KVIFF recenze: „Konzervativní“ Fjord rozdělil Cannes, kde vyhrál hlavní cenu. Pozornost si zaslouží

Vítězství Fjordu v Cannes bylo překvapivé hned z několika důvodů. Rumunský režisér Cristian Mungiu se stal desátým filmařem v historii, který si odnesl druhou Zlatou palmu za nejlepší film. Jde jistě o velkou výhru pro rumunskou kinematografii, kterou musíme docenit zvlášť my Češi s naší jen sporadickou účastí na takto prestižních akcích. Zároveň ale snímek vyvolal menší pozdvižení tím, co mnozí považovali za až příliš konzervativní postoj – obvinění nevídané u umělecké sešlosti stereotypně spojované s progresivismem. Karlovarští diváci můžou výsledek posoudit ještě před uvedením Fjordu do české distribuce.

Má to v krvi!

Rumun Mihail (Sebastian Stan) a jeho norská manželka Lisbeth (Renate Reinsve) se po životě v zahraničí stěhují do malého přímořského městečka v manželčině rodné zemi, kde se v klidu chystají vychovávat svých pět dětí. Integrace probíhá zprvu příkladně, přesto je brzy jasné, že lze očekávat jisté limity, jež nebude snadné překročit.

Pokud jde tuto rodinnou jednotku redukovat na jeden pojem, je jím intenzivní křesťanská víra, šířeji pak ortodoxní konzervatismus. Děti nemají mobily ani účty na sociálních sítích, nesmí sledovat Youtube, nesmí dokonce ani tančit! Když jedna její spolužačka před třídou přizná, že je lesbou, prohlásí jedna z dcer před celou třídou, že půjde do pekla. Jedná se velmi zjevně o výchovu směrem, který se neslučuje s norskými hodnotami tolerance. Otevírá se tedy otázka věčného morálního paradoxu: Jak jde něco takového tolerovat?

Učitelkám se možná dokonce trochu uleví, když na těle jednoho z dětí nachází podezřelé modřiny. Konečně tu je něco hmatatelného, něco objektivního a měřitelného, z čeho jde vyvozovat důsledky! Rodičům je promptně odebraná starší čtveřice a brzy i stále kojené nemluvně. Začíná vyšetřování. Mihail se přiznává, že občas používá facku nebo plácnutí po zadku jako výchovnou metodu, razantně ale odmítá možnost, že by mohly vést k nalezeným zraněním. Pro norskou legislativu jde ale tak či onak o přiznání zločinu: fyzické tresty jsou absolutně nepřípustné. Rodičům nyní hrozí vězení.

Individuální spor se brzy stává střetem idejí. Proti ústřednímu páru je vytahováno jejich křesťanství, konzervatismus, ale také (velmi pokrytecky) Mihailův rumunský původ, který ho má činit kulturně nepřizpůsobivým. Hrdinové povolávají na pomoc mezinárodní konzervativní skupiny, včetně krajně pravicových amerických a evropských radikálů. Z případu domácího násilí je najednou otázka nastavení celé společnosti.

Festivalová konzerva

Poprask vyvolal snímek proto, že vůči ústřednímu páru projevuje značné množství empatie, možná dokonce sympatie. Podle mnohých se jednoznačně staví na jeho stranu. Rozhodně totiž není pochyb o tom, že oba rodiče své děti milují. A děti chtějí k mámě a tátovi zpět. Je skoro jisté, že jejich fyzické tresty, ač jejich intenzitu jako publikum neznáme, by skoro určitě nevedly k fyzické újmě. Co do širšího kontextu je pak problém, že se film pohybuje na anekdotické rovině. Není nijak kvantifikováno, zda sledujeme typický případ neférového systémového nátlaku, jemuž čelí lidé v Norsku běžně, nebo naopak výjimečnou situaci. V kontextu kulturních válek jde přitom o stěžejní otázku.

Jako vůbec první věc se ale musíme snímku zastat. Právě to, že Mihail a Lisbeth své děti milují, je určující. Vždyť rodičů, kteří svým dětem vědomě ubližují, není zase tak mnoho. Stejně jako těch, jejichž tělesné tresty mohou mít dlouhodobé fyzické následky. Jejich odsudek je pak samozřejmý a nepotřebuje celovečerní film. Mnohem podnětnější je diskuse o tom, co s rodiči, kteří to myslí dobře a nepáchají dlouhodobé fyzické škody, přesto se ale chovají „špatně“.

A čím víc se zamyslíme, tím víc záminek nám Mungiu dává, abychom o téhle dvojici pochybovali. Nejde jen o Ježíšovu mantru, kterou všichni do zblbnutí opakují, ale třeba to, když film naznačí, byť jasně nevysloví, že jedna z dcer se možná potýká s vlastní homosexualitou. A stejně tak naznačí, ale nevysloví, že pokud by ji někdy projevila otevřeně, zažije dost nepříjemné chvíle. Vyprávění opouštíme ve chvíli, kdy si nemáme být jistí tím, že tito dva lidé poskytují svým dětem péči, jakou potřebují, především na rovině pochopení a osobního zájmu.

Týrané děti, nebo šikanovaní rodiče?

Spolu Fjordem tedy můžeme tápat nad tím, jaká by měla být role veřejných institucí v soukromém životě rodin za zavřenými dveřmi jejich domů. V roce 2026 jistě chápeme, že fyzické zranění není jediný způsob, jak způsobit dítěti trvalou újmu, nicméně jak kvantifikovat a posuzovat méně zjevná rodičovská selhání? Kde určit hranici a jak určit, zda byla překročena? Nebo se snad mají dát ruce pryč, dokud nemá dítě modřiny vyloženě každý den?

Fjord není z filmů, které si kladou za cíl nabídnout odpověď. Argumenty pro aktivní zásahy i proti nim nevyhnutelně povedou k případům, kdy preferovaný systém selže. V diskusi se pak tato selhání musí zahrnovat, možná dokonce hrát prim. Řečeno bez servítků: Upřednostňujeme víc týraných dětí, nebo víc šikanovaných rodičů? Pro někoho je snadné tuto otázku odpovědět, pro někoho ne, nejde však o příjemnou debatu.

Fjord lze číst i jako širší kritiku společnosti, jež okamžitě přepíná do módu kulturních válek a není schopná řešit problém jinak než prismatem binárního politického spektra. Toho se dopouštějí obě strany sporu. A pro obě je jediným myslitelným postupem eskalace – snaha posunout rovinu argumentace na vyšší úroveň a přizvat do boje širší okruh veřejnosti. Dokud podstata zcela nezmizí a nezůstávají jen ideje.

Takže ne, nemyslíme si, že Fjord je konzervativní propaganda. A pokud je tak zamýšlen, není to moc dobrá konzervativní propaganda. Spíš jde o komplexní film, v němž režisér postupem sobě vlastní rozvádí realistické a civilní drama, u nějž vtahuje už rozmach fikčního světa. Jedná se o ten typ vyprávění, jež pokračuje i mimo pohled objektivu. Další načrtnuté příběhy a detaily naznačují obydlený a žitý prostor.

Poprat se s tím

Pochybovat se dá možná o rozhodnutí odepřít nám velké množství informací. Mungiu se na jednu stranu rozhodl sledovat dění z úhlu pohledu ústřední rodiny, na druhou nám ale odepírá pracovat s informacemi, které jsou jejím členům dostupné. Jak daleko zacházejí fyzické tresty? Jak to přesně bylo s objevenými modřinami? Jistě je v principu legitimní odepřít publiku fakta, která jako společnost nemáme k dispozici, když se s podobnými kauzami setkáváme v médiích. Vzhledem k zvolenému úhlu tohoto specifického vyprávění, které trávíme uvnitř rodinné jednotky, se ale jedná o nepřirozeně působící limitaci. Když však chtěl Mungiu uchovat mnohoznačnost, nejspíš cítil, že nemá jinou možnost.

Fjord na KVIFF:
Sobota, 11. 7., 15:00, Kino Čas

Jedná se nepřekvapivě o silně herecký film, vystavený z dlouhých scén s minimem střihu, kde mohou herci předvádět „minimalistické maximum“. Sebastian Stan dál rozšiřuje svou hereckou škálu a Renate Reinsve se stvrzuje jako přední evropská herečka své generace.

Málokterý vítězný film Cannes je „tím jediným“, který musel vyhrát. Úspěch Fjordu ale rozhodně není nemístný. Jedná se o film, jehož otázky jsou pádné právě proto, že nám klade odpor. Tvůrci museli předpokládat, že většina návštěvníků filmových festivalů směřuje progresivním směrem, je tedy jedině na místě vytvořit modelový případ, který takové hodnoty ne podrývá, ale vyzývá k sebereflexi.

foto/video: © KVIFF 2026

Fjord
Rumunsko / Francie / Norsko / Švédsko / Dánsko, 2026, 146 min
Česká premiéra: 15. 10. 2026, Aerofilms
Režie: Cristian Mungiu
Scénář: Cristian Mungiu
Kamera: Tudor Vladimir Panduru
Hrají: Sebastian Stan, Renate Reinsve, Lisa Loven Kongsli, Thorbjørn Harr, Christian Rubeck, Ellen Dorrit Petersen, Lisa Carlehed, Giulia Nahmany, Ingvild Lien
Produkce: Tudor Reu
Střih: Mircea Olteanu
Zvuk: Kristian Eidnes Andersen, Constantin Fleancu, Pietu Korhonen
Scénografie: Marius Winje Brustad
Kostýmy: Kirsi Gum