Zpráva pro Minervu 2 patří možná k méně výrazným filmovým počinům letošní české festivalové sezóny, to ale neznamená, že nestojí za pozornost. Rozhovor s autorským duem Miroslav Krobot a Lubomír Smékal, který si pro vás schováváme už od karlovarské premiéry, je pak ještě užitečnější než jindy, protože metoda celého díla je zásadní pro jeho uchopení. Divadelní spolek 23, složený převážně z amatérů, tu připravil sérii monologů založených na zveličených verzích sebe sama. Na jejichž základě pak vznikla experimentální hra a následně film. Jak tedy tento proces přesně probíhal?
Zpráva pro Minervu 2 existuje i jako divadelní představení, nicméně i vzhledem ke své experimentální povaze neměla desítky repríz, počet repríz bychom pořád počítali v jednotkách. Můžu předpokládat, že je filmová verze v takovou chvíli tím zásadnější? Mysleli jste na ni od začátku?
Smékal: Jsme teď myslím na dvanácti reprízách. Možnost natočit film nás přesto napadla až dávno po premiéře.
Krobot: Ve skutečnosti ani divadelní představení nebylo od počátku jisté. Naším cílem bylo dát dohromady skupinu lidí a v tomhle kolektivu pracovat na něčem, co má smysl hlavně pro ně samé. Na principu neplaceného ochotnického divadla, jaké jsme dělali kdysi na gymplu, kde je každý především proto, aby mohl dělat, co ho zajímá. Nechtěli jsme se vázat na konkrétní premiéry ani na příslib specifického tvaru.
To, co jsme rozjeli, je napůl divadelní spolek a napůl hromadná terapie. Určená lidem, kteří povětšinou nemají s divadlem zkušenost, dokonce se z počátku v některých případech báli vystupovat před lidmi, přesto o tu zkušenost stáli. Uspořádali jsme konkurz, na který se přihlásilo asi 130 lidí z celé republiky. Z nich jsme vybrali čtrnáct nebo patnáct a dali se do práce.
Smékal: Určitě jsme měli zájem směřovat k nějakému prezentovatelnému tvaru, nechtěli jsme to ale pojmout jako nepřekročitelnou podmínku a ty lidi odradit nebo znervóznit. Šlo o to, aby si v první řadě vytvořili zkušenost pro sebe. Takže myslet v tu chvíli rovnou na film by bylo hodně předčasné.
Krobot: Nenacvičovali jsme pak nějakou vybranou hru, ale začali individuálně pracovat na vytvoření postav na tělo, založených na specifických vlastnostech každého člověka, izolovaných a zahnaných do krajnosti. Tak vzniklo čtrnáct monologů čtrnácti lidí. A pak jsme hledali způsob, jak z nich sešít Minervu. Samozřejmě jsme přimysleli i hodně věcí, co nám přišly prostě zábavné. Ostatně máme v Minervě mimozemšťany.
Sám jsem je při sledování nepočítal, ale synopse filmu se rovněž chlubí čtrnácti linkami. Tento princip je tedy plně zachován napříč médii.
Krobot: Přesně tak.
Smékal: Tento prvek jsme museli zachovat, protože v něm spočívala velká část zážitku pro jednotlivé aktéry. Měli prostor nechat ožít trpaslíky v sobě, kteří jindy bojují o pozornost, ale možná je trochu držíme na uzdě. Někteří jsou silnější, někteří slabší a podle toho se dostávají k moci. A v tomhle kontrolovaném prostoru divadla je můžeme prostě vypustit.
Vybavuje se mi scéna, ve které postava malířky vysvětluje, že nesnáší, když za jejím uměním někdo hledá skryté významy a hluboké projevy sebevyjádření. Říkal jsem si, jestli tím vyjadřuje i váš postoj, ale teď se mi zdá zjevné, že nikoliv. Protože proces, který popisujete, je to nejvíc přímočaré umění coby vyjádření vnitřních emocí, jaké si jde vůbec představit.
Krobot: Je to tak, ostatně je nemožné, aby nějaká jedna postava mohla prostě vyřknout téma celého filmu. To vznikalo samovolně tak, jak spolu jednotlivé příběhy navzájem komunikují a existuje mimo vyřčené názory postav. Přesto nemám pocit, že by vznikl nějaký nesourodý mišmaš – po nějaké chvíli jsme začali rozeznávat témata samoty, touhy po kontaktu s druhým člověkem a touhy po tom, aby mi někdo naslouchal. Objevovala se napříč příběhy ve svých specifických podobách unikátních pro každého účastníka. Ten nejsilnější motiv pro mě osobně je touha po sdílení.
Jakou roli měla improvizace? Je mi jasné, že stojí v jádru divadelního projektu, ale samotný film se svou akurátní kamerou a organizovaností tolika linií působí o řád připraveněji.
Krobot: U divadla je nevyhnutelně větší prostor pro improvizaci než u mnohem technicky komplexnějšího filmového natáčení. Taky jsme měli deset natáčecích dnů, takže jsme nemohli hledat hodinu jednu dokonalou repliku. Přesto jsme se snažili improvizační ráz zachovat. Každý měl třeba možnost přehrát scénu třikrát, pokaždé maličko jinak. Naštěstí už tou dobou měli všichni zkušenost z divadelních představení, takže byli zorientovaní a nemuseli dlouho pátrat.
Samozřejmě se objevila nová výzva, a sice zbavit se před kamerou právě těch návyků, jaké jsme účastníky naučili pro potřeby divadla – třeba nepřednášet hlasitě a zřetelně i v intimním dialogu v ložnici.
Na co jste se vlastně při výcviku vašich začátečníků soustředili? Co jste jim vštěpovali?
Krobot: Vzhledem k našemu cíli to nebyly nějaké promyšlené lekce herectví. Pro mě nebylo ani tak důležité je nějak pevně tvarovat, jako spíš pozorovat, co s nimi celý proces dělá. Bylo třeba fascinující vidět, jak se učí mluvit otevřeně sami o sobě a pojmenovávat svoje pocity. Bylo úžasné sledovat, jak jim přímo před mýma očima roste sebevědomí a třeba si uvědomují, jak moc umí být vtipní. A jak dokážou strhnout publikum. V tu chvíli je nějaká technika druhořadá, člověk se nesmí bát chyby, nesmí se bát trapnosti, musí prostě rozvíjet to, co plodí tuhle reakci.
Smékal: Náš přístup spočíval především v podněcování a v pomáhání lidem uvědomovat si svoje možnosti a schopnosti. Oni pak ukázali nám, co je potřeba a co bude fungovat.
Umím si představit, že seškrtat zájemce na nějakou desetinu muselo být obtížné – lituju, kolik lidí přišlo o tenhle unikátní zážitek.
Krobot: Není potřeba litovat úplně všech, někteří přišli viditelně proto, že chtěli tuhle zkušenost využít jako první krok ke slávě. A to rozhodně nebyl náš cíl. Nebo bylo okamžitě patrné, že jejich představy jsou úplně někde jinde oproti našemu ochotnickému záměru. Přijetí by pak vedlo jenom k jejich vlastní nespokojenosti a frustraci.
Smékal: Taky nebyla naše podmínka, aby byl člověk amatér, i když to tak možná zatím zní. V souboru se přesto objevilo i pár lidí se zkušenostmi, jeden z účastníků hrál dokonce mezinárodně. Šlo o specifický zájem o specifickou věc.
Krobot: Bylo pro nás taky důležité, aby to bylo „od osmnácti do sedmdesáti“, aby se to nestalo generačním projektem.
Byl někdo, kdo se dostal do sboru, ale nakonec ho opustil?
Krobot: Jeden takový příklad se našel, když jsme se s jednou slečnou docela sekli a po vzájemné dohodě se naše cesty rozešly.
Smékal: To byl přesně ten případ, kdy jsme včas nepoznali úplně jinou představu o tom, co nás čeká.
Když se pouštíte do takto autoterapeutického procesu, umím si představit, že emoce se mohou velmi znenadání vyostřit a může dojít ke zdravému i nezdravému konfliktu.
Smékal: Nemyslím, že se objevily nějaké zásadní problémy. Někdy se ven dostaly věci, s nimiž se jednotliví účastníci potýkali ve svém osobním životě, nešlo ale o důsledek samotné činnosti ve spolku.
Jako dva profesionálové jsme mnohem mediálně gramotnější než běžný člověk. Lépe než účastníci vašeho sboru víte, jaký dopad může mít, když se člověk veřejně odhalí, když o sobě do světa pustí něco intimního a zraňujícího. Dá se říct, že za ty lidi nesete určitou zodpovědnost. Jak jste s ní nakládali?
Krobot: To si celou dobu uvědomujeme a snažíme se být velmi opatrní.
Smékal: Určitě snažíme být citliví, i když to základní, co musíme vždy dělat, je hlavně upozorňovat jednotlivce na to, aby nešli přes míru a nedělali a neříkali nic, co jim je zcela nepříjemné. My to můžeme hlídat, ale svou míru si každý musí určit sám.
Napadá mě hlavně postava manžela posedlého čistotou a akurátností, který viditelně neuspokojuje svou manželku – nebál bych se ho skoro označit za záporáka, jakkoliv i on je nějak polidštěn. Když si uvědomuju, že herec tuto postavu zakládá sám na sobě, vyznívá to ihned jinak.
Krobot: Radek je velmi odvážný ve schopnosti i ochotě popsat sám sebe. Během těch tří let si vypěstoval úžasný nadhled a já jsem přesvědčený, že právě na něm vidíme, jak ten proces může člověku pomoct pohlédnout sám na sebe jakoby zvenčí a udělat si o sobě nový obrázek.
Smékal: Vracíme se k tomu, že metoda nespočívala v hledání psychologické hloubky, ale právě naopak v izolování a zveličení určitých svých aspektů. To pak člověku umožňuje udržet si odstup, ale zároveň identifikovat něco opravdového.
Nadhled je dvousečná zbraň. Pro publikum může naopak vytvářet hranici odstupu, která ho pak zbavuje povinnosti k empatii a sebereflexi, protože má před očima příliš zveličenou verzi reality.
Smékal: Možná právě proto, že pro nás byl důležitější zážitek účastníků než hotové dílo, pro nás nadhled představoval určitou bezpečnou ohradu, v níž se člověk snáz vyrovná s někdy dost zraňujícími tématy.
Krobot: Nejvíc to poznáte právě na Radkovi, který může být zcela upřímný právě proto, že není upřímný za sebe, ale za zveličenou fiktivní postavu. Výsledek je on, ale také to není on. Je to jeho část, a ještě navíc přehnaná. Ale to neznamená, že tím o sobě Radek něco nezjistí.
Smékal: Člověk podle mě lépe zhodnotí sám sebe, když nehodnotí sám sebe jako celek, ale ty jednotlivé trpaslíky, o kterých jsme mluvili.
Krobot: Že Radek je tak velký puntičkář, že mu to komplikuje život, nakonec nevylučuje, že nemůže mít někoho rád, nebo být celkově dobrý člověk. A tady se zkrátka popral s tou jednou vlastností, které dal průchod.
Film má velmi výraznou stylizaci, zdůrazňující určitou naaranžovanost a umělost. Jak jste na ní pracovali?
Krobot: S tím jsme si vůbec nelámali hlavu. Jak říkáte, snažíme se nějak interpretovat divadelní zážitek a děláme to nejpřímější, co nás pro to v tu chvíli napadne. A pak se hodně spoléháme na kameramana Matěje Piňose. Plus připomínám: Měli jsme deset natáčecích dní, takže žádný prostor na velké výmysly.
Smékal: V tomhle ohledu si nemůžu vynachválit, jak rychle a přesvědčivě vznikla nálada kolektivu, kde jsou všichni sehraní a dokážou rychle udělat, co je potřeba.
Krobot: Na to, že obraz měli na místě na starost tři lidi, dva u kamery a osvětlovač, se myslím podařilo dojít k výsledku, který pořád „nějak“ vypadá. Izolovaný opuštěný hotel symbolizující svět je tak přesvědčivý, jak realisticky mohl být.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Pilot Films 2026
