Recenze: Coming out Malé sestry Fatimy není výjimečný, ale tím je opravdovější

Spokojený život queer lidí žijících v islámském prostředí je ve vší kurióznosti palčivé téma těch internetových diskutérů, kteří mají jinak profily zaplněné anti-LGBT slogany. Nyní tedy jistě rádi využijí příležitost zajít si na francouzský film Malá sestra, který se věnuje dospívající dívce a mladé ženě Fatimě, jež objevuje svou sexualitu a přemítá, jak ji srovnat se svou kulturou.

Jak to chceš?

Fatima (Nadia Melliti) je dospívající dívka, která se zrovna drtí na francouzskou obdobu maturity, což by měla být její největší starost. Jak to u sedmnáctiletých holek bývá, hlavu má všude možně, jen ne v knížkách. Ptá se sama sebe, co vlastně od života čeká? A co od něj může čekat?

Život nejmladšího dítěte běžné, nyní již francouzské rodiny libanonsko-arabského původu v tomto ohledu balancuje na hraně kulturních tradic a přirozené aklimatizace. Rodina Fatimy není zvlášť ortodoxní, islámem žije jaksi „na autopilota“. Všichni, včetně jí samé, věří v boha, modlí se a následují základní předpisy, i když už jen v míře, která je neomezuje v pohodlné interakci s francouzskou společností. Což poznáme například podle pohodlného západního oblečení, s nímž Fatima většinou nemá problém.

Nyní se však ocitá na rozcestí, na němž se mimo jiné rozhodne, jak moc se emancipuje, či zda skomírající kulturní zvyklosti přijme za své a naopak je posílí. Dveře jsou otevřené oběma možnostem. Její zjevně konzervativní přítel ji těsně poté, co jí vyčte, že se neobléká dost žensky a nesnaží se pro něj být dost krásná, navrhne možnost svatby. Pokud se Fatima v osmnácti vdá a porodí co nejdříve dítě, jak si její milý představuje, přijme osud typické, zlý jazyk by řekl „stereotypní“ arabské ženy.

Stačí ale letmý pohled na její reakci, aby nic na celém světě nebylo nad slunce jasnější, než že Fatima o svatbu nestojí. A má to jeden základní důvod: Přiznává si, že je lesba. To jí samozřejmě v praxi nebrání vstoupit do tradičního manželství, splnit „své povinnosti“ a odžít si svůj život podle určených pravidel – nebyla by první ani poslední. Je to ale oběť, kterou je ochotná podstoupit ve jménu normality?

Vlastní dilema

S Fatimou se vydáváme na cestu její sebedefinice. Přítele odmítá a začíná experimentovat. Vyráží do queer klubů a přes dating apps se poprvé setkává s jinými lesbami. Můžeme jen hádat, jak moc jde pro ni o jakýsi nezávazný průzkum a nakolik tím přijímá novou normalitu. Nejsme v americké komedii, Fatima tedy nemá nejlepšího gay kamaráda, kterému se se vším svěřuje a divákovi tak předává informace o svém vnitřku. A pánbůh ví, že její imám, vykládající o Sodomě a Gomoře, není z nejlepších lidí, jimž se otevřít. Ne že by z jeho strany hrozilo hrdince fyzické nebezpečí, tento pocit nemáme během filmu nikdy, rozhodně ale jednoznačný náboženský odsudek a tvrdé kulturní stigma.

Nelliti hraje svou hrdinku jako obzvlášť uzavřenou, možná až nevraživě střeženou dívku, která nerada ukazuje slabiny. Můžeme tušit, že uvnitř ní zuří pořádná bitva. Opět: Nejsme v americké komedii, takže tahle bitva není zapříčiněna jen vnějšími překážkami. Nejde jednoduše o to, že by rigidní společnost tlačila na svobodomyslnou mysl, Fatima je možná nábožensky založenější než všichni členové její rodiny. Její rozpor je tedy vnitřní.

Samozřejmě se můžeme bavit o kulturním vlivu, jemuž byla celý život vystavena, v jehož důsledku tyto hodnoty přijala. Nicméně to platí u každého (nejen) náboženství. Na každý pád sledujeme víc než otázku, zda má být pravdivá sama sobě, nebo se morálně zaprodat. Vidíme i konflikt o tom, co vlastně „být sama sebou“ pro Fatimu znamená. Což dává smysl vzhledem k tomu, že jde o adaptaci autobiografické knihy, jež má dostatečný cit pro nuance.

Všechno v normě

Z toho také vyplývá, že ve filmu se nestane nic „šíleného“. Vlastně, co se týče děje, se nesetkáme s mnoho překvapeními. Existují určitá témata – první láska, smrt milovaného, závažná nemoc -, která existují v dvou základních módech. Osobním a vnějším. Na osobní rovině se jedná o některé z nejintenzivnějších okamžiků, jaké může člověk zažít. Zvnějšku však působí jako čitelná klišé. Coming out už v tuto chvíli mezi ně nejspíš patří. Vypravěč takového příběhu pak musí vyprávění ozvláštnit nějakou atrakcí, aby v nás vzbudil zájem, a nebo, když se nechce vzdát idejí realismu (a to je případ Malé sestry), nás musí přesvědčit o tom, abychom o viděném smýšleli na oné osobní, intenzivní rovině. Což je mnohem těžší a nejistější.

Hafsia Herzi je především herečka, má za sebou už desítky rolí. Coby režisérka a scenáristka je teprve na začátku cesty. Není tedy divu, že co do zaháčkování publika sází hlavně na vedení herců a syrový výkon Melliti. Ne že by kamera Jérémieho Attarda neuměla vyčarovat v kontextu minimalistického dramatu nádherné obrazy, nejde ale o film, který bychom sledovali pro jeho audiovizuál. Jde o to přijmout hlavní hrdinku, hlavní herecký výkon a ústřední dilema za své. A přijmout celkem všední situace v jejich intimní drtivosti.

Za nás se to daří na obstojné, i když ne zcela pohlcující rovině. Možná jsme trochu povrchní, ale přeci jen nám chybí něco, čím by film trochu víc vybočil, čím by nás dokázal překvapit. Rozhodně mu ale neupíráme, že nejspíš v plné míře dosahuje toho, čeho chce, a v tomto ohledu se jedná o úspěch. Daří se také ukázat situaci queer Arabů jako o kus komplexnější, než jak je často vnímaná. Nejedná se tedy v žádném případě o promarněný čas v kině.

foto/video: © Film Europe 2026

Malá sestra
La Petite Dernière
Francie / Německo, 2025, 106 min.
Česká premiéra: 20. 8. 2026, Film Europe
Režie: Hafsia Herzi
Předloha: Fatima Daas
Scénář: Hafsia Herzi
Kamera: Jérémie Attard
Hudba: Amine Bouhafa
Hrají: Nadia Melliti, Park Ji-Min, Amina Ben Mohamed, Melissa Guers, Rita Benmannana, Némo Schiffman, Sophie Garagnon, Mouna Soualem
Produkce: Julie Billy, Naomi Denamur
Střih: Géraldine Mangenot
Zvuk: Remi Durel, Guilhem Domercq
Kostýmy: Caroline Spieth