Smrt Robina Hooda: Bohatým že bral a chudým dával? Hugh Jackman pohřbívá legendu v ponuré dekonstrukci (recenze)

Robin Hood patří k těm hrdinům, které známe, aniž bychom přesně věděli odkud. Zbojník ze Sherwoodu, luk, šíp, bohatým brát a chudým dávat, veselá družina a Nottingham plný lumpů, kteří si zaslouží dostat přes prsty. Staletí vyprávění, převyprávění, knih, filmů a seriálů z něj udělala archetyp natolik pevný, že už málokdy přemýšlíme, co by se pod ním mohlo skrývat. Michael Sarnoski se ve Smrti Robina Hooda rozhodl udělat přesný opak toho, co většina předchozích adaptací. Místo dalšího přikrášlování začne jednotlivé vrstvy legendy seškrabávat, a pod nimi nenachází romantického hrdinu, ale starého, nemocného a násilím poznamenaného člověka, který možná nikdy žádným hrdinou nebyl.

Sarnoski se po komorním dramatu Pig a podstatně rozmáchlejším Tichém místě: Prvním dnu vrací k melancholii svého debutu, jen ji tentokrát zasazuje do středověku. Když se Robin pokusí definitivně vzdát násilí, znovu jej do něj zatáhne Malý John v podání téměř nerozpoznatelného Billa Skarsgårda. Poslední výprava dopadne katastrofálně a těžce zraněný Robin se probouzí v odlehlém klášteře, kde o něj pečuje sestra Brigid v podání Jodie Comer. Kdo by podle obsazení čekal, že si ti dva padnou do náruče, tak jste tu špatně. Brigid není žádnou vytouženou odměnou na konci Robinova života a žádný happy end se rozhodně nekoná. Tady ne!

Umíněně trudnomyslný film

Nutno říct, že Sarnoski svému hrdinovi cestu ke smíření rozhodně nezpříjemňuje. Smrt Robina Hooda je, podobně jako třeba loňský Hamnet, až umíněně trudnomyslný film. Kamera dokáže z britské krajiny vytáhnout maximálně monumentální krásu, aniž by ji ale romantizovala, a místo pohlednicového Sherwoodu tu dostáváme nekonečnou depku. Proměnlivá barevnost, práce s formátem obrazu a pečlivě komponované scenérie dělají z filmu silně atmosferický zážitek, zvlášť, když do utlumených zemitých odstínů konečně pronikne výraznější barva. Většinou se tu ale prostě mlha převaluje přes lesy a louky, bláto ulpívá na botách, lidé smrdí i na pohled a krev z nich teče proudem. Sarnoski se vyžívá v detailech ran, pouštění žilou i detailních záběrech krve stékající po kůži. Infekce, špatně vedená rána nebo obyčejná smůla tu mohou ukončit život rychleji než padouch s mečem.

Ani skladatel hudby nepřichází Robinovi na pomoc s hrdinským motivem, který by nám připomínal, že pod nánosem bahna pořád sledujeme slavného lučištníka. Folkově laděný soundtrack má mnohem blíž k pohřebnímu zpěvu a spolu s agresivním zvukovým designem vytváří dojem světa, v němž na násilí ani středověku není nic romantického ani dobrodružného.

Opakování, matka…

Během prvních desítek minut sledování si divák může klást otázku, proč film vlastně potřebuje v názvu jméno Robin Hood. Dlouho by mohl fungovat jako příběh libovolného stárnoucího psance, kterého dostihla minulost, a občas se vtírá otázka, zda slavná figura není pouze prostředkem, jak dostat publikum k jinak velmi komornímu filmu. Postupně se ale ukáže, že právě takhle známá legenda je pro Sarnoského zásadní. Smrt Robina Hooda není ani tak filmem o Robinu Hoodovi jako filmem o vyprávění o něm. O efektu tiché pošty, když jeden člověk vypráví druhému, ten třetímu a další ji vypráví svým dětem. Něco zmizí, něco přibude, nepohodlná fakta se obrousí a prázdná místa vyplní fantazie. Zločinec může po několika generacích rozdávat peníze chudým a vrah se může stát lidovým hrdinou. Právě tahle myšlenka nakonec dává smysl i Sarnoského lehce úmorné snaze zbavit Robina veškeré romantiky.

Paradoxně jsme se dost možná nikdy nedostali k realističtějšímu Robinovi Hoodovi. Ne nutně historicky – skutečná existence konkrétního Robina Hooda zůstává sama součástí komplikovaného folkloru – ale realistickému ve smyslu úvahy, z koho se v našich narativech rodí hrdinové. Člověk, který se zapsal do dějin násilím a loupežemi, by nejspíš nevypadal jako Errol Flynn, Kevin Costner ani lišák z disneyovky. Měl by hnusné jizvy na těle i duši, mrtvé přátele, nepřátele a traumata a jeho skutečné motivace by patrně byly mnohem cyničtější a komplikovanější než ty, které hlásá naivní heslo o braní bohatým a dávání chudým. Robin ve filmu zjišťuje, že jeho pověst už dávno nepatří jemu, ale těm, kteří o něm vyprávějí. Sarnoski tím nutně netvrdí, že Robin Hood nebyl hrdina. Jen si klade revizionisticky provokatiní otázku, jestli jsme ho z něj neudělali až my.

TÉMA

Robin Hood stokrát jinak. Od Errola Flynna a disneyovské lišky až k vyčerpanému Hughu Jackmanovi

Robin Hood patří k hrdinům, které si každá generace může přepsat podle svého. Ve středověkých baladách přitom nebyl úplně tím uhlazeným zastáncem chudých, jakého z něj později udělala populární kultura. Nejstarší dochované příběhy z 15. století ho líčí jako podstatně …

Hezky se usaďte… a plačte

Ne všechno tu ale funguje stejně dobře. Výsledek má v jádru vlastně velmi málo děje a Sarnoski se někdy až příliš spoléhá na přesvědčení, že dlouhý pohled na utrápeného muže v mlze automaticky znamená hlubokou existenciální výpověď. Film absolutně nikam nechvátá, všechna ta důkladně neveselá melancholie se postupně mění v kapku ubíjející monotónnost. Nebýt sveřepého charismatu zpustlého Hugh Jackmana, jeho Robin by navíc za mák nebyl postavou, se kterou by se vám chtělo strávit dvě hodiny nebo jí alespoň na základní rovině fandit.

Smrt Robina Hooda tak rozhodně není další dobrodružství ze Sherwoodu a divák toužící po šermovačkách, hláškách a svištících šípech bude zaskočený. Sarnoski natočil nádherně nasnímanou, zvukově působivou a bezmála pohřebně melancholickou demontáž slavného hrdiny. Občas je tak soustředěný na vlastní trudnomyslnost, až zapomíná, že i deprese potřebuje dramaturgii. V tom nejpodstatnějším se naštěstí trefuje jen kousek od středu terče.

Smrt Robina Hooda
The Death of Robin Hood
Režie: Michael Sarnoski
Scénář: Michael Sarnoski
Kamera: Patrick Scola
Hudba: Jim Ghedi
Hrají: Hugh Jackman, Jodie Comer, Bill Skarsgård, Murray Bartlett, Noah Jupe, Tabitha Smyth, Faith Delaney, Beau Thompson, Asher De Silva, Elijah Ungvary, Jade Croot