Seriálu Monyová od Oneplay jsme se věnovali už před víc než půl rokem, kdy na Finále Plzeň odtajnil první epizodu. Nyní se konečně otevírá pro naše domácí monitory a my k dosavadním dojmům přidáváme ještě ty z druhého dílu. Podaří se šestidílné sérii spojit šokantní atraktivitu true crime s citem, jaký jsme u režisérky Zuzany Kirchnerové obdivovali na jejím canneském Karavanu?
Monyová v kalhotách
Úspěšná spisovatelka Simona Monyová, v marketingu (k vlastní nelibosti, alespoň podle scenáristů série) vydávaná za ženskou verzi Michala Viewegha, bohužel neměla šanci zapsat se v povědomí veřejnosti hlavně díky své tvorbě, jejíž rostoucí komerční úspěch lze předpokládat. Stala se také obětí nejprve domácího násilí a nakonec vraždy ze strany svého druhého exmanžela, jemuž byla přitom ochotná obětovat takřka vše.
Tvůrkyně seriálu Klára Follová, Barbora Námerová a Marta Fenclová spolu s režisérkou Zuzanou Kirchnerovou, o níž se vloni mluvilo hlavně v souvislosti s Karavanem, nyní zjišťují, jestli při převyprávění jejího příběhu zvládnou udržet diváckou pozornost, ale zároveň nepropadnou bulvárním aspektům true crime fenoménu. Ten pod pozlátkem psychologických a společenských otázek ve většině případů skrývá naši přirozenou fascinaci násilím. Může v tomto případě doopravdy nabídnout něco víc?
Protože jsme se o seriálu už jednou rozepisovali, doporučujeme si přečíst i první text, přičemž se nyní pokusíme co nejméně opakovat. Dojem po druhé epizodě se ale především stvrzuje. Oneplay využívá formu, jakou odlilo už pro Ivetu, a pokouší se skloubit emocionální vyprávění uspokojující mainstreamové publikum s trochou citlivosti a skutečného zájmu o své téma, jež má tentokrát garantovat plejáda tvůrkyň, jež se za projekt postavily.
Scénář si tedy pořád potrpí na melodramatická gesta. Jako když v úvodu druhé epizody po hádce s vydavatelem o nápisu „Viewegh v sukni“ na přebalu její knihy Monyová naštvaně volá manželovi s požadavkem: „Potřebuju kalhoty!“ Je to velmi hlasité a okázalé, trochu legrační, ale ne nutně nepadnoucí k celkovému étosu díla, jež si hraje s estetikou letištní literatury, jakou sama Monyová tvořila. Unikat k přebujelým lifestylově znějícím citacím z jejích knih vyžaduje kus tvůrčího balancování, ale taky poskytuje alibi. Kdyby se chtěl někdo stěžovat, že daný monolog je moc velký kýč, stačí namítnout: To je autentická Simona! Vážně chcete, abychom jí nedali prostor, abychom popírali její hlas?
Tehdy v devadesátkách
Vizuálně nás pořad i v druhé epizodě baví. Kirchnerová má možnost hledat pro 90. léta takovou identitu, jaká jí přijde vhodná, protože v tomto ohledu ještě nemáme v mysli zažraná konkrétní klišé. Její přístup není realistický, to ale při pohledech do minulosti beztak platí málokdy. Každá doba se ve filmové řeči časem proměňuje v sérii znaků, které si s ní spojujeme, a to často na úkor faktičnosti. Od antického Řecka, které si vybavujeme jako mramorově bílé, přestože ve skutečnosti byl každý kus kamene přebarvený křiklavými barvami, až po 80. léta, která právě naopak vidíme jako věčné pestrobarevní disco bez ohledu na vše, co se odehrávalo mimo taneční sály.
Přelom století se tedy podle tvůrců Monyové vyznačuje přepjatostí, přehnaností a agresivní přestylizovaností. Přesahuje to pouhý vizuál. Celý svět je ve všudypřítomné křeči, zatímco se relativně čerstvě emancipovaná země oddává divokému kapitalismu a snaží zapadnout mezi bratránky ze Západu. Ženy chodí v nepřirozených účesech evokujících paruky a druhořadý asistent se chová, jako by vedl obchod na Wall Street. Společnost je ve fázi „fake it until you make it,“ každý jako by nosil ne zcela padnoucí kostým a každý jako by si na něco hrál. Tedy každý, kdo chce něco dokázat – mezi tím vším zároveň bloudí generace rodičů, kteří jako by zaspali několik desetiletí a probudili se rovnou ze 70. let, vybavení jen svou naivitou. Není to místo otevřené intimitě a zranitelnosti, každý má být dravý, úspěšný a šťastný. A komerční úspěch je to jediné, co je ke štěstí potřeba.
Což jsou skvělé základy pro příběh Simony Monyové. Ženy, která „to dokázala“, ale nejenže jí to nepřineslo štěstí, dokonce jí to stálo život. Ohledně dějových oblouků a celkového vyznění rozhodně nebudeme v třetině stopáže série dělat závěry, zatím máme ale pozitivní dojem z toho, že tvůrci nebudují kontraproduktivní stereotyp dokonalé oběti a vykreslují spisovatelku jako spolustrůjce své situace. Jde o velmi odlišnou postavu, než byla ve své minisérii Bartošová. Mnohem pragmatičtější, mnohem soustředěnější. První manželství se jí však rozpadá na základě neschopnosti komunikace a neochoty zajímat se o potřeby svého partnera. Ne nutně ve smyslu, že by měla Simona povinnost udržovat vztah s mužem, s nímž zjevně nemá nic společného, nicméně podivné limbo, v němž zůstává, neprospívá nikomu. Na její bedra pak musíme klást větší podíl zodpovědnosti čistě proto, že je celou dobu vykreslovaná jako osoba v pozici autority, jejíž manžel je veskrze neaktivní, poslušně poslouchající rozkazy a projevující své neštěstí jen pasivní agresivitou. Můžeme očekávat, že až Monyová v dalším vztahu o autoritativní postavení přijde, půjde o výrazný kontrast k těmto začátkům.
Skutečná zkouška teprve přijde
Monyová je tedy vykreslovaná jako podnětná postava i stranou toho, co se jí nakonec stalo, což je jedině namístě. Zajímavý je už její přístup k tvorbě, kdy zjevně velmi analogicky kopíruje svět okolo sebe, aniž by to ale přiznávala sobě, nebo i lidem, jejichž často nelichotivé otisky promítá na papír. Otevírá to zajímavé téma pro každého umělce, jehož blízcí mohou cítit, že jsou „spotřebovávaní“ a svým způsobem zneužívaní pro osobní naplnění a komerční zisk osoby, která není ochotná či schopná respektovat hranice jejich soukromí. Máme před sebou postavu, která má problém automaticky respektovat druhé, možná právě proto jí bude imponovat toxická osobnost druhého manžela, který jí konečně bude rovnocenným oponentem. Jak vidíme už v druhém dílu, zprvu to působí osvěžujícím dojmem. Jako by našla někoho, kdo dorovná její energii. Tenhle dojem dlouho nevydrží.
Největším záporem může být, že jakkoliv stylizace projektu a jednotlivé volby dávají smysl, začíná to být po třech sériích podobně koncipované Ivety maličko okoukané. Melodramatický lifestylový rámec plný didaktických promluv, kde každý nahlas pojmenovává, jak se cítí, pak zahrnuje určité limitace toho, jak citlivě se dá k takovému tématu přistoupit. Opravdovým testem celého konceptu budou ale až další epizody, v nichž se rozjede domácí násilí a začne se blížit i vražda. Dokud nevíme, jak si filmařky a filmaři poradily s touto výzvou, nemá smysl vynášet nad seriálem jakékoliv soudy nad rámec toho, že má potenciál k silnému zážitku.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Oneplay 2026
Monyová
Drama / Životopisný
Česko, 2026
Na Oneplay od: 15. května 2026
Tvůrci: Klára Follová, Barbora Námerová, Marta Fenclová
Režie: Zuzana Kirchnerová
Scénář: Barbora Námerová, Ivana Sujová, Jakub Haubert
Kamera: Lukáš Hyksa
Hudba: Jiří Hájek
Hrají: Tereza Ramba, Igor Orozovič, Kryštof Hádek, Klára Melíšková, Václav Kopta, Jenovéfa Boková, Vojtěch Machuta, Simona Kollárová, Denisa Barešová, Anna Fialová, Martin Myšička, Taťjana Medvecká
Produkce: Klára Follová, Veronika Finková
Střih: Zdeněk Marek
Zvuk: Martin Ženíšek
Scénografie: Mariana Hädler
Masky: Lukáš Král
Kostýmy: Zuzana Mazáčová
Casting: Maja Hamplová
