Zpátky do karantény. 28 let poté je bizarní chaos bourající očekávání i zombie žánr (recenze)

Když Danny Boyle v roce 2002 představil světu 28 dní poté, nejen že tím odstartoval novou éru zombie filmů, ale také načrtl šablonu, podle níž se bude žánr v dalších dekádách řídit. Nyní se po více než dvou desetiletích vrací s volným pokračováním. 28 let poté není návratem ke známému, nýbrž výpravou do neznáma, kde se hranice mezi hororem, sociální alegorií a surrealistickým experimentem stírají stejně nečekaně jako záběry jeho šílené kamery.

Trocha kontextu

Kdyby měl žánr moderních zombie filmů vlastní kalendář, začal by rokem 2002, kdy jeden britský režisér přepsal pravidla hry. Dodnes jde o jedinečný zážitek. Jakkoli scenáristicky i vizuálně již jde trochu o relikvii, vliv filmu zkrátka cítíme dodnes, od Živých mrtvých po Last Of Us. Brutalita a rychlost nakažených, putování mezi skupinkami přeživších a zjištění, že nejhorší zrůdy jsou tváří v tvář rozvrácené civilizaci jsou ve finále stejně lidi, je už dnes naprostý standard, možná i klišé. Ve 28 dnech poté jsme se s tím vším ale potkali vůbec poprvé.

Kromě redefinice žánru šlo i o nerv své doby. Tvůrci chtěli reagovat na proměnu světa po roce 2000; zrychleného, roztěkaného, plného násilí, obav z virů a kolapsu společnosti. Nešlo už o hrůzu z pomalé smrti nebo masy bez vůle, ale o náhlý, výbušný výbuch agrese, který reflektoval latentní násilí v moderním člověku.

Film výrazně formovala i chaotická digitální kamera, která sice optikou dnešní vyžehlené doby úplně hezky nezestárla, umožnila ale tvůrcům maximální obratnost a rychlost, bez které by nikdy nezvládli točit v časovém presu na pár minut vylidněného Londýna. Výsledek navíc vším tím chaosem a dokumentárností balancoval na hraně found-footage estetiky, která na diváka působila silně imerzně a autenticky.

A co jste čekali?

Kdo tenhle kontext zná a tuší, jak Danny Boyle o žánru přemýšlel a přemýšlí, asi ho nepřekvapí, že aktuálně uváděná novinka 28 let poté není akční zombie řežbou… jakkoli se tak v trailerech studio snažilo tvářit. Z dědictví prvního filmu vyrůstá a na mnoho z něj navazuje, ale překvapivě se rozhodne řadu věcí i zcela přehodnotit. Nejde o klasické pokračování, spíš radikální reimaginaci, která sérii staví na nový start a žánr znovu překopává. Už úvodní kombinace Teletubbies a brutálního masakru skupinky dětí před televizí jasně deklaruje, že kompromisy tady nehrozí. Kamera se okamžitě vymkne kontrole, děj a kontext předchozích dvou dílů se odbude ve třech titulcích a film se ihned staví na vlastní nohy.

V centru dění je tentokrát chlapec Spike (Alfie Williams), jeho otec Jamie (Aaron Taylor‑Johnson) a matka Isla (Jodie Comer), která trpí těžkou nemocí. Společně žijí v izolované komunitě, malinkém ostrůvku bezpečí vprostřed zdecimované Velké Británie, kterou před 28 lety zdecimoval zmutovaný virus opičí vztekliny. První polovina, kdy se muž se synem vydávají za hranice vesnice, aby se učili přežít, lovit a zabíjet, bude určitě nejkladněji přijímaná a divácky nejvděčnější, protože potud se ještě film víceméně drží bezpečně zajetých žánrových kolejí.

Od digitální ručky k telefonu

Tehdy u toho Danny Boyle pobíhal s malou digitální kamerou, dnes natáčí na iPhone. Tahle marketingově vděčná zkratka je samozřejmě trochu zavádějící. Filmaři využívali profesionální objektivy, jeřáby a dokonce i sofistikované půlkruhové rigy, pomocí kterého natáčeli postavy několika telefony z několika úhlů současně. Problém je, že režisér si tenhle vizuálně neobvyklý fígl evidentně zamiloval až příliš a tak postupně obkrouží v podstatě každého sestřeleného zombíka. Po chvíli se tak z téhle frajeřinky stává trochu nadužívaná manýra. Přesto je super, že i běžný divák bez znalosti jakéhokoli zákulisního infa a kamerových postupů na první pohled pozná, že tu něco vypadá jinak. Vizuálně se tu pořád děje něco divného, dynamického, zajímavého.

Tyhle vizuální experimenty se navíc pojí i s neintuitivními volbami hudby, které vytvářejí zvláštní emocionální disonanci. Jednoduše u nich nevíte, jak se cítit, jde ale evidentně o záměr, jak narušit divákovu jistotu a prohloubit jeho zneklidnění. Děj pravidelně přerušují i montáže válečných výjevů, nočních můr a surových brutalit, které přicházejí bez varování a často zcela přetnou předchozí dramatický rytmus. Místo plynulého vyprávění tak vzniká roztříštěná mozaika emocí a motivů – chvíli hororová, chvíli sentimentální, jindy s příměsí náboženské alegorie. Výsledkem je znepokojivý pastiš, jehož síla spočívá právě v tom, že odmítá jakýkoli žánrový nebo emocionální komfort.

Zombíci jako zrcadlo

Lore okolo nakažených se po třiceti letech od vypuknutí epidemie rozrůstá. 28 let poté ukazuje, že redukovat nepřátele na nemyslící zvířata je možná snadná, ale ne vždy správná cesta, u které svou lidskost můžeme ztratit sami. Stejně jako před lety zombíci sloužili jako metafora konzumerismu, tentokrát jde o symbol kolabující společnosti a scénář Alexe Garlanda je evidentním zrcadlem pobrexitových a pocovidových národních traumat. Velká Británie je ve filmu zbídačený stát odříznutý od zbytku světa, kde jeho karanténu ostatní země přísně a silou vynucují a nechávají jej s vnitřními problémy popasovat na vlastní pěst. Jde možná o trochu doslovné čtení, s gustem ho ale můžete ignorovat. V mohutných alfách, nezastavitelných lídrech krvelačných monster, ostatně také nemusíte vidět alegorii pro diktátorské figury současné doby. Nikdo vám nic z toho nenutí.

No, společenský komentář stranou, my jsme přece přišli na horor. Poteče v něm vůbec krev? Znepokojivých obrazů je tu požehnaně, jak v tradičnější podobě utržených hlav i s páteří, tak v podobě rodící nakažené ženy nebo vyvařování zbytků masa z lidské lebky. Boyle nicméně využívá šok a násilí nejen na efekt, ale jako způsob, jak politické a sociální téma vtisknout do těla filmu a emocionálně ho spojit s divákem.

Od otcovství k mateřství

Místo klasické dramatické gradace film klouže epizodickými pasážemi a jak opakovaně tříští svou vypravěčskou jednotu, místy připomíná spíš seriál než klasický celovečerák. Postavy mizí, tempo kolísá a dějový střed se někdy po polovině přesouvá od otce k matce, s čímž se témata filmu z lovu a zabíjení příhodně posouvají k ženštější straně spektra. Jodie Comer jako blouznivá, dezorientovaná matka nepochybně podává silný výkon, ale její scény mohou být pro diváka náročné – psychicky i esteticky. Skrz její vztah k synovi i postupující nemoc se ve druhé polovině z hororu každopádně stává spíš existenciální drama o osamění, ztrátě a odloučení, kde se post-apokalyptický svět mění v pouhou kulisu.

Most k šílenství

Když ale ze scény zmizí poslední z hlavních postav, podivínský doktor (Ralph Fiennes) pomazaný jodovou tinkturou a s plánem na postavení kostnice, kterou by jeho táboru mohla závidět i Kutná hora, film definitivně přestane vybírat zatáčku mezi žánrovou inovací a čirým WTF. Povšechné podivínství dosavadní stopáže se ukáže být jen předehrou pro finální momenty, kdy se film kdovíproč roztočí do ryzí campové šílenosti. Větší tonální výhybku si po dvou hodinách post-apo deprese jde jen těžko představit, a divák najednou netuší, jestli se náhodou neteleportoval na Festival otrlého diváka nebo jednu z půlnočních projekcí Letní filmové školy.

Další díl série s podtitulem The Bone Temple režírovala Nia DaCosta a do kin by měl dorazit už v lednu, protože oba filmy se točily současně. Finále plánované nové trilogie je právě ve vývoji a na pozici režiséra se opět vrátí Danny Boyle.

Jestli je tohle směr, kterým se mají další dva díly plánované trilogie vydat a ke kterým je aktuální film evidentně jen mostem, jsme z toho popravdě trochu nesví. Určitě ale budeme i příště u toho. Kdo ví, třeba to, co nám teď připadá jako rozpad konvencí a bizarní chaos, bude za dvacet let také žánrový standard. Byla by přece škoda u začátku případných nových pořádků nebýt. Jen je potřeba si cestou do kina upravit očekávání.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, Sony Pictures © 2025

28 let poté
28 Years Later
Horor / Sci-Fi / Thriller
Velká Británie / USA, 2025, 115 min
Premiéra: 19. 6. 2025 Falcon
Režie: Danny Boyle
Scénář: Alex Garland
Kamera: Anthony Dod Mantle
Hudba: Young Fathers
Hrají: Jodie Comer, Aaron Taylor-Johnson, Ralph Fiennes, Alfie Williams, Jack O’Connell, Erin Kellyman, Edvin Ryding, Chi Lewis-Parry, Emma Laird