Jeden norský psychiatr přišel s provokativní hypotézou, že se rodíme s deficitem půl promile alkoholu v krvi. Pro optimální fungování bychom s tím měli něco dělat. S trochou v žíle jsme přece uvolněnější, zábavnější, bezprostřednější. Proč tedy nezkusit experiment, u nějž bychom hladinku pravidelně doplňovali?
A máš to, DiCaprio
Chlast, výmluvně pojmenovaný dánský film režiséra Thomase Vinterberga z roku 2020, se stal fenoménem. Nejen díky své originální zápletce, ale i svému lidskému pohledu na krizi středního věku a hledání smyslu života. Příběh čtveřice učitelů, kteří experimentují s každodenním pitím alkoholu, aby rozsvítili své dohořívající životy, nabídl kombinaci drsného realismu, humoru a melancholie. Film získal Oscara za nejlepší mezinárodní film a stal se jedním z nejdiskutovanějších evropských snímků poslední dekády. Velkou zásluhu na tom má Mads Mikkelsen, který ve své životní roli ztělesnil postavu učitele Martina s odzbrojující křehkostí i vnitřní silou – jeho závěrečný tanec na břehu moře je jednou z nejikoničtějších scén posledních let.
Nikoho nepřekvapilo, když evropský hit nevyhnutelně zaujal i Hollywood, který by nápaditý příběh rád převedl ze starého kontinentu do svých reálií. O práva rychle začal bojovat samotný Leonardo DiCaprio se svou produkční společností, co ale čert nechtěl, prvenství oscarovému filmaři vyfoukli Češi a Slováci. Jako první na světě se remaku Chlastu chopil producent Rudolf Biermann, který má za sebou oceňované a ambiciózní projekty jako Masaryk nebo Sviňa, a kterému myšlenku na adaptaci vnukla manželka.
Remake, který si zasloužíme
Nehodnoťme, nakolik je takový remake dobrý produkt, protože to do jeho kritické reflexe nepatří. Ptejme se raději, proč a jestli z diváckého hlediska Chlast vůbec jakýkoli remake potřeboval. A nalejme si u toho čistého vína; navzdory kvalitám a renomé originálu mezi rozmazlenějšími a vybíravějšími diváky je v mainstreamu ponětí o Vinterbergově tragikomedii povážlivě menší, než bychom si asi představovali i přáli. Díky lokální předělávce s lokálně oblíbenými herci se tak námět a myšlenky filmu dostanou k novým divákům, nota bene v zemi, kde se tematicky spřízněný Zápisník alkoholičky vloni stal jedním z komerčně nejúspěšnějších snímků.
A zrovna v Česku bychom o chlastání rozhodně mluvit měli. „Celá tahle země chlastá jako šílená,“ zazní v originále. „Chlastáš jako Dán,“ říká se zase běžně v Česku. Dánsko má sice pověst národa ožralů, alarmující by pro nás ale mělo být, že v mezinárodních statistikách spotřeby lihovin na hlavu ho na špici celosvětových statistik dlouhodobě předháníme.
Vinterbergův Chlast přistupuje k alkoholu pozoruhodně ambivalentně, ukazuje ho jako zdroj úlevy, zábavy i dočasného osobního vzepětí, ale zároveň nezastírá jeho temnější stránku. Sledujeme, jak hrdinům pomáhá znovu se nadechnout, ale také jak rychle se z experimentu stává sebedestruktivní skluz. Film pití neoslavuje ani nedémonizuje – spíš s porozuměním zkoumá, proč lidé pijí, co v alkoholu hledají a co je to nakonec může stát. Povedlo se Čechoslovákům tuhle vyváženost vdechnout i do své verze?
Nejde nesrovnávat
My originál pochopitelně viděli, a jakkoli pro tvůrce možná bude otravné neustále srovnání obou filmů, z principu se mu v takové chvíli vyhnout nelze. Už letmým pohledem na ukázky podkreslené Svazem českých bohémů, na růžový vizuál či plakáty k Biermannově novince je totiž evidentní, že Pod parou si z Chlastu bere základní premisu, rozdílů v pojetí i náladě je tu ale několik.
Tlumený, přirozený vizuál originálu tu nahrazují jasné barvy a zlatavý slunečný opar moravských kulis, kde se film odehrává. Zasadit děj do Mikulova, vinařského srdce naší země, rozhodně dává smysl – tematicky, kvůli jeho malebnosti nebo blízkosti slovenských hranic, díky čemuž dává smysl, že dvě ze čtyř hrdinek jsou Slovenky. Změna ústřední čtveřice z kantorů na učitelky pak umožňuje ohledávat povědomé situace z nového úhlu pohledu a užít si hned čtyři skvělé herečky v prominentních rolích, což je velmi vzácná situace nejen v našem kontextu. Na popíjení žen se ostatně jako skoro na všechno pohlíží citelně jinou optikou, než je tomu u mužů. Nutno ale podotknout, že přese všechno jde převážně o kosmetické změny, spíš než o zásadní rozšíření.
Je život hořký?
Tempo snímku občas zakolísá, některé vedlejší linky a vztahy by zasloužily lepší prokreslení a zejména scénám výuky a se studenty by slušela větší subtilnost, aby působily přirozeněji. Po řemeslné stránce nicméně jde ale o povšechně zvládnutou práci.
Možná to bylo uvolněnou atmosférou na zakončení Letní filmové školy i další předpremiérové projekci v mikulovském amfiteátru, kde chlastací eskapády rozjívené partičky tisícihlavé publikum se sklenkami vína v ruce odměňovalo bujarým smíchem, že melancholie a tragika tématu byla z tuzemské předělávky tak málo patrná. Obsazení některých vedlejších rolí možná budí otázky, ale Alžbětě Ferencové, Judit Pecháček a Haně Vagnerové nejde upřít šarm, charisma, cit pro komediální timing i věrohodnou emoci; excelentní, vyvážený a silný výkon tu nicméně předvádí zejména Zuzana Bydžovská, která se rychle stane srdcem snímku. Na její postavě film ke konci ilustruje, jak fatální alkoholismus může pro člověka a jeho okolí být. Pod parou se ale evidentně přiklání spíš ke komediální rovině námětu a diváci to evidentně umí docenit a z varovně zdviženého prstu si příliš nedělat. Holt smějící se bestie, ono se to o nás neříká nadarmo.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Pod parou (2025)
Pokud jste viděli původní Chlast, srovnávání s českým remakem se nevyhnete. Pod parou nejde oproti dánskému originálu tolik do hloubky, drsnějším momentům brousí hrany a spíš než na melancholii klade větší důraz na komediální rovinu námětu. Zasazení do mikulovských kulis a dobře obsazená ústřední česko-slovenská čtveřice tu ale fungují přirozeně. A pokud jste původní Chlast neviděli, nemáte co řešit a Pod parou si užijete jako zdařilou letní jednohubku.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Totalfilm Media © 2025
Pod parou
Komedie / Drama
Česko / Slovensko, 2025, 119 min
Režie: Rudolf Biermann
Scénář: Roman Olekšák, Thomas Vinterberg a Tobias Lindholm (původní scénář)
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Vladimír Martinka
Hrají: Hana Vagnerová, Judit Pecháček, Alžbeta Ferencová, Zuzana Bydžovská, Jiří Havelka, Martin Myšička, Petr Čtvrtníček, Alexander Bárta, David Petrželka
