Francouzský režisér Vincent Munier se do Prahy dopravil šetrným vlakem namísto agresivního letadla, což asi nepřekvapí nikoho, kdo už viděl jeho nový film Šepot lesa. Nádherný snímek plný strhujících záběrů přírody, který byl v domácí Francii nečekaným hitem, už u nás festivalové publikum mělo šanci spatřit. Nyní je k vidění nejen na Dnech evropského filmu, vstupuje i do širší distribuce. Jak a proč vznikal snímek o intimní cestě tří generací do přírody rodné dědiny? S režisérem jsme se pobavili nejen o tom, ale také o nutnosti uchovat si divácký cit pro hodnotu skutečného obrazu.
Máte za sebou několik mezinárodních výprav do exotických lokací, v Šepotu lesa jste se ale vydal „za humna“ v domácí Francii. Šlo tedy o jednodušší film díky menší technické a logistické náročnosti, nebo obtížnější vzhledem k tomu, že je větší výzva místní prostředí „prodat“ publiku?
Pravděpodobně je takový projekt těžší. Bez exotické krajiny a atraktivních zvířat není samozřejmé nalákat publikum, které dnes čeká spektákl. Můj předchozí film, Sněžný levhart natáčený v Tibetu, byl v tomto ohledu typičtější přírodopisný film pro dnešní kina, jenž se může před publikem jasně vymezit a něco konkrétního mu slíbit.
Šepot lesa byl ale mnohem osobnější a pro mě důležitější projekt. Vznikal v lokacích, kde jsem se narodil a kde jsem se díky otci učil poznávat a oceňovat přírodu. Ta místa dobře znám, nejde tedy pro mě o poznávání a objevování něčeho nového, je to můj velmi intimní prostor, o který se chci podělit v prvním plánu se svým synem a v druhém s publikem. Nejde o expedici, nejde o dobrodružství v typickém slova smyslu, což se může jevit poněkud nevděčně. Nakonec ale ve Francii přišlo milion tři sta tisíc lidí, přičemž jsme čekali tak o milion méně.
To je opravdu neuvěřitelné. Poslední roky víc a víc platí, že podobné snímky to mají těžké. Dřív lidé pravidelně chodili žasnout do kina nad nádhernou přírodou, ale nejprve televize a nakonec internet tento žánr poněkud sabotovaly. Dnes lidé často zvažují, jaký má smysl platit za něco, co je v hojném množství na dosah ruky zdarma. Nemluvě o tom, že jsme ztratili samotný cit záběry přírody plně doceňovat.
To byl jeden z důvodů, proč jsem se do tohohle filmu pouštěl. Jsem fotograf a mám obrovský katalog přírodních záběrů, včetně krajiny, kde Šepot lesa vznikl. Nyní pro takové závěry hledám smysl, dodávám jim význam osobním příběhem. Sám jsem byl v minulosti trochu chycen do pasti zabývání se exotikou a extrémy. Uvědomil jsem si ale, jak snadné je být zahlcen všemi možnými vjemy a informacemi a ztrácet schopnost docenit, co mám před očima. Šepot mi umožnil udělat krok zpátky. Vrátit se k té původní fascinaci, jakou jsem zažíval jako dítě, a přemýšlet o tom, jak ji zaznamenat a předat publiku.
Jako malý jsem při pohledu na každou fotku dokázal cítit silné emoce, k tomu se ale není snadné vrátit. Už námi neprostupuje vibrace zájmu, žijeme v době obrazové bulimie. Jaká je tedy budoucnost fotografie a filmu? Jde se vrátit, zpomalit, naučit se zase trpělivě dívat? Je to vlastně filosofická otázka o našem vztahu k poezii a emocím.
Sledujeme pobyt v přírodě tří generací. Vás, vašeho otce a syna. Působí to velmi idylicky, nikdo se o ničem nedohaduje, nikdo nedrží v ruce mobil, a to ani váš syn. Jedná se o romantizovaný pohled, aspiraci, nebo to tak ve vaší rodině opravdu funguje?
Rozhodně jsme nijak nenacvičovali a neplánovali, jak se budeme chovat, takže bych řekl, že jde o realitu našeho pobytu. Jistě jde o výběr těch nejlepších scén, při kterých jsem vynechal třeba právě ty okamžiky, kdy má Simon v ruce mobil. Žádná situace ale nebyla přehrávaná ani aranžovaná. Možná ta idyla vyplývá z toho, že synovi bylo před třemi lety dvanáct, takže ještě úplně nezačala jeho puberta a období vzdoru. Něco mi říká, že dneska už by to bylo maličko komplikovanější. Určitě je o kus těžší vidět ho bez mobilu nebo komiksu v ruce.
Dlouho jsem zvažoval, jestli by měl Simon ve filmu vůbec vystupovat, jestli pak nebude výsledek působit jako sladkobolný kýč, ve kterém se dědeček a vnuk vodí lesem za ruku. Nakonec jsem se pro to ale rozhodl, možná trochu vypočítavě proto, abychom na film nalákali i mladší publikum, které bude moct při sledování obout Simonovy boty a snáz se v situaci představit. A tahle taktika zafungovala, dětského publika jsme měli víc než dost.
Kolik materiálu jste pořídil? Našly by se v něm jiné příběhy, které odvyprávět?
Samotné natáčení s rodinou probíhalo deset dní, což není mnoho času a určitě ne dost prostoru na rozvíjení několika alternativních linií. Při natáčení jsem se navíc nesoustředil ani tak na to natočit víc situací, jako spíš technickým řešením těch, co už mám. Jsem docela perfekcionista a jsem posedlý světlem, takže jsem schopný trávit hodiny tím, abych měl záběr nasvícený tím pro mě nejlepším způsobem.
Stále, naposledy včera ráno, chodím krajinou a hledám dokonalé záběry do svého archivu. Mohl bych tedy vybrat ze stovek hodin co do zvířat a panoramat. To, co jsem zažil s otcem a Simonem, už by ale příliš měnit nešlo. Na střihu jsem pracoval osm měsíců a přesný tvar vznikal až během tohoto procesu, ale nikoliv ve smyslu celých dějových linií, ty byly jasné. Je možné, že příště natočím film zcela bez lidských postav a dějových linek, soustředěný jen na emoce a prožitky. Pak bude možnost montáže praktiky nekonečná.
Váš film má jistě silné environmentální vyznění nejen v lince s hledáním vymizelých tetřev. Měl jsem možná pocit špetky pesimismu, film končí třeba monologem o tom, že jsme „svědky zániku“.
Raději bych, kdyby po nevyhnutelném zániku přišla obnova, proto v ten okamžik zahrnujeme záběry na nové rašící výhonky. Proto mého symbolicky odcházejícího otce vyvažuje můj přicházející syn. Něco končí, je ale možné předat zkušenost a posunout se.
Určitě se ale nevzdávám jisté varovné militantnosti. Na světě nežijeme sami a naše destruktivní chování může přirozený koloběh obnovy narušit, což si je třeba uvědomovat. Musíme se vzepřít svému antropocentrismu a potřeby povýšit se nad další živočišné druhy, svět potřebujeme vnímat jako provázaný systém, o jehož zdraví má smysl usilovat. Nejde mi tedy jen o to pozorovat krásné scenérie, ale také chápat ekosystém, který představují. Neslouží jen tomu, abychom se jimi kochali, aby byly místem našich výletů a zážitků, musí plnohodnotně žít. K tomu nám hodně pomůže právě zkušenost. Já ji dostal od otce a prostřednictvím filmu se ji snažím předat dál.
Jste výhradní autor, nebo byl někdo, s kým jste se podílel o tvůrčí rozhodnutí?
Právě protože jde o velmi osobní příběh, a protože jsem velmi jasně věděl, čemu se chci věnovat, dávalo smysl, abych na výsledném tvaru pracoval sám. Kdybych měl jmenovat lidi, kteří autorsky přispěli, vlastně bych mohl jmenovat lidi, kteří mě tvarovali jako člověka. Krom táty, kterého ve filmu samozřejmě vidíte, bych mohl jmenovat ještě mámu, která v obraze sice není, ale samozřejmě jí vděčím přinejmenším za tolik, co otci.
Máme tu tedy střet tří generací, shodou okolností tří mužů. Nepochybuju o tom, že kdybyste měl dceru, vezmete ji s sebou zrovna tak, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Vyloženě se nabízí hledat ve vašem filmu vyjádření k současné maskulinitě, napadlo vás to během příprav?
Je to, jak říkáte, tedy je náhoda, že mám syna a ne dceru. Přesto my už bylo vyčítáno, že ve filmu chybí ženský hlas a pohled. Vůbec mě o tom tak nenapadlo přemýšlet, i když zpětně chápu, kde se ta výtka bere a trochu mě mrzí, že nebylo nic, co bych mohl v tomto ohledu udělat jinak.
Nějaké řešení maskulinity tedy zprvu nebyl můj záměr, ale nakonec bylo jasné, že to je nevyhnutelné čtení a já nevidím důvod, proč se mu bránit. Naopak jsem se naučil jít mu naproti. Simon se před natáčením dokonce trochu bál za to, že se mu budou lidi po zhlédnutí filmu smát za to, že chodí s tátou a dědou pozorovat do přírody zvířata. A já si vybavil, jak jsem byl sám terčem posměchu zhruba v jeho věku. Je to vlastně absurdní, proč by muž neměl projevovat zájem jednak o svou rodinu a jednak o přírodu? Uvědomil jsem si, že to úzce souvisí s celým tématem, kdy musíme překonat i tenhle typ společenských překážek, který poznání celého ekosystému od vzájemného soužití po pochopení přírody překáží.
Natáčení divoké zvěře je jistě velmi nepředvídatelné. Chybí vám ve filmu něco, co jste si do něj přál, nebo jste naopak zachytil něco nečekaného?
Nepředvídatelnost je určitě základem takového projektu, i když jde o nepředvídatelnost kontrolovanou. Samozřejmě, že nemůžu vědět na minutu a metr přesně, kam a kdy přijde jelen, ale po letech v přírodě znám jejich zvyky a znám místa, kam chodí v různých etapách svého ročního cyklu. V tomto ohledu jsem tedy mohl velkou část věcí naplánovat a eventuálně do filmu dostat. kdybych měl jmenovat jednu věc, s níž jsem nepočítal na 100 %, byla to přítomnost rysa. Doufal jsem v ní, přál jsem si ji, ale nepovažoval jsem to vůbec za jistotu, nebo přinejmenším ne v tom desetidenním okně, kdy jsem byl na místě s rodinou. Ale měli jsme štěstí. Přišel poslední den deset minut před setměním.
Vážně jsem mohl jen doufat, že publikum bude v tomhle ohledu schopné pochopit, že ani záběry rysa či dokonce jelenů nejsou samozřejmost. Zase se vracíme k tomu, jak moc jsme rozmazlení záběry na ta nejvíce exotická zvířata na internetu a v televizi. Člověk necítí, kolik hodit trpělivého čekání a kolik let zkušenosti je potřeba nastřádat, než zvládnete nasnímat plachého tetřeva v té nejvyšší kvalitě. Nemluvě o laťce, kterou posouvá Hollywood k úplně nerealistickým předpokladům o tom, jak vůbec zvířata vypadají, jak se chovají a jak jsou vzácná.
Co vlastně říkáte na trend posledních let zaplňovat blockbustery už takřka výhradně digitálně renderovanými zvířaty? Už i psi a kočky se tvoří z jedniček a nul dřív, než by se filmaři obtěžovali s živými. Výhoda je, že zvířata jsou ušetřena zbytečné drezuře. Nevýhoda, že s nimi ještě víc ztrácíme kontakt.
Možná čekáte nějaké moje razantní odmítnutí digitálních efektů, bylo by to v můj prospěch. Dlouhé hodiny čekám, abych udělal jednu perfektní fotku zvířete v dokonalém světle, a pak přijde někdo, kdo si zahraje s náhodným obrázkem v Photoshopu a má něco, co přinejmenším laické oko neidentifikuje jako umělé. Nemám s tím ale problém v principu. Zvlášť když, jak sám říkáte, můžou tyhle technologie ušetřit některá zvířata utrpení drezury, stresu či zbytečného zajetí.
Co je pro mě ale důležité je transparentnost. To je to, o co musíme za každou cenu usilovat. Dobře, hrajte si s Photoshopem, hrajte si s AI, vždycky ale dejte jasně najevo, že to děláte. Je velká otázka, jakou budeme přikládat hodnotu fotografiím v době, kdy jim nemůžeme věřit, potřebujeme tedy vytvořit společenský tlak na to, aby se každý k manipulaci přiznal, a pak bude v pořádku. Tenhle požadavek musí přijít zezdola, od čtenářů periodik, filmového publika. Je naše zodpovědnost, abychom se nenechali připravit o svět, ve kterém žijeme.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Dny evropského filmu 2026
