Recenze: Horor Hokum vás zamkne v líbánkovém apartmánu s čarodějnicí. A to je jen začátek!

Recenzi na tuhle hororovou novinku vám přinášíme s menším zpožděním týden pro premiéře. A jak jste možná už na Totalfilmu stihli zaznamenat, když takovýmto způsobem doháníme resty, tak jedině proto, že si daný snímek zaslouží pozitivní pozornost. Neudělejte tedy stejnou chybu jako my a rychle vyrazte do kina, dokud ještě můžete. Hokum možná nenatočil nejdůležitější člověk na světě Lee Cronin, přesto nabízí řemeslně vypiplanou podívanou, která nejspíš většině lidí sedne ještě o kus víc než nedávná Mumie.

V Irsku se to spraví

Ohm (Adam Scott) je, řečeno kulantně, nesnesitelný idiot. Autor relativně úspěšné nedokončené románové trilogie pohrdá svou prací, pohrdá sebou a pohrdá svými čtenáři na rovině, že i Carol z Pluribusu by řekla: „Brzdi, člověče!“ Právě je se svými postavami zaseklý uprostřed pouště, kde zvažuje, že hlavní hrdina zavraždí dětského souputníka, aby přežil. Myšlenky samotného Ohma pak nejsou o nic veselejší.

Aby se rozptýlil, vyráží do Irska, kde před lety trávili líbánky jeho rodiče. Oba jsou dávno mrtví, zemřeli za nepříjemných a pro Ohma traumatizujících okolností. Na místo, kde byli hypoteticky nejšťastnější, vyráží rozprášit jejich popel, který na něj každý den kouká z krbové římsy. Je načase posunout se o krok dál!

Na místě nalézá hotel, za který by se nemuseli stydět manažeři Overlooku. Nehostinné sídlo, které se po nadcházející halloweenské oslavě chystá zavřít na zimu. Potkává zde řadu figurek, jimž dává ostentativně najevo, že ho nezajímají, nehledě na jejich vlezlost. Snad s výjimkou místního podivína Jerryho (David Wilmot), který mu dá ochutnat domácí kořalku, což se Ohmovi jakožto alkoholikovi trefuje do noty. A sympatické hotelové zaměstnankyně Fiony (Florence Ordesh), od níž se dozvídá něco o místním folklóru. Včetně zapovězeného líbánkového apartmánu, do nějž postarší majitel hotelu tvrdí, že zamknul čarodějnici a roky jí tam vězní.

Souhrou událostí, které tu ze spoilerových důvodů nebudeme rozebírat, se Ohm ocitá zamčený právě v řečeném apartmánu a musí čelit jednak světskému zločinu vraha na útěku, a pak čarodějnici, jež je samozřejmě skutečná. Tedy pokud se o slovo nehlásí Ohmovy problémy s alkoholem, tomu ale žádný hororový fanda jistě nebude věřit. Otázkou na každý pád je, jestli se protagonista stane obětí smrtelníka, démona, nebo sebe samého.

Další kapitola encyklopedie hororu

Hokum může, po vzoru Lee Croninovy Mumie, posloužit jako kapitola v encyklopedii hororu. Nápaditost a mustr v ní jdou ruku v ruce, což je jedna ze základních silných stránek celého žánru. To, že všechny horory jsou si tak trochu podobné, jmenují jejich odpůrci jako jejich základní negativum, v tom se ale pletou. Tím, že horor má vypěstovanou silnou identitu, umožňuje tvůrcům rozvíjet mnohem větší nuance. Tvůrce náhodného dramatu musí divákovi představit fikční svět, určit jeho pravidla, úroveň realismu a styl. Hororový autor má k dispozici jazyk, kterým jde okamžitě začít mluvit.

Novinka irského tvůrce Damiana McCarthyho pak mluví dialektem haunted house hororu. Tedy takového, kde s protagonistou vybaveným blikající svítilnou chodíme spletenci plesnivých gotických chodeb, v nichž buď nesvítí světlo, nebo z nějakého důvodu odmítá realisticky osvětlovat prostor. Víme, že nás čekají lekačky, ruce hmatající do temnoty a vyšinutě nadesignovaní démoni, kteří z nějakého důvodu nemají lepší věci na práci než strašit a požírat lidi (v první řadě ale rozhodně strašit!). A ať se bude dít cokoliv, není na světě síla, která by protagonistu přiměla zastavit se, zapřemýšlet o situaci a přestat naslepo vcházet do každého tmavého kouta v domě. Spousta věcí tu nedává smysl, ale protože jsou pevnou součástí tradice, nevyvádějí nás z míry a nezpochybňujeme je.

Hokum tuhle sociální smlouvu v nejmenším nestaví na hlavu, na základní rovině splňuje přislíbené zadání a nabízí pořádnou porci právě toho, co očekáváte. Stranou toho má přesto McCarthy připraveno několik ozvláštnění, která jeho filmu dodávají identitu a originalitu. Jako nosným se ukazuje střet světského zločinu a nadpřirozeného zla, které spolu v principu nijak nesouvisí a je náhoda, že se tyto dvě zápletky ocitají uzamčené v jedné místnosti. Je na tom cosi skoro černohumorného – když by se chtěl Ohm začít soustředit na zločince z masa a kostí, najednou do toho vpadne strašidlo. A když je zabraný únikem před ním, zčista jasna se vyloupne zločinec a začne dělat problémy. Ne že by byl snímek s výjimkou občasného cynického vtipu pojat komediálně – straší se tu velmi poctivě a úspěšně!

O tomhle to tak úplně nebylo, že ne?

Škoda, že se McCarthy na tuhle dualitu více nesoustředí a nerozvádí výhradně ji. Krom toho tu máme ještě třetí motiv v podobě protagonistových osobních problémů s mrtvými rodiči a z toho vyplývajícím alkoholismem, tvůrčím blokem a vůbec odporem k svojí práci. Z něj by asi měly vyplývat hlubší emoce a možná přesahy. Jenže toho začíná být maličko moc, takže kdo čeká, že nakonec všechno krásně zapadne do sebe, se zlou se potáže. Když se v poslední scéně vrací vyprávění dovnitř Ohmova rozepsaného románu, kde jsme před nějakými 100 minutami začínali, musíme si jen pod vousy zašeptat: „Ale o tomhle to moc nebylo, že ne?“

Tady ale nastupuje žolík v podobě Adama Scotta, jehož charisma dodává vyprávění konzistenci a koherenci i tam, kde by se mohl film velmi snadno rozpadnout na nesouvislé epizody. Ohma zvládá ztvárnit tak, abychom k jeho psychologickým problémům cítili empatii, ale ani na okamžik nás nenapadlo omlouvat, jak se chová k lidem okolo sebe. Je to někdo, s kým chceme projít tímhle příběhem, přestože na pivo bychom s ním rozhodně nezašli. A taky přesto, že se chová jako typický týpek v hororu, který se bojí moc a málo zároveň. Pohybuje se jen nejpomalejším možným krokem, zároveň ho od pokračování neodradí ani manifestace sil samotného pekla.

Vracíme se k tomu, že díky ustanoveným tradicím hororu jsme zvyklí přijímat strašidelné příběhy i s určitými jejich vrtochy, mezi něž patří typicky právě nelogické chování protagonistů. Ti jsou po dobu celého filmu uvěznění v transu připomínajícím nočního motýla po dvacáté narážejícího do okenní tabule. Je ale dobrý důvod, proč se tvůrci těmto „objektivním“ problémům nevyhýbají: V důsledku zkrátka nejsou důležité. Ne tak moc jako plout s hrdinou tmou tak hustou, že si na ni jde sáhnout, a nechávat sebou lekačky proletět jako nůž. A to v případě Hokum platí. I když promyšlenější scénář by nebyl na škodu, není ani nezbytně potřebný, dokud se na film dobře kouká. A to v tomhle případě platí. Tvůrcům možná kvůli protekla mezi prsty příležitost natočit žánr posouvající film, který bude druhým určovat tempo, co do bezprostředního zážitku v kině ale nabízejí špičkovou práci, kterou jde jedině doporučit.

foto/video: © Continental Film 2026

Hokum
Irsko / USA 2026 107 min
Česká premiéra: 7. 5. 2026, Continental Film
Režie: Damian McCarthy
Scénář: Damian McCarthy
Kamera: Colm Hogan
Hudba: Joseph Bishara
Hrají: Adam Scott, David Wilmot, Austin Amelio, Florence Ordesh, Peter Coonan, Michael Patric, Will O’Connell, Brendan Conroy
Produkce: Derek Dauchy, Mairtín de Barra, Julianne Forde, Roy Lee
Střih: Brian Philip Davis
Zvuk: Steve Fanagan, Hugo Parvery
Scénografie: Til Frohlich, Ciara McKenna
Kostýmy: Lara Campbell
Casting: Emma Gunnery