Zářijová kina nabídla tolik povedených žánrovek, že tentokrát opravdu není důvod naříkat, že není na co chodit. Martin Mažári a Martin Svoboda se po projekci novinky Alejandra G. Iñárritua přesunuli rovnou do studia, takže se probírá nečekaně povedený Tom Cruise, zombies v pražském Karlíně, mimozemšťané z Koreje, zachráněný Kojot, Brad Pitt se psem i čarodějné nostalgické dostaveníčko. A u Hope se názory rozcházejí tak výrazně, že by možná bylo nejjednodušší druhou polovinu filmu úplně odstřihnout.
Čerstvé dojmy z Diggera
Na Diggera Alejandra G. Iñárritua jsme byli připraveni především jako na monstrózní oscarovou vábničku pro Toma Cruise a film, který bude velmi snadné nenávidět. Jenže bezprostředně po projekci v IMAXu se dostavil skoro opačný pocit. Za excentrickou fasádou bezohledného ropného magnáta se skrývá výrazně podivnější a podnětnější věc, než napovídala kampaň. Iñárritu úmyslně nechává vidět konstrukci celého spektáklu a rozehrává dialog o pokrytectví, bezmoci a světě, ve kterém rádi nenávidíme miliardáře, zatímco se zároveň nechceme vzdát systému, který je vytváří. Do toho přidává dechberoucí zvuk, obří IMAXovou podívanou a Rize Ahmeda, který má zlomek Cruiseova prostoru a přesto si jej občas bezostyšně krade. Antikapitalistická satira měsíce je tedy tentokrát vyřešena nezvykle brzy.
Hádka měsíce?
U korejského sci-fi Hope už harmonie končí. Začátek je skoro dokonalý: do zapadlého městečka u demilitarizované zóny dorazí policista, objeví se roztrhaný býk a Na Hong-džin postupně rozjíždí kombinaci grotesky, brutality a perfektně zinscenovaného chaosu. Pak ale dorazí mimozemšťané. Pro Martina Svobodu druhá polovina promyšleně obrací tradiční logiku akčního hrdinství a ukazuje lidské zachránce jako čím dál zmatenější patlaly. Mažári v ní vidí spíš rádoby Transformers, nevábné digitální figurky a několik scén mimozemského loru, o které se neprosil.
Kapka nostalgie
Animačně hraný hybrid Kojot vrací úder chtěli Warner Bros. prakticky hotový odepsat z daní a zavřít do trezoru, nakonec ho ale zachránilo jiné studio a Kojot Vilda se dostal do kin. Naštěstí nejen jako symbol vítězství nad studiovým účetnictvím. Tvůrci skvěle využívají skoro stoletý running gag, podle kterého všechny Vildovy vadné rakety, dynamity a další smrtící harampádí pocházejí od firmy ACME, a nechávají ho společnost zažalovat. Je to hravé, mile naivní, antikorporátní a John Cena jako právník vypadá natolik animovaně, že se do světa Looney Tunes nemusí ani stylizovat. Jen lidská dějová linka není stejně nápaditá jako všechny kreslené blbiny kolem ní.
Magická posedlost 2 proti tomu nabízí přes dvě hodiny Sandry Bullock a Nicole Kidman, které spolu příjemně tráví čas před kamerou. Pro fanoušky kultovní jedničky možná úplně dostačující důvod k existenci, pro ostatní trochu dlouhá filmová besídka.
Z bodu A do bodu B
Obří radost nám nakonec udělal nový Resident Evil. Zach Cregger se vykašlal na mechanické převyprávění jedné konkrétní hry a mnohem zajímavěji převádí na plátno samotný pocit z hraní: Austin Abrams prohledává místnosti, počítá náboje, komentuje vlastní postup a Praha se před očima mění v Raccoon City. První třetina patří k tomu nejlepšímu, co jsme letos v žánru viděli. Později film sklouzne k výrazně přímočařejší černé hororové komedii, což může po Hodině zmizení působit jako krok zpátky, s odstupem ale právě devadesátiminutová úspornost a radost z filmařského řemesla fungují čím dál lépe. A jestli někomu vadí už to, že v něm sněží, přestože ve hrách nesněží, tak se s tím budeme muset nějak naučit žít. Navíc tu máme Karla Dobrého jako zombíka.
A pak je tu ultimátní pejskařina. V srdci divočiny nechá Brada Pitta po havárii letadla putovat krajinou po boku bojového psa Odina a útočí na emoce se subtilností rozjetého náklaďáku. Trauma z vojenské služby se filmu nepodaří zapojit tak smysluplně, jak by asi chtěl, a ve finále zajde po divákově srdíčku tak daleko, že se část publika začala smát. Jenže zároveň máme skutečného psa, krásnou krajinu a jednoduchý survival, který přesně ví, na koho míří. Pokud doma nějakého chlupatého parťáka máte, jste v nevýhodě.
Podobně přímočaré radosti nabízí Na hraně smrti 2. Dvě hrdinky vyrazí na absurdně nebezpečnou stezku v Thajsku a pozoruhodnou část stopáže tvoří detaily šroubů, které právě vypadávají z konstrukce. Je to šíleně hloupé, tvůrci už zároveň budují vlastní cinematic universe a ve filmu se dokonce objevuje deníček připravující půdu pro další dobrodružství. Nic z toho ale příliš nevadí. Skutečné lokace, fyzická výška a poctivá béčková snaha devadesát minut tahat diváka za nervy fungují přesně tak, jak mají. Občas člověk nechce metaforu civilizačního úpadku. Chce sledovat, jak pod někým povoluje další šroub.
Artové okno
Z domácích a festivalových filmů se vracíme ke Kdyby se holubi proměnili ve zlato. Dokument o bezdomovectví a závislosti dokázal ve Varech část publika velmi silně zasáhnout, nám ale podstatně větší problém dělá jeho forma. Především rozpohybování starých fotografií pomocí AI působí rušivě a vedle jinak sympatických interakcí sourozenců až zbytečně lacině. Samotný projekt přitom vzbuzuje sympatie tím, že Pepa Lubojacki svůj film nepoužívá jen jako prostředek k festivalovým cenám, ale otevřeně mluví i o možnostech skutečné pomoci svému bratrovi.
Milovník, ne bojovník naopak s odstupem roste. Podomácku působící generační blbinka o flákačích, vztazích, alkoholu, esemeskách a nakonec z nějakého důvodu i mafiánském kšeftu má diblíkovost, která může být nesnesitelná, ale pokud vám sedne prvních deset minut, pravděpodobně jste doma. Je to sympatická náladovka, jejíž bezprostřednost v paměti funguje možná lépe než při samotném sledování.
Na artovější konec zbývají Christopherové, Rose a Opuštěný. Soderberghovi Christopherové jsou především hereckým koncertem Iana McKellena coby stárnoucího, zapšklého umělce, kterého postupně nahlodává mladší společnice. Funguje to, ale proti letošní Operaci Black Bag působí film filmařsky podstatně méně hravě a víc jako dobře natočené divadlo. McKellen může dlouhé minuty sedět v ateliéru, mudrovat o umění a plynule přecházet mezi emocemi, což je zároveň hlavní důvod film vidět i důvod, proč se nám v prosinci možná bude trochu hůř vybavovat. Rose se Sandrou Hüller jde úplně jinam. Černobílá historická artovka o ženě, která se vydává za muže, aby získala společenské postavení, otevírá témata ženství, maskulinity a patriarchátu skrze jinou dobu, místo aby na minulost mechanicky roubovala dnešní slovník. Výsledkem je těžký festivalový film, který vyžaduje trochu ochoty ponořit se do jeho tempa a způsobu uvažování, ale právě tam může patřit k nejsilnějším zářijovým zážitkům.
Francouzský Opuštěný pak rekonstruuje poslední dny učitele Samuela Patyho především jako mechanismus šíření nenávisti po sociálních sítích. Samotný radikalismus film tolik nerozebírá; mnohem víc jej zajímá, jak se původně lokální konflikt prostřednictvím příspěvků, reakcí a postupného překrucování dostává stále dál, až doputuje k člověku schopnému vraždy. Je velmi didaktický, skoro až školní, ale právě sledování tohoto mechanismu patří k jeho nejsilnějším momentům.
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
