Po premiéře v Cannes, divácké ceně na festivalu v Annecy a nominacích na Oscara, Zlatý glóbus a francouzské Césary se na česká plátna chystá kouzelný francouzské snímek Malá Amélie. Nejprve na libereckém festivalu Anifilm a následně v široké distribuci. Je jistě přesvědčivou demonstrací, proč Francie zůstává evropskou animátorskou velmocí.
Jsem bůh!
Malá Amélie se právě narodila a jako všechny děti si myslí, že svět začíná a končí v její hlavě a existuje pro její potřebu. Protože belgická holčička je naší vypravěčkou, to umí dokonce i pojmenovat slovy: Amélie si o sobě myslí, že je bůh. Napadá jí to v okamžiku, když od babičky poprvé v životě okusí čokoládu. Tehdy také doposud netypicky tiché dítě konečně promluví. I když zdaleka ne tak košatě, jako dokáže rozprávět k publiku.
Malá Amélie na Anifilmu:
7. 5., 13:00 – Cinema City 5
8. 5. , 14:00 – Naivní divadlo – sál ČT
9.5., 10:30 – Lidové sady – experimentální studio
Rodiče, žijící s ní v poválečném Japonsku, v ní představu o její všedůležitosti bezděky živí. Budují pro ni bezpečné a pohodlné dětství, během nějž dívka nezná starosti ani trápení. Volné mezery pak vyplňuje fantazie, takže si Amélie na základě pár náhod myslí, že umí ovládat počasí a přivolávat zemětřesení.
Ani sebelepší rodič ale nemůže svou ratolest o dokonalosti světa přesvědčovat navždy. A ani ta nejdivočejší mysl neobstojí při střetu s krutostí každodennosti. Dřív nebo později se objeví rošťácký sourozenec bojující o pozornost. A dřív nebo později se dostaví smrt některého z prarodičů či pratetiček, jež přináší i poznání smrtelnosti. A tím to jen začíná.
Fantazie netrvá věčně
Zvídavá Amélie musí brzy prohlédnout skrz mnohé další iluze, které si o světě vytvořila. Pomáhá jí k tomu i dobrosrdečná služebná, která rozdováděné holčičce trpělivě odpovídá na otázky o všem příjemném i o všem bolestivém – a že japonská žena uchovávající vzpomínky na brutální válku zažila bolesti víc, než měla. Místní matriarcha jí vytýká, že se s belgickou rodinou až moc přátelí, že by lidem ze Západu neměla nikdy odpustit, kolik japonských civilistů během války zmasakrovali. To je však téma zcela mimo rovinu chápání Amélie.
Malá Amélie není filmem s jasnou dějovou linií ani konfliktem. Námětem je zkrátka „poznávání světa“. Cesta plná nádherných okamžiků i traumatických zjištění. Tvůrci se tu nepokoušení o velkou objevnost ani originalitu, těžištěm jejich zážitku je sama animace, jak tomu tak ostatně bývá. Zrovna včera jsme se u ChaO bavili o tom, jak těžké může být usledovat děj kresleného snímku, když se chce člověk ponořit do jeho animace a vychutnávat si obrazy.
V případě tohoto francouzského-belgického počinu tvůrci sází právě na to, že nepotřebujeme víc než napojit se na ty nejzákladnější emoce a vychutnávat krásu okamžiku. Ne že by se obraceli zády k různým krušnostem, úhel pohledu tříleté dívky je ale funkčním filtrem a důvodem, proč film upřednostňuje základní emoce třeba před tím, aby se hlouběji podíval na dynamiku vztahů poválečného Japonska – to by vzhledem k naší protagonistce nedávalo velký smysl.
Je lepší být člověkem
Máme tu tedy přímočarý snímek mířící za velkými a univerzálními pravdami o tom, co vše obnáší být člověkem. Kolik dobrého to nese a kolik špatného musí člověk přijmout, tedy především na individuální rovině. Snímek především směřuje k vytvoření představy o „já“ a o osobní individualitě, která u dětí vzniká právě ve věku Amélie. Všechna načrtnutá témata tedy slouží hlavně jako impuls k zažehnutí identity, kterou si dívka bude od posledního okamžiku filmu do konce svého života pěstovat. Přijde tím o božskou naivitu, ale získá samu sebe.
Jedná se o krásný snímek plný pestrých barev a okázalého designu. Amélie je dívka s velkýma zelenýma očima jako panenka, že i Disney by se zdráhal. A vše ve filmu je nádherné na pohled. Ve vyprávění se možná objevují nepříjemné okamžiky, sama animace se ale nikdy nepokouší být nepříjemná a nekomfortní, opět na rozdíl od ChaO, o níž jsme se bavili včera a kde se tvůrci nebojí záměrně zahlcovat smysly. Jenže jejich námět je mnohem dospělejší a komplexnější, takže takový přístup dává smysl. U Amélie je v pořádku, že je od začátku do konce v první řadě oslnivá.
Tuhle krásu pak může docenit dítě i dospělý. Dospělý možná o malý kousek víc, film prostupuje melancholie a nostalgie, která je jistě důležitější pro odrostlejší publikum. Pestrobarevnost filmu a výmluvnost Amélie ale dává naději, že předškolní děti najdou ve příběhu sebe sama. Ideální skupinka na tenhle film tedy nejspíš čítá rodiče či prarodiče s menším dítětem. Teenageři ocení spíš právě dravé ChaO.
-
Režie
-
Scénář
-
Animace
-
Původní dabing
-
Hudba
Malá Amélie
Malá Amélie začíná jako bůh a postupně se stává člověkem. Musí se toho hodně dozvědět – příjemného i bolestivého. Snímek o tom vsází především na vtahující krásu pestrobarevné francouzské animace. Jde o film o pocitech víc než o příběhu a jeho prominentní pozice v loňské sezóně cen dokazuje, že si tvůrci vybrali dobře.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Bionaut Zero Gravity
Malá Amélie
Amélie et la métaphysique des tubes více
Francie 2025 77 min
Česká premiéra: 14. 5. 2026, Bionaut Zero Gravity
Režie: Maïlys Vallade, Liane-Cho Han Jin Kuang
Předloha: Amélie Nothomb
Scénář: Liane-Cho Han Jin Kuang, Aude Py, Maïlys Vallade, Eddine Noël
Hudba: Mari Fukuhara
Hrají: Loïse Charpentier, Marc Arnaud, François Raison, Emmylou Homs
Produkce: Edwina Liard, Henri Magalon, Nidia Santiago, Claire La Combe
Zvuk: Pierre Aretino
