Milan Ondrík patří k hercům, u kterých máte často pocit, že mu roli nestačí jen zahrát – musí ji nejdřív fyzicky prožít. Kvůli svým postavám běhá, boxuje, kvůli Bojovníkovi rok trénuje MMA… ale pak přijde snímek, jako je Otec, ve kterém je herecky možná ještě mnohem náročnější to, co se odehrává uvnitř hrdiny. V rozhovoru si s ním proto Martin Mažári popovídal o tom, proč potřebuje umět věci, které by za něj vlastně mohla vyřešit kamera a střih, jak hledá postavu přes řeč těla, nebo co ze sebe je ještě ochoten svým postavám půjčit. Dostaneme se ale i k tomu, jaké to je hrát skutečného zločince a nesoudit ho, jak si odnesl domů dva pytle plné cen, jak se mu jako Slovákovi hraje v češtině, nebo jestli si už zvykl na to, že se z člověka, kterého kdysi zaskočily limuzíny a červené koberce v Karlových Varech, stala jedna z nejvýraznějších tváří česko-slovenského filmu.
„Každý z nás je bojovník“
„Já jsem člověk, který se jako herec zkoumá a chce jít na hranu. Zkoumám sám sebe, kam je člověk ochotný a schopný zajít,“ zamýšlel se Ondrík v našem studiu. „Průměrnost je smrt,“ krčí rameny vzápětí. Asi nikde tenhle jeho přístup nebyl patrnější než u Bojovníka. Ondríkova příprava se zdaleka neomezila na pár týdnů v posilovně před začátkem natáčení. Zkušenost ze zápasnického prostředí chtěl získat skutečně, a tak absolvoval i reálný fight. Jakmile pak přišlo samotné natáčení, zjistil, že filmová verze tréninku může být paradoxně ještě vyčerpávající. „Těšil jsem se, že budu chodit na tréninky a nebudu si muset vyčítat, že nejsem doma u rodiny, protože jde o práci. Jenže potom jsem si uvědomil, že netrénuju hodinu a konec. Natáčecí den trvá dvanáct hodin.“ Jen během dvou dnů natáčení běžeckých záběrů v Ostravě a okolí podle svých slov naběhal zhruba sedmdesát kilometrů. Současně si musel hlídat tělo a váhu tak, aby během dlouhého natáčení nezačala jeho postava mezi jednotlivými scénami viditelně skákat.
Film navíc před kameru postavil skutečné osobnosti bojových sportů. Ondrík přiznává, že když se ocitl v kleci například s Davidem Kozmou, sebevědomí filmové hvězdy šlo stranou, jenže pak si všiml, že zatímco on má respekt z profesionálního bojovníka, Kozma začíná být nervózní ve chvíli, kdy se rozsvítí kamery. Každý byl zkrátka doma někde jinde. Ondrík navíc během přípravy nepotřeboval jen vědět, jak úder rozdávat. Musel své tělo připravit také na to, aby ho profesionálové mohli opakovaně házet na zem bez zranění. A když ani to nestačilo, režiséři Vojtěch Frič a Tomáš Dianiška ho před některými záběry cíleně vyčerpávali. Jednou ho nechali tak dlouho mlátit do pytle, až konečně zpomalil na úroveň, kterou pro scénu potřebovali.
Právě skutečná únava se nakonec stala součástí hereckého výkonu. Po hodinách fyzických scén totiž často nepřišel odpočinek, ale emocionálně vypjatý dialog. „Řekl jsem si, že proti tomu nemůžu bojovat, a tu fyzickou únavu jsem začal využívat pro emoce,“ popisuje Ondrík. Místo aby vyčerpání předstíral, nechal ho do postavy jednoduše prosáknout. Ostatně jeho recept na přípravu zní skoro paradoxně: „Potřebuju být na 120 procent připravený, abych mohl být svobodný.“ Čím víc má podle něj herec zvládnuto předem, tím méně se musí při ostrém záběru křečovitě držet připraveného řešení a může se nechat překvapit tím, co se v daném okamžiku stane.
Role jako zrcadlo života
Úplně jiným způsobem se k němu před několika lety dostala Stínohra. Scénář s postavou Jana Kavky četl cestou z Karlových Varů a role se ho dotkla natolik, že se před castingem snažil sám sebe přesvědčit, že o ni vlastně tolik nestojí. Chtěl tím zmírnit tlak, který si na sebe vytvářel. Ondrík říká, že při výběru projektů nakonec stejně rozhoduje instinkt. „Vždycky si vybírám podle intuice. Když ucítím emoci a rozbuší se mi srdce, vím, že je to správná postava.“ Ve scénáři Stínohry navíc našel několik situací, které se ho dotýkaly tak osobně, že chvíli podezíral tvůrce, zda si o něm a jeho rodině něco nezjišťovali. Ve skutečnosti šlo podle něj o náhodu – a zároveň o další potvrzení, že k roli potřebuje nejdřív najít velmi osobní klíč.
„Milan Ondrík je ve scénách hysterického zalykání a postupného psychického hroucení velmi uvěřitelný, stejně jako když odevzdaně a vyčerpaně hledí do tváře vraha milované ženy.“
– z naší recenze Stínohry
Největší emoce na jeden záběr
Ještě citlivější území představoval Otec Terezy Nvotové. Tragický příběh muže, který zapomene dítě v rozpáleném automobilu, pro Ondríka nebyl především příležitostí předvést velkou hereckou tragédii. Zajímal ho mechanismus, s jakým společnost člověka po podobné události okamžitě odsoudí. „Pamatuju si, jak jsem byl naštvaný, když jsem na sociálních sítích viděl, jak toho člověka odsuzují. Chtěl jsem křičet do nebe: Jaký trest mu ještě chcete dát? Vždyť on dostal ten největší trest.“ Nabídku přitom dostal v téměř surrealistickém okamžiku – telefon zazvonil, když běžel kolem budovy spojené se skutečnou událostí. Minutu mlčel, nikoli proto, že by se rozhodoval, ale protože měl podle svých slov „velký knedlík v krku“.
Výzvu ještě znásobil koncept dlouhých jednozáběrových scén. Ondrík věděl, že extrémní emoci nemůže týden co týden reprodukovat dvacet minut naprosto stejně, a našel proto opačný klíč: nesnažit se ji reprodukovat vůbec. Každý pokus hrál jinak a pokaždé hledal jinou cestu k situaci. „Nikdo nemá představu, jaká ta emoce může být. Každý záběr jsem proto šel úplně jinak.“ Je to princip, který si přenesl i do dalších rolí. „Já nemám problém s emocemi. Já hledám spíš pravdivost,“ říká. A někdy podle něj může být stejně silným herectvím neutrální tvář jako výbuch pláče. Rozhodující není množství emocí, ale jejich pravda.
„V Otci odvádí Milan Ondrík i jeho filmová manželka Dominika Morávková naprosto excelentní výkony plné syrových emocí. Oba jsou beze zbytku uvěřitelní i v těch nejvypjatějších momentech, kdy se na kousky roztříštěná psychika truchlících rodičů rozsype, i v subtilnějších polohách, kdy se snaží k sobě najít křehkou cestu zpátky z nevyléčitelné bolesti. Momenty, jako když zdrcený hrdina dcerku v autě objeví nebo když po čase do osudného auta poprvé nasedá, z paměti jen tak nedostanete. Otec je v tu chvíli děsivější a znepokojivější než kdejaký horor.„
– z naší recenze Otce
Úspěchy Otce přitom Ondríka zavedly přesně do světa, ve kterém se dodnes necítí úplně přirozeně. Červené koberce, limuzíny, fotografové a festivalová pozornost ho zaskočily už v roce 2019 v Karlových Varech při úspěchu Budiž světlo. Když se později ocitl v Benátkách, alespoň už věděl, co ho čeká. Na ceny má navíc typicky uzemňující pohled. Když mu produkce při letošním uvedení Bojovníka ve Varech předávala několik ocenění, která za něj v různých částech světa postupně přebírala, skončily všechny ve dvou igelitových taškách. „Šel jsem se dvěma igelitkami plnými sošek jako nějaký mafián, který jde s penězi,“ směje se. Vzápětí ale zvážní. Ocenění podle něj může herce povzbudit stejně snadno, jako ho svázat očekáváním. „Cenu je potřeba umět odložit, být za ni vděčný a soustředit se na další věci. Kdybyste si z těch cen poskládali pomyslné schody do nebe, ve skutečnosti vás povedou do pomyslného pekla.“
Možná proto se Ondrík ani po výrazných rolích, festivalových úspěších a cenách nechce dívat na herectví jako na disciplínu, kterou už někdy ovládne. S každým scénářem podle svých slov začíná znovu. A Bojovníka nakonec nevnímá jen jako příběh člověka v kleci. „Každý z nás je bojovník. Každé ráno bojujeme – abychom měli z čeho zaplatit úvěr, abychom měli co jíst, abychom se postarali o děti. Bojujeme za lásku, za zdraví. Každý z nás je bojovník, nejen ten fighter, který jde do ringu.“ Film vstupuje do kin 13. srpna.
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
