Recenze: Seriálový fenomén Pluribus je vynikající studií nepochopené hrdinky. Stejným dílem měří těm vlevo i vpravo

Pluribus je dozajista největším novým televizním fenoménem konce roku – na patu mu šlape snad jen energická hokejová romance Spalující rivalita, tu ale zatím nemůžeme v Česku oficiálně sledovat. Vince Gilligan stvrdil po Perníkovém tátovi a Volejte Saulovi svou pozici předního televizního tvůrce, ale také tvůrce kontroverzních ženských postav, které v části publika vzbuzují až iracionální zášť. Část světa seriálu propadla, část peskovala ohledně toho, jak málo se v něm děje. A u části se z nepochopitelného důvodu stálo obojí naráz, kdy si lidi pořád na něco stěžovali, ale nemohli odtrhnout zrak. Apple TV+ má za sebou na každý pád svůj doposud největší úspěch, dokonce ještě větší, než bylo Severance.

Žádná záhada

Tak je to za námi. Devět epizod, sedm a půl hodiny, skoro dva měsíce vzrušeného diskutování a předvídání. Opět se potvrzuje, že týdenní uvádění epizod je v drtivé většině případů preferovaná volba, umožňující publiku se seriálem žít a aktivně se účastnit na jeho pomalu rozvíjeného příběhu.

Je však pravda, že Pluribus v tomto ohledu zvolil poněkud jinou cestu, než mnozí předpokládali. Na konci prvních dojmů jsme varovali před rizikem, že Vince Gilligan spadne do abramsovského mystery boxu a zamotá nám hlavu záhadami, které mají málokdy tak uspokojivé vysvětlení, v jaké publikum doufá. To se nestalo, avšak předně proto, jak malou váhu nakonec Gilliagan na záhady klade. Asi by ale nemělo být překvapivé, že tvůrce Perníkového táty se před vším ostatním soustředí na protagonistku a její vývoj.

Pozor, tento text navazuje na naše první dojmy. A protože tu pitváme seriál po jeho kompletním uvedení a s týdenním odstupem, nebereme v textu ohled na spoilery!

PRVNÍ DOJMY

Pluribus: Nový seriál od tvůrce Breaking Bad ukáže krásy a hrůzy absolutního kolektivismu i individualismu

Pluribus se velmi rychle vyšvihl na pozici nejvyhajpovanějšího nového seriálu. Apple TV, dlouhá léta sbírající drobky, tak po Severence alias Odloučení přichází s dalším prestižním zeitgeistovým projektem, kterému musíte věnovat pozornost, pokud na sociálních sítích vedle svých cinefilních přátel nechcete vypadat …

Zleva, zprava

Další, nad čím jsme tápali, byl přesný smysl zvolené satiry. Je zřejmé, že Gilligan se fantaskním námětem o lidstvu propojeném v kolektivní vědomí vyjadřuje k současnosti, krvavé internetové hádky ale probíhají o tom, jestli Pluribus funguje lépe jako kritika zleva, nebo zprava. A jestli zvolená alegorie snese aplikovatelnost, nebo se rozpadá pod tíhou vlastních specifik.

V tomto ohledu nám to Gilligan nijak neusnadnil. O Entitě jsme zjistili, že je absolutně neschopná zabíjet, a to do úplného extrému – nemůže chovat zvířata na maso, nemůže ani pěstovat a sklízet rostliny. Nedokáže ani utrhnout jablko ze stromu, musí tedy čekat, až spadne na zem, než ho lze sebrat a zpracovat. I přes extrémně efektivní přerozdělování takto dostupné potravy, včetně zpracovávání přirozeně zemřelých těl, je tedy nevyhnutelné, že do deseti let pomře většina těl uzamčených v tomto systému.

Tohle zásadní odhalení bylo přijato rozporuplně. Tento extrémní zádrhel není jasně analogický k žádné relevantní existující ideologii. Zároveň je všepohlcující – jakmile o něm víme, nemá se smysl zabývat ničím dalším a není možné nadále zvažovat pro a proti. To už by seriál svou kritiku rovnou mohl založit na tom, že přesně za týden každému členovi Entity exploduje hlava. To byl byl jistě dobrý důvod, proč proti ní za každou cenu bojovat! Co jde ale z tak explicitního a nadneseného prvku aplikovat na naši zkušenost?

Pravičák řekne, že jde o metaforu neefektivity kolektivní produkce a distribuce statků. Levičák, že se jedná o demonstraci nemožnosti věčného kapitalistického růstu. V obou případech jde ale o značné abstrakce, protože ani kapitalismus, ani komunismus nemá problém s tím, že by odmítal spotřebovávat dostupné zdroje. Naopak se od svých odpůrců setkávají s kritikou za pravý opak – vzpomeňme na všechny prasklé tržební bubliny, vzpomeňme na Aralské jezero.

I vágní prvek může samozřejmě nabrat konkrétnosti díky kontextu, jenže Pluribus v tomto ohledu (zatím) nenabízí dost pevných bodů, abychom si v něm mohli doopravdy udělat jasno. Základní étos seriálu odkazuje k antikomunistickým americkým sci-fi 50. let, v detailech ale Gilligan kriticky vytahuje témata jako americký imperialismus, když arogantní Carol staví do konfliktu s imunními ze zbytku světa, kteří ji za její chování nesnáší. V nemalé míře tu máme i kritiku konzumní společnosti, když začíná hrdinka podléhat luxusu a zjevné manipulaci, v níž je Entita den ode dne lepší. Že jde záporáky považovat i za symbol generativního A.I. pohlcujícího náš svět, pak tvůrce osobně potvrdil. Není toho tedy málo, vždy jde ale o kusá přirovnání, ze kterých zatím nevyplývá soudržný celek idejí.

Hrdinka, jakou si zasloužíme

Vyprávění začne dávat mnohem větší smysl, když uděláme to, co se tolika lidem příčí, ale co jsme už naznačili jako Gilliganovu prioritu. Zacílíme se na Carol. Podle pořádného kusu diváctva je protagonistka nejhorší částí Pluribusu a skoro je štve, že v tomto chytlavém fikčním světě musí trávit čas právě s ní. To ale musíme razantně rozporovat. Jen skrze Carol dává dává seriál nějaký smysl. Jen skrze její dilemata a konflikty nabývá tento specifický tvar na významu a hodnotě.

Pouze prostřednictvím tagline „Nejmizernější člověk na Zemi se snaží zachránit svět před štěstím“ se můžeme dobrat k uspokojivému jádru Pluribusu. Kdo jiný by mohl být tímto posledním přeživším než frustrovaná, zahořklá autorka, která pohrdá vlastními čtenáři a staví zeď mezi sebe a každého, kdo se k ní snaží najít cestu? Ironie, že právě ona má být poslední nadějí lidstva, je nekonečná. Stejně jako je nekonečně ironické, když se ke Carol po devíti epizodách úmorné cesty doplahočí chudák Manousos (Carlos-Manuel Vesga) doslova napříč smrtící džunglí, aby zjistil, že doposud odhodlaná žena už je zlomená a rozhodnutá přestat klást Entitě odpor… tedy než dostane na poslední chvíli rozum.

Hejt vůči Carol je přehnaný. Ve skutečnosti je na hraně i nazývat ji antihrdinkou, s čímž se rovněž po internetech lze setkat. Diskuse jsou plné kroucení hlavou nad tím, proč je pořád tak negativní, nepříjemná a agresivní. Jako by v jejím světě právě neproběhla apokalypsa, nezemřela její partnerka a parta skoromimozemšťanů jí neoznámila, že o ni bude pečovat tak dlouho, dokud nepřijde na způsob, jak i ji připravit o identitu. A co hůř, zdá se, že nikdo jiný krom Carol s tím nejen nemůže, ale dokonce ani nechce nic dělat. „Proč se víc neusmíváš, zlatíčko?“ nebylo nikdy absurdnější než teď. I když to ne každý rád uslyší, pořádná část negativity vůči Carol by skoro určitě zmizela, kdyby stejný scénář recitoval muž.

Ne že by Carol nechyběla záklopka, nebyla egocentrická, arogantní, sebelítostná a zkrátka nepříjemná osoba, které rozhodně nepomáhá, že neumí mluvit s lidmi. Taková je velká část protagonistů. Jaká jiná by ale měla být postava stojící proti Entitě, zaštítěné veškerou moudrostí lidstva, s věčně nasazeným prázdným úsměvem? Rhea Seehorn zcela chápe, jaká potřebuje její postava být. Z tohoto hlediska je nakonec jedno, jestli Gilligan kritizuje trefněji konzumerismus, nebo komunismus. Pro Carol je Entita především ztělesněním kolektivu a tlaku „být stejná jako všichni ostatní“. Kolik individuality stojí za to vyměnit za blízkost druhých? Možná, že až to je opravdová otázka celého vyprávění.

Carol je lesba, která si v mládí z donucení prošla konverzní terapií, což je jeden z prvopočátků její nedůvěry ke stádnímu chování. Krom toho nebezpečného a škodlivého se ale uzavřela i před tím dobrým a potřebným. Některé z nejsilnějších okamžiků seriálu jsou proto ty, v nichž odhaluje svou touhu po blízkosti. Ať už je to zdrcující zjištění, že zbylí imunní jsou v pravidelném kontaktu, ale odhlasovali si, že ji mezi sebou nechtějí. Nebo když ji Entita na víc než měsíc opustí, doslova celé velkoměsto se sebere a každý jeden člověk zmizí, a ona ji nakonec žalostně prosí k návratu. Pořád jí nedůvěřuje, ale také nemůže být dál sama.

Je vlastně úžasné, že se Gilliganovi podařilo tolik lidí zmást natolik, že se při sledování stavěli na stranu Entity. Poslední epizoda nám ale demonstruje, proč to je a vždy bylo absurdní. Nesmírně efektní je už úvodní scéna, v níž se jedna z imunních dobrovolně přidává k Entitě a požívá nově objevený „lék“. Jakmile se smyčka utáhne a úkol je splněn, veškerá iluze končí, celá hra na komunitu se rozpadá a my můžeme pochopit, jak moc umí Entita manipulovat i bez schopnosti říkat lži. Entita není o harmonii, jak tvrdí, ale o ztrátě všeho, co dělá lidstvo lidstvem.

Čau na další planetě

V tuto chvíli se zdá, že jediným cílem Entity je vybudovat obří teleskop, který kód s virem vyšle do vesmíru, aby se cyklus mohl opakovat na jiné planetě. Až k tomu dojde, smysl existence této bytosti bude naplněn, takže přijme smrt stejně, jako když se samečkovi kudlanky podaří oplodnit samičku a poslouží jí jako potrava. Entita v tomto ohledu není „zlá“, zkrátka o sobě neuvažuje jako o civilizaci, kterou je třeba udržet při chodu, ale jako o bytosti s jedním konečným účelem. Opět se můžeme začít škrábat na hlavě a pátrat po tom, co z toho přesně vyvodit. V tuhle chvíli asi největší riziko pro budoucnost seriálu je, že se osobní příběh a potřeba společenského komentáře nepříjemně střetnou a navzájem požerou. Pluribus by ale měl mít ještě tři další série, to je dost času na dořčení věcí, co zůstaly jen naznačeny.

Jako práce s úžasně nastavenou protagonistkou ve světě, který je její osobní noční můžou, ale Gilligan zatím jednoznačně uspěl. Největší katastrofa je, že na dvojku teď máme čekat přinejmenším dva roky.

foto/video: © Apple TV+ 2025

Pluribus
USA, 2025, 7 h 11 min (Minutáž: 43–62 min)
Tvůrci: Vince Gilligan
Režie: Vince Gilligan, Gordon Smith
Scénář: Gordon Smith, Alison Tatlock, Vera Blasi, Jenn Carroll, Jonny Gomez
Kamera: Marshall Adams
Hudba: Dave Porter
Hrají: Rhea Seehorn, Karolina Wydra, Miriam Shor, Samba Schutte, Peter Bergman, Karan Soni, Allan McLeod, Woody Fu, Blair Beeken, Eric Steinig, Sam Quinn, Menik Gooneratne, Max Reeves, Olivia Rouyre, Viji Nathan, Phuong Kubacki, Imani Love, Kaabil Sekali, Cheri Montesanto
Produkce: Chris Smirnoff
Střih: Skip Macdonald
Zvuk: Larry Benjamin, Kurt Nicholas Forshager, Kathryn Madsen
Scénografie: Guillermo Llaguno, Ashley Michelle Marsh
Masky: Trish Almeida, Cheri Montesanto
Kostýmy: Jennifer L. Bryan
Casting: Sharon Bialy, Russell Scott, Sherry Thomas