V hlavní soutěží letošních Varů se objevil snímek Šťastná rodina, který bude nevyhnutelně srovnáván s canneským vítězem Fjord, proti čemuž se dá stěží vyjít jako vítěz. V obou případech tu však máme intenzivní příběh o nedokonalých rodičích, kteří nějakým způsobem selhávají ve výchově svých dětí, jejich srdce je ale, jak se alespoň zdá, na správném místě. Švýcarský kinodebut režiséra Jana-Erica Macka si zaslouží pozornost a nezlobili bychom se ani za nějakou tu cenu.
Když dostane máma červenou kartu
Už úvodní scéna Šťastné rodiny nastoluje tristní obrázek. Niki (Anna Schinz) připravuje svým dvěma malým dětem snídani, i když zjevně neví, co si počít. Když zjišťuje, že nemá mléko, pokládá před ně misku se suchými corn flakes s tvrzením, že „tak to přece mají rády“. Devítiletá dcera s povzdechem přijímá, její mladší bráška je méně galantní a tohle tvrzení hlasitě rozporuje. Už proto, že přece nikdy nesnídají.
Až pak si všimneme tiché ženy sedící s notýskem v koutě. U Niki právě probíhá kontrola sociálky. A nevypadá to vůbec dobře. Otec dětí je nejasno kde a Niki má obří dluh, kvůli němuž musí chodit do dvou zaměstnání, aby jí většinu honoráře stejně sebrali. Své děti miluje, ale její situace se jeví neudržitelně. Z této kontroly si odnáší oranžovou kartu. Ta se mění v červenou, když její byt o pár dnů později v její nepřítomnosti a s dětmi zamčenými uvnitř vyhoří.
Naštěstí nebyl nikdo zraněn, alespoň ne fyzicky, děti ale končí u pěstounů neznámo kde. Niki má za úkol dát se do kupy, než jí budou navráceny. Zároveň jí je v nepřítomnosti svěřených osob odepřen ještě větší kus její výplaty, má jí stačit jen životní minimum. Stres se začíná kupit a situace jevit neřešitelně. Na rozdíl od většiny podobných příběhů se tu špatnost systému nemanifestuje v podobě jednoho zlého úředníka, právě naopak prakticky všichni jeho představitelé od sociálních pracovnic po policisty se k Niki chovají přinejmenším slušně a přinejlepším projevují skutečnou empatii. Chápeme ale, že celý mechanismus je nastavený tak, že má pramalou šanci spočinout, což všichni tak nějak vědí, ale nikdo s tím nic neudělá.
Tentokrát bez legrace
Nešťastná matka tedy zcela zkratuje. S kamarádem se vloupává na sociálku, aby zjistila, že její děti jsou umístěny na druhé straně země. V práci si přivozuje zranění, aby dostala nemocenskou, a vyráží na cestu. Na místě zjišťuje, že škola, do níž její děti chodí, shání uklízečku, tak si barví vlasy, pozici přijímá a šokované, ale nadšené děti přesvědčí, aby nikomu nic neříkaly, že je bude jen tiše sledovat zpovzdálí. A aby toho nebylo málo, naváže vztah s místním zvoníkem, který je bratrem pěstounky jejích dětí.
Tento šílený, absurdní a sebedestruktivní plán zprvu žene čistý příval endorfinů z možnosti být se svými dětmi. My jako diváci ale chápeme, že máme před očima jakési bizarní protažené nervové zhroucení, při němž Niki ztratila schopnost kriticky hodnotit situaci a přemýšlet o dlouhodobých následcích svých činů. Přestala zvedat telefony od sociálky, přespává v kostele nebo v autě, pro které musí krást benzín, a neřeší nic jiného, než aby byla během dne na dohled svých dětí. Jistě, tato situace s sebou nese pár vtipných momentů, ale zároveň z ní publikum přepadá tíseň. Tohle nemůže dopadnout dobře.
Jan-Eric Mack zpracovává námět v mnoha ohledech srovnatelný s klasickou americkou komedií Táta v sukni. Jen s tím rozdílem, že za odloučení Robina Williamse s jeho dětmi nemůže chronická chudoba, ale jeho nezodpovědnost a otrávenost manželky. I on se však rozhodne infiltrovat v převleku (byť o kus víc extravagantním) prostor svých dětí a být za každou cenu vedle nich, místo aby se rozumným způsobem pokoušel vyřešit své problémy a získat zpět když ne svou ženu, tak alespoň nárok na péči o děti.
Tato klasická komedie je samozřejmě zpracovaná způsobem, abychom tak úplně neuvažovali o důsledcích hrdinových činů a především jsme mu nekomplikovaně drželi palce. Jak asi správně tušíte, u festivalového filmu je tendence přesně opačná. Komedií se takový námět může stát beztak nejspíš jen tehdy, když je do podobné situace postaven otec, zatímco pro matku může jít jedině o drama. Vždy vůči ní budeme uzavřenější a kritičtější, vždy od ní budeme požadovat víc zodpovědnosti a rozumnosti.
Mack sice není ochotný dojít k zcela nekompromisnímu závěru, i tak nicméně buduje funkční pnutí, při němž během druhé poloviny čekáme na to, až se Niki její zoufalý plán bez cíle sesype na hlavu. Film se dostává do bodu, kdy na chvíli uvěříme, že se může stát nejhorší. I když film nakonec ucukne, pořád lze být trochu otřesený tím, jak blízko jsme byli ke katastrofě.
Ideální pro roboty
Podobně jako canneský vítěz Fjord tu snímek ukazuje chybujícího rodiče, který dítě svým způsobem miluje, ale nedokáže naplnit nároky, jaké většina moderní společnosti na výchovu klade. V případě Šťastné rodiny však nejde o důsledek výchovných preferencí, ale dluhová past a materiální bezmoc. Niki ale nezůstává bez viny, patrná je určitá její lajdáckost a neschopnost domýšlet situace. Dokonce ještě dřív, než spustí svou šílenou akci.
Princip jejího zadlužení pak přesně neznáme a okolí ji ještě k tomu obviňuje z alkoholismu. My ji však vidíme dlouhodobě pracovat ve dvou zaměstnáních, což značí, že dělá prakticky vše, co může, a vyhazuje nějakou základní kázeň. Co víc bychom po ní vůbec mohli chtít? Podnětně ambivalentní, ale přesto ne vágní snímek tedy přiznává chyby protagonistce, a to dokonce pořádné chyby! Nicméně způsob, jakým je ve své situaci uvězněna a přivedena za pokraj psychického zdraví, rozhodně není v pořádku.
Šťastná rodina na KVIFF
Úterý, 7. 7., 16:00, Kongresový sál
Mack nemá zvlášť silný rukopis a neuchyluje se k vyčnívajícímu stylu. Spoléhá hlavně na Anna Schinz v hlavní roli, což je nakonec dobrý instinkt. Herečka se nesnaží ztvárnit Niki jako křehkou duši sužovanou trápením, ale jako normální ženskou na pokraji sil, která si možná může za část svých problémů sama, svou situaci si ale rozhodně nezaslouží.
A to je vlastně nakonec celá pointa filmu. Odejít můžeme s demonstrací toho, proč je nutné hledat způsoby, jak lidem z podobných situací pomáhat, které přesahují tabulková řešení ignorující lidskou individualitu a psychiku. Kdyby byla Niki stroj, měla by před sebou ušlapanou cestičku, jak splatit dluhy a ponechat si v klidu děti. Pro člověka z masa a kostí jde ale o mnohem komplikovanější situaci. A když systém s něčím takovým nepočítá, nemůže být řeč o jeho funkčnosti. Šťastná rodina má tedy jasný aktivistický osten, přesto se není třeba bát, uspokojí i jako čisté drama.
Meet & Greet k filmu Šťastná rodina
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Šťastná rodina (2026)
Niki to upřímně řečeno už moc nemyslí a ohledně snahy udržet si svoje děti začíná dělat jednu botu za druhou. Co ale ženě v tak bezvýchodné situaci vlastně zbývá? Ve Šťastné rodině se člověk chytá za hlavu nad protagonistkou, přesto jí ale přeje, aby se dala do kupy.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © KVIFF 2024
Šťastná rodina
A Happy Family
Švýcarsko 2026 120 min
Režie: Jan-Eric Mack
Scénář: Anna Schinz, Nikita Afanasjew, Eva Kienholz, Jan-Eric Mack
Kamera: Yunus Roy Imer
Hudba: Thomas Kuratli
Hrají: Anna Schinz, Michael Neuenschwander, Julia Jentsch, Alireza Bayram, Bettina Stucky, Martina Apostolova, Danny Exnar, Karin Pfammatter, Danijela Milijic Stojcetovic, Urs Peter Halter, Urs Jucker
Produkce: Martin Joss, Peter Reichenbach
Střih: Benjamin Fueter
Zvuk: Gina Keller
Scénografie: Marie-Claude Lang-Brenguier
