Recenze: Konec Oak Street je rodinné dobrodružství, ze kterého občas tuhne krev v žilách a občas jsme z něj zmatení

Po Neutečeš a Záhadě Silver Lake víme hlavně tolik, že od Davida Roberta Mitchella můžeme čekat prakticky cokoliv. Nejspíš ale film, který je rozkročený mezi úzkostným naplňováním žánrových pravidel a jejich tichým nabouráváním. Jak to tedy dopadlo s hvězdně obsazenou rodinnou dinosauří podívanou Konec Oak Street?

Vítej v klubu?

David Robert Mitchell nemá pozici Ariho Astera či Roberta Eggerse, jejichž každý film se automaticky stává cinefilní událostí sezóny. Vlastně by se dalo namítnout, že je spíš one hit wonderem, kdy Neutečeš se stalo jedním z nejcitovanějších hororů své generace, ale jeho předchozí a následující počin prošly bez většího povšimnutí. Záhada Silver Lake si sice vybudovala menší kultovní postavení a právem má nadšené zastánce, její popkulturní otisk se ale s It Follows (bohužel) nedá srovnat.

Konec Oak Street má potenciál to změnit. Snímek se zatím setkává s nadšenými reakcemi, v nichž je častován jako „nejlepší dinosauří film od prvního Jurského parku“. Ne že by konkurence byla zvlášť velká, hroziví ještěři se stali notoricky prokletým tématem. Jakkoliv dinosauří mánie od 90. let nikdy zcela nezmizela ze zeitgeistu, velmi překvapivě k ní nedokázaly přispívat celovečerní filmy. A to přes zjevnou snahu studií se na Spielbergově úspěchu svézt. Nakonec ale ani Steven sám, ani nikdo jiný nezvládl kvalitativní úspěchu Jurského parku zopakovat.

Jestli na vlnu prozatímního nadšení kritiků naskočí i širší veřejnost, zatím nevíme. Konkurence Spider-Mana je pořád palčivá především z úhlu pohledu publika se zájmem o bezpečný blockbuster. My se rozhodně řadíme ke spokojeným hlasům, i když v nás trochu hlodá podezření, zda se tu v trochu větším měřítku nezopakuje situace s Dovolenou v Českém ráji, kdy bude publikum mírně vyvedeno z míry nečekanými tonálními skoky a ne zcela čitelnou atmosférou. To vše je důsledkem obrovské filmařské hravosti, která nadchne cinefily, překvapit ale může sváteční návštěvníky kin. Ty ale projekt velikosti Oak Street potřebuje k přežití.

Trochu jiné pondělní ráno

Oak Street je přesto v mnoha ohledech právě tím, čím se zdá být. Retro příběhem o typické 80s rodině s typickými krizemi a výzvami, jimiž rodiny čelí. Greg (Ewan McGregor) je upracovaný a dobře mínící, ale také nudná a přízemní hlava rodiny. Život aspirující spisovatelky Denise (Anne Hathaway) se motá výhradně okolo výchovy dětí, což je pro ni neustále víc frustrující. Přestože se oba manželé mají rádi, soužití je pro ně (především pro ni) tak neuspokojivé, že je rozvod na spadnutí. Jejich dvě děti (Maisy Stella a Christian Convery) to vše cítí, proto trochu vyvádějí, stejně jako jejich rodiče ale mají srdce na pravém místě.

No a jak tomu tak bývá, tahle rodinka na kraji kolapsu se dostává do fantaskní a šílené situace. Celé její sousedství, vykousnuté z krajiny jako obří sousto, se nevysvětlitelně přesouvá stovky milionů let do minulosti. Nikdo jasně nevysvětlí jak a proč nad rámec vágního prohlášení o červích dírách (a spekulace o napojení na Cloverfield univerzum produkujícího J. J. Abramse je jistě možná, ale vcelku irelevantní). Důležitější je, že ulicemi najednou běhají všelijaká nepříjemná stvoření, z nichž podstatná část následuje jediný instinkt: Instinkt lovu.

Jedná se o velmi přímočarý námět, což se odráží i v příjemné stopáži, která pouze díky svým titulkům výrazněji přesahuje 90 minut. První třetina je pak věnovaná budování rodinné dynamiky před tím, než vše propukne, což se ukazuje být jako rozumná volba. Mitchell tu následuje pravidlo nejlépe demonstrované asi Jamesem Cameronem v Titaniku, že čím víc přilneme k danému prostoru a jeho postavám mimo kontext katastrofy, tím víc nás pak ona katastrofa zasáhne.

Z čeho tedy plynou ony výše zmíněné tonální nesrovnalosti? Mitchell například volí velmi zvláštní filmařský jazyk, především záběrování. Zaznamenat ho můžeme už v traileru, kde se na širokoúhlém záběru vedle detailu tváře vidíme i stejně ostrá vzdálené pozadí. Filmová kamera není takového záběru, vyžadujícího dvě různá ostření, přirozeně schopná. Když ho tedy vidíme, nevyhnutelně působí nepřirozeně a strhává na sebe pozornost. A protože ho mohlo být docíleno jen pomocí postprodukční manipulace, můžeme vyvozovat, že jde o extra vychtěný režisérův záměr. Konec Oak Street jimi není zcela přeplněný, setkáme se s nimi přesto dost často, aby byly jednou z určujících stylistických voleb filmu.

Elevated tak o půl stupínku

Dobře… Ale co to znamená? Toto splynutí blízkého a vzdáleného, člověka a prostoru, individuality a externality, je automaticky zneklidňujíc nejen proto, že jde o technicky „nenormální“ efekt. Směřuje nás také k tomu, jak máme snímek číst. Na jednu stranu tu máme staromilské dobrodružství o rodině, která se semhle a uvědomí si, co je důležité. A pak tu máme univerzálnější alegorii o statu quo a životě ve společnosti. (Protože, jestli to nevíte, we live in a society.)

Rodina poprvé zaznamenává přesun svého sousedství tak, že nefunguje elektřina a neteče voda – zmizela běžně neviditelná privilegia, na nichž bezděčně stavíme svou normalitu. A jakmile otevřou její členové domovní dveře, ucítí dusno džungle, tak nepodobné mírnému klimatu, na jaké jsou zvyklí – klimatu, jež je další z nedoceněných jistot, díky nimž se dá vybudovat prosperující každodennost. Rádi bychom věřili, že lidská společnost stojí na sdílených hodnotách, v Oak Street ale jakákoliv iluze funkčního systému okamžitě mizí. Nevidíme žádnou snahu se organizovat, každá z rodin v jednotlivých domech okamžitě „ví“, že je nyní sama, a podle toho se chová.

Snímek tedy funguje na obou nutných rovinách. O zábavnou podívanou se starají nápadité scény, jež jsou někdy trochu komediální, jindy nefalšovaně hororové. Pamatujete si (samozřejmě, že pamatujete!) na scénu z Jurského parku, kde velociraptoři pronásledují děti v kuchyni? Celá generace z ní měla noční můry. V Oak Street najdeme podobných momentů hned několik.

V nějaké míře pak funguje i na rovině přesahu, kdy můžeme přemýšlet o křehkosti života, na jaký jsme zvyklí. Přesto se zdá, že Mitchellova pozornost v tomto případě směřuje především k vytvoření rodinné zábavy a oddává se především žánrové hravosti. Během sledování máme často pocit, že brzy dojde k nějaké velké filmařské či vypravěčské transgresi. Ta hranice se ale nikdy nepřekročí a film skončí tak, jak začal, tedy jako dobrosrdečný rodinný dobrodružný horor, kde se na konci všichni obejmou hledí vstříc lepším zítřkům. Po všem, co jsme viděli a co bylo naznačeno, to působí trochu nepatřičně. Je i to samo o sobě Mitchellovou hrou s námi? Má na způsobu, jakým se nakonec vše pohodlně vyřeší, být něco nepatřičného, nebo máme zažehnání krize uvěřit?

Pokud nic jiného, aspoň je o čem přemýšlet. Konec Oak Street je možná o kus méně „elevated“, než se čekalo, pořád je toho v něm ale dost. Rozhodně na hodinu a půl dlouhý film s de facto čtyřmi herci utíkajícími před dinosaury. Nevíme, jestli každému tenhle zážitek sedne, ale rozhodně doporučujeme dát snímku šanci.

foto/video: © Vertical Ent. 2026

Konec Oak Street
The End of Oak Street
USA, 2026, 100 min.
Česká premiéra: 13. 8. 2026, Vertical Entertainment
Režie: David Robert Mitchell
Scénář: David Robert Mitchell
Kamera: Mike Gioulakis
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Anne Hathaway, Ewan McGregor, Christian Convery, P.J. Byrne, Chris Coy, Maisy Stella, Bethany Anne Lind, Jordan Alexa Davis, Denitra Isler, Hudson Meek, Andrea Frankle, Pilot Bunch
Produkce: J.J. Abrams, David Robert Mitchell, Matt Jackson, Hannah Minghella
Střih: John Axelrad
Scénografie: Maya Shimoguchi
Masky: Kyra Panchenko
Kostýmy: Erin Benach
Casting: Mark Bennett