Od titulní písně Fight the Power přes pestrobarevné lokace až po nezapomenutelné dialogy: Jednej správě se za bezmála čtyřicet let od premiéry opakovaně potvrdilo jako stěžejní dílo amerického nezávislého filmu, k němuž se musí chtě nechtě vztáhnout každý autor točící o etnické a rasové dynamice ve Spojených státech. Jedinečný zážitek jde prožít díky Letní filmové škole po nějaké době na velkém plátně.
Nejvíc pravdy
„Máme tu pět skvělých filmů, a všechny jsou skvělé z jednoho důvodu: Říkají pravdu. Našel by se ale jeden, který na tomhle seznamu chybí. Ironicky zrovna ten, který minulý rok řekl nejvíc pravdy. Je jím Jednej správně.“ Těmito slovy, pronesenými mimo schválený scénář, uvedla herečka Kim Basinger v roce 1990 Oscara za nejlepší film, jehož vítěze, Společnost mrtvých básníků, za okamžik oznámila světu.
Jednej správně na LFŠ
Pátek, 24. 7., 15:30 – 17:40, Kino Hvězda
Neděle 26. 7., 2026, 8:30 – 10:40, Kino Hvězda
Chudák Peter Weir, sám brilantní filmař, byl zastíněný tím, co se dnes, stejně jako tehdy, považuje za největší ostudu Akademie, a sice tvrdohlavé přehlédnutí Spikea Leeho a toho, co pro kinematografii představoval. Jednej správně vtrhlo na scénu jako triumf afroamerického filmu a na rozdíl od jiných revolučních děl mu zub času nijak neuškodil. I když Spike Lee nadále brousil svůj filmařský jazyk k větší finese, v dravé výpovědnosti jeho prvního velkého úspěchu zůstává cosi nenahraditelného.
Sledujeme život převážně černého brooklynského sousedství uprostřed vlny veder, kde se snaží přežít italoamerická pizzerie. V ní je jako jediný Afroameričan zaměstnaný Mookie (Lee). Mladší ze synů majitele Sala (Danny Aiello), Vito (Richard Edson), je jeho kamarádem, starší Pino (John Turturro) je rasista a dívá se na něj skrze prsty. Přesto všichni našli jakous takous rovnováhu, díky níž mohou koexistovat.
Přesto je víc než jasné, že nálada v pizzerii, Brooklynu a nakonec celé Americe je sudem střelného prachu, kde generační frustrace menšin čeká na záminku vybuchnout. Tou se nakonec stává banální hádka o tom, proč na zdech pizzerie visí pouze italoamerické celebrity a žádný Afroameričan. Sal považuje za samozřejmé, že si na zeď svého podniku může pověsit hrdiny své etnicity. Hlasitý zákazník namítá, že drtivou většinu jeho klientely tvoří černoši, měli by tedy mít možnost dívat se během oběda i na své zástupce.
Stačí málo
Sal myšlenku nevybíravě odmítne a nespokojence vykáže na ulici. Nikdo krom tří tvrdohlavců se přesto nechce účastnit bojkotu podniku, který má většina místních v oblibě – včetně rázného, ale spravedlivého Sala. Přesto se jedná o první krok k tomu, co se souhrou malých a zdánlivě nesouvisejících eskalací mění v krizi, v jejímž důsledku může celé sousedství skončit pohlcené násilnými rasovými nepokoji.
Lee je rozený Newyorčan a podstatná část jeho filmografie je na největší americké město úzce napojená. Nejspíš nikdo pak nedokázal velké jablko zpodobnit se stejným gustem a trefností, rozhodně tedy jeho multikulturní tvář. (No dobře, za pár dnů se budeme bavit o Jarmuschově Ghost Dogovi, což je pořádná konkurence.) Jedná se o pestrobarevný svět ve všech slova smyslech, obývaný excentrickými figurkami. Jde o existenci v podivném limbu – všichni žijí v okamžiku a je těžké představit si svět mimo sousedství. Každý řeší své ješitné problémy, zdánlivě se jedná o bezstarostnou existenci.
Dokonce ani policajti se lidem moc nemontují do práce, jen projíždějí kolem a hází nevraživé pohledy. Tento status quo je ale mnohem vratší, než se zdá. A spočívá v tom, že nikdo nevystoupí z velmi přesně ohraničených limitů. Zvenčí by se mohlo zdát, že nezřízení černoši opanovali sousedství a konají dle libosti. Pravda je ale taková, že systém je v tomto ghettu bez zdí chce mít navždy uvězněné a právě tento typ přežívání pro ně vyčlenil.
Je příznačné, že jádro sporu spočívá ve střetu Afro- a Italo- Američanů. Ačkoliv postavení obyvatel Spojených států s italskými kořeny nebylo nikdy tak špatné jako černochů, dnes často zapomínáme, že i Italové byli dlouho považovaní za „coloured people“. Na přelomu 80. a 90. let už bylo vnímání ras více fixované na fyzický vzhled, což Italy (ale například i Slovany) přiblížilo k postavení bělochů. Dodnes se přesto najdou Američané, kteří tyto národní skupiny nepovažují za „opravdové“ bělochy.
Jak tomu tak bývá, skupina, která se nachází na okraji privilegia a není si zcela jistá svým postavením, je nejhlasitější v prosazování kýženého ideálu. Proto jsou i dnes Východoevropané tak extrémními odpůrci migrace a hlasitými bojovníky za čistotu „Západní Evropy“. A proto je největší rasista v Jednej správně Italoameričan. I jeho rasismus je ale nakonec jen důsledkem systémového nátlaku – nepředstavuje skutečné jádro problému, je jen jeho symptomem.
Láska a nenávist
Mnoho bělošských recenzentů považovalo Leeho film za agresivní a potenciálně schopný posílit pnutí ve společnosti. Až později uznali, co takový Roger Ebert říkal od začátku, tedy že se Lee naopak vší silou upíná k možnosti smíření. Jen není slepý k realitě a chápe frustraci, která menšiny sžírá. Není náhoda, že film končí dvěma citáty – jedním volajícím po míru z úst Martina Luthera kinga a druhým ospravedlňujícím nutnost sebeobrany vyslovený poprvé Malcolmem X. Jedna ruka je láska, druhá nenávist, přesně jako v případě ikonického Raheema. Jak se s tím vypořádat, řeší Lee ve velké části své filmografie. Jednej správně je pak syrová, neřízená emoce, která neformuluje své myšlenky nijak přesně, emocionálně je ale zcela přesvědčivá.
Lee se nakonec dočkal i toho Oscara, nejprve „omluvného“ čestného v roce 2015 a následně „opravdového“ za BlacKkKlansman z roku 2018. Až do tohoto roku pak krom neproměněné nominace za scénář Jednej správně nebyl nikdy na Oscara ani nominovaný, což je při pohledu na jeho portfolio 90. a 00. let plné špičkových filmů jako Summer of Sam, 25. hodina či Spojenec naprosto absurdní.
A nakonec, když Oscara dostal, bylo to „jen“ za scénář, nikoliv za režii ani film. Lee se ani během ceremoniálu netajil svým pohrdáním vůči bezzubému vítězi hlavní kategorii Zelené knize, hlubokému lidskému příběhu o přímočarém rasovém smíření s étosem 60. let, jehož ocenění většina afroamerických umělců považovala a dodnes považuje za špatný vtip. Virálním se stal moment z červeného koberce, kdy zahraničnímu novináři s potutelným úsměvem ve svém fialovém obleku říká: „Jestli mě Zelená kniha uráží? Vy jste Brit, že? Tak mi dovolte dát vám britskou odpověď: Není to můj šálek čaje!“
Lee byl vždy svéráz. Vždy se dožadoval uznání, především Oscarů, zároveň ale odmítl hrát oscarovou hru. Vzhledem ke své výřečnosti si mezi filmaři udělal mnoho nepřátel a vzhledem k tomu, že Oscary jsou ceny udílené samotnými filmaři, není ku podivu, že v regulérním hlasování uspěl jen jedinkrát. Přesto je nepopiratelné, že se jedná o stěžejní osobnost amerického filmu a je rozhodně nefér, že svět přijal s otevřenou náručí o pár let později Quentina Tarantina a Kevina Smitha, kteří byli adorovaní za to, co Lee dělal už dávno, jen oproštěné od aktivistického ostnu.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © LFŠ 2026
