i pro své nejbližší. To ale neznamená, že nemá smysl se o něco takového snažit… i kdyby nešlo o nic jiného než terapeutickou katarzi pro tvůrkyni (jakou ostatně bylo před pár lety i vynikající a srdcervoucí drama Aftersun).
Na tomto místě by šlo asi namítnout, že nebýt slavného příjmení, příběh Petra Geislera by se k celovečernímu filmu možná nikdy nedostal a širší publikum by o něj nemuselo projevit zájem, natož aby se dočkal uvedení na prominentních festivalech, jako je KVIFF nebo Letní filmová škola. Z pozice známých hereček je nepochybně jednodušší podobnou vzpomínku realizovat a dostat do kin. Jenže právě v tom se možná skrývá i nejsilnější a nejuniverzálnější rovina snímku. Téměř každý by chtěl mít možnost vytvořit podobnou časovou kapsli pro své rodiče nebo prarodiče. Všichni se bojíme zapomnění a zároveň máme pocit, že životy našich nejbližších by si zasloužily být zaznamenány. Že by se i o nich dal natočit film, kdyby se někdo zastavil a začal se včas ptát.
Za podobnými námitkami se tak možná skrývají především výčitky svědomí, že sestry Geislerovy udělaly něco, co bychom si třeba sami udělat přáli, ale nikdy se k tomu nedokopali. Život plyne rychle a často nám nezbývá čas ohlížet se za lidmi, kteří nás formovali. A tak se Ester Geislerová ohlédla. Výsledkem je moc hezký, autentický snímek, jehož formální možnosti převyšuje jeho emocionální síla.
Dvě deci tuše na Filmovce:
středa 29. 7. – 10:00 – Slovácké divadlo
film osobně uvedou Ester i Anna Geislerovy
Dvě deci tuše (2026)
Dvě deci tuše nemohou v několika desítkách minut odvyprávět celý komplikovaný život jednoho japanologa, umělce, otce a člověka se slabostmi. Dokážou ale něco možná důležitějšího: připomenout divákovi, že by se měl začít ptát svých blízkých, dokud tu možnost má.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
