Venku se už pomalu začalo oteplovat, nicméně počasí nakonec ještě ucuklo a teplota zase trochu klesla. Nejspíš proto, že se do českých kin blíží severský film Co nám zbylo z lásky. Bývá kategorizovaný jako komedie, ovšem s tím, že takové komedie procházejí tvůrcům pouze na Islandu. A to myslíme v tom nejlepším slova smyslu.
Konečně zvesela. Teda… po islandsku zvesela
Snad vás potěší se dozvědět, že Hlynur Pálmason, režisér festivalovek Bílý bílý den a Zapomenutá země, natočil na své poměry veselejší a pohodovější film. Což si tedy přeložte tak, že v jeho vyprávění vidíme i něco jiného než utrpení. Možná proto, že tento projekt natáčel v etapách po dobu několika let. Možná proto, že do role dětí ústředního páru obsadil vlastní potomky, takže je nechtěl zvlášť trápit. Anebo bylo prostě jeho cílem konečně najít všem trápením navzdory i kus krásy.
O hledání krásy jak v přeneseném, tak doslovném smyslu je nakonec tento projekt především. Režisér snímal celý film osobně s 35mm kamerou a mnohé záběry evokují improvizaci, jako by náhodou zahlédl sluneční paprsky padající na zeď, vítr hrající si zrovna s trsy trávy nebo nádhernou texturu, kterou tvoří Annina sukně z podhledu (jež se stala i hlavním vizuálem filmu přítomným na většině plakátů). Záběry ale nepůsobí nahodile – obrazy drží kompozici, kamera se netřese. Některé svou aranžovanost staví na odiv a některé dokonce přechází do snového nadreálna. Nemáme tu tedy nějaké Dogma 95, místy dokonce obraz vykazuje andersonovskou sebekontrolu. Evokuje práci někoho, kdo se pečlivě rozhlíží kolem sebe a je otevřený tomu, co mu svět nabídne. Což v případě tohoto snímku není jen manýrou, ale je pevně provázáno s vyprávěním a jeho smyslem.
Pálmason nabízí sérii vinět ze života jedné rozbité rodiny. Řazeny jsou chronologicky a ve filmu existuje jistá kontinuita, přesto se nesnaží utvořit dojem zcela plynulého vyprávění, v němž nechybí prázdná místa. Umělkyně Anna (Saga Garðarsdóttir) se snaží prosadit bez ohledu na nuzné podmínky, v nichž musí tvořit. Její bývalý partner Magnús (Sverrir Gudnason) tráví mnoho času na moři na rybářských výpravách. Děti si hrají se psem Pandou a pobíhají po nekonečných loukách. Idyla a strasti se přirozeně mísí, jedno by nemohlo být bez druhého. A na pozadí toho všeho vidíme roztříštěné obrysy vztahu, který už není.
Sám, nebo s tebou?
Nesledujeme příběh osudové lásky, která se tragicky rozpadla á la La La Land, přístup filmu není melodramatický a vlastně ani příliš romantický. Ale ani přes rozumnou míru asketický a chladný. Jedním slovem se dá popsat asi jako „skandinávský.“ Anna a Magnús něco měli a něco ztratili. Znamená to, že jejich život má být nadále neúplný? Zjevné řešení není se navždy odloučit, ani se k sobě vrátit, jakkoliv si v mysli s obojím pohrávají. Trávit společný čas s dětmi, aniž by k sobě (často) cítili odpor, ale aniž by cítili, co dřív, je určitě trochu zvláštní limbo. Jsme kulturně a společensky vycvičení považovat ho za mezičas, za něco nepřirozeného – není to ale opravdové řešení? Anebo se skutečně jedná o paralyzující situaci, kvůli níž oba zamrzají na místě? Kolega v práci do Magnúse hustí, jak je jeho mužská povinnost udržet rodinu pohromadě; tohle ale není ten typ filmu, kde je každé vyřčené moudro pravdivé.
Ne všechno je jen o ústředním vztahu, život protagonistů přesahuje jeden druhého. Jsme svědky jízlivě vtipné epizodě, v níž Anna hostí šéfa švédské galerie, který pojí, popije, neustále mluví o rádoby chytrých nesmyslech, aniž by měl opravdovou úctu k tomu, co má před očima. A nakonec, těsně před rozloučením, Anně řekne, že pro ni v galerii nemá a nikdy doopravdy neměl místo, takže si zjevně chtěl jen udělat výlet na Island. Jako poslední gesto bezelstné arogance jí těsně před nástupem do letadla ukáže husí vejce, které jako suvenýr sebral z hnízda, přestože mu Anna říkala, že je pravděpodobně oplodněné a neměl by se ho ani dotýkat. Husy a spolu s nimi karma se ale (možná) zvládnou pomstít. Ve scéně je vtip, vztek, frustrace a trochu i horor.
Pálmasonovi se vůbec daří demonstrovat, že každý, žena muž i dítě, je v první řadě jedinec a způsob, jakým se sdružují do rodinných a společenských jednotek není nijak samozřejmý ani daný. Každý musí hledat, co pro něj funguje, a balancovat tu část sebe, kterou si nechá, a tu, kterou rozdá. Vyprávění není jednoznačně individualistické, prahnutí po blízké osobě je patrné napříč filmem. Možná je odpovědí rodinná jednotka, ale jisté to rozhodně není.
O co jsme přišli, nebo co zůstalo?
Nedávno jsme si s Olmem Omerzuem povídali o tom, jaký vliv má na vnímání filmu jeho název, který často poskytuje publiku rámec nebo klíč k viděnému. V případě Pálmasonova projektu se jde pozastavit už nad tím, jak rozdílný dojem evokují mezinárodní a český titul. Co nám zbylo z lásky, ač bez otazníku, naznačuje tápání, zpřítomňuje to, co bylo ztraceno. Přičemž to, co zůstává, není úplné. Mezinárodní titul The Love That Remains (vyplívajícího přesněji z domácího titulu) by se dal doslova přeložit jako „Láska, která zůstává“.
Jistě cítíte ten rozdíl – najednou tu máme něco nedělitelného, věčného, všudypřítomného bez ohledu na to, co všechno tok času vzal. Český název nás navádí k tomu, abychom sledovali, co mizí, zatímco ten původní k tomu, co bude vždy přítomné. A tyhle dva přístupy, pokud se k nim divák dá strhnout, mohou vést k velmi rozdílnému zážitku z jinak stejného filmu.
Ať tak či onak, máme tu precizní severskou práci, která si uchovává určitý odstup od publika, nikoliv ale v míře, která by bránila se na vyprávění emocionálně napojit . Tím se sám film podobá svým hrdinům, kteří rovněž nikdy nevěděli, jak moc se jeden druhému otevřít, to ale neznamená, že k sobě necítili hluboké city.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Co nám zbylo z lásky (2025)
Vtahující film, který nabízí možná roztříštěný děj plný prázdných míst, přesto o rozpadlém vztahu i jeho jednotlivých aktérech říká vše, co potřebuje. Filmařky i herecky sebejisté, unikátní, ale ne nepřístupné. Vrcholný skandinávský servis.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms 2026
Co nám zbylo z lásky
Island Ástin sem eftir er
Island / Dánsko / Švédsko / Francie 2025 109 min
Česká premiéra: 14. 5. 2026, Aerofilms
Režie: Hlynur Pálmason
Scénář: Hlynur Pálmason
Kamera: Hlynur Pálmason
Hudba: Harry Hunt
Hrají: Saga Garðarsdóttir, Sverrir Gudnason, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Grímur Hlynsson, Þorgils Hlynsson, Kristinn Guðmundsson, Halldór Halldórsson
Produkce: Katrin Pors, Anton Máni Svansson
Střih: Julius Krebs Damsbo
Zvuk: Björn Viktorsson
Scénografie: Frosti Fridriksson, Árni Jónsson
Kostýmy: Nina Grønlund
