Recenze: Horor Backrooms od dvacetiletého YouTubera strhne touhou se předvést

Nikdy před tím ani potom se člověk necítí tak dospěle jako ve dvaceti. V tomto věku dokončil základní proces vzdělání a došel k cíli svého dosavadního životního snažení. Nastupuje krátký okamžik euforie. O nějakých pět, deset let později už se ten samý člověk bude potýkat s poznanými limitacemi svých schopností a možností. Plně na něj dolehne velikost a nekontrolovanost světa. Kinematografie má jako umělecký obor dlouhodobě problém s tím, že tvůrci v této křehké, trochu naivní, ale energií naplněné věkové kategorii jí unikají. Branže většinou dává autorský prostor lidem až tehdy, když se přiblíží třicítce, a to ještě, když mají štěstí. Proto musíme docenit, že Kane Parsons ve svých rovných dvaceti uvádí horor Backrooms. Natolik povedený, že se ho po dokončení ujalo studio A24.

Liminální horor

Backrooms jsou veleúspěšnou YouTube sérií, do níž se Parsons pustil ve svých sedmnácti. První díl, založený na populární creepypastě, se dočkal desítek milionů zhlédnutí a nadšených reakcí. Jádrem celého projektu je fascinace liminálními prostory, tedy zdánlivě běžnými místy, které mají nepopsatelně zneklidňující auru.

Nejčastěji (i když ne nutně) jde o prostory typické pro americkou každodennost konce minulého století. Takže kanceláře, supermarkety, skladiště – společnou mají vždy nepřirozenou opuštěnost. Přestože základ tohoto trendu spočívá ve fotkách reálných míst, coby creepypasta začaly liminální prostory brzy procházet deformací. Anonymní autoři přidávali okna, dveře i nábytek na nelogická místa a nakonec začaly na základě internetových fantazií tyto prostory obývat tajemné entity, které vás mohou dostihnout a zničit.

https://www.totalfilm.cz/2026/03/backrooms-teaser-trailer-horor-film-a24

Parsons nabídl ve své více než dvacetidílné sérii nejucelenější „liminální lore“. Mísí se v něm nostalgie po analogových 90. letech se strašidelností vypotřebované civilizace „na konci dějin“. Vzhledem k tomu, že trend živí teenageři na internetu, nejde o opravdovou reflexi Ameriky před 11. zářím, ani žádné jiné doby. Jde o evokaci vzpomínky, která není jejich. Když se ve filmu opakuje populární přirovnání, že liminální prostor je „jako by někdo popisoval psa někomu, kdo ho nikdy neviděl, a ten se ho pak pokoušel nakreslit,“ vztahuje se to nejen k vizuální estetice Backrooms, ale i té vnitřní. Děcka vzpomínají na svět, kterého nebyla součástí.

Vrchol zájmu o Backrooms už je tak trochu za námi, ostatně žádný z dílů série ani vzdáleně nedorovnal 70 milionů zhlédnutí původního kraťasu. Parsons musel přesto zvládnout zaujmout investory, protože až 15 milionů dolarů, které jeho film se započtením kanadských daňových úlev stál, platí za poměrně slušnou sumu na nezávislý debut. Výsledku se pak chopilo cinefilní studio A24, což bylo první dobré znamení. Nemluvě o tom, že do hlavních rolí se podařilo nalákat oscarové nominanty Chiwetela Ejiofora a Renate Reinsve, což dál posouvalo dojem legitimity filmu, vůči němuž mnozí cítili kus pochopitelné nedůvěry.

Nadšení všude. V dobrém i zlém

To bylo ale nakonec zbytečné, dvacetiletý klučina totiž ukočíroval koherentní a skvěle vypadající film, ze kterého sálají nadšení a zájem o to předvést se v tom co nejlepším světle. Kdybychom na základě Backrooms měli spekulovat, co bude součástí Gen Z filmařského vkusu, až tito tvůrci „chopí moci“, máme tu: Silné obrazy záměrně vytržené z kontextu, vyčnívající z dlouhých pasáží, jež ještě zdůrazňují svou zaměnitelnost. Kontrast je všudypřítomný. Prostor, který by měl překypovat lidmi, je prázdný. Čistota digitálu stojí vedle nečitelnosti analogu. Nebezpečí číhá v místě zalitém agresivním umělým světlem.

Největší chyba, které se Parsons stylisticky dopouští, je nejspíš volba typické hororové hudby v podkresu. Ta není sama o sobě špatná, mělo by však být naprostou samozřejmostí, že tu v první a poslední řadě vůbec nemá co dělat. Pokud budete při sledování tápat, proč záběry ve filmu nemají stejnou palčivost jako prakticky identické montáže v původním Youtube kraťasu, tak protože ty provázelo hrobové ticho nekonečných vylidněných prostor. A přestože později se série uchýlila k hudebnímu soundtracku, vždy, když se vracela k found footage základu lidí bloudících místnostmi, hudba utichla.

Možná se jedná o aspekt toho, že mladý režisér byl prostě učarovaný možností realizovat „opravdový“ film. A takový film by jistě měl mít hudební doprovod! Další variantou je, že produkce se cítila ohledně dlouhých pasáží naplněných tichem nejistě. To by ostatně vysvětlovalo, proč i neznámý průzkumník v úvodní montáži neustále pronáší „What the Fuck?!“ a „This is crazy!“, i když z logiky věci se s anomáliemi Backrooms setkává už hodně dlouhou dobu, takže by z nich neměl být podobně vyjevený. Je paradox, že Youtube série je v tomto ohledu ukázněnější, a tedy přesvědčivější. „Profi“ nemusí nutně znamenat „víc“, na což tento projekt občas zapomíná.

Není to ale nic, co by doopravdy zkazilo zážitek, Tím spíš, že určitá přesycenost je typická pro celý snímek. Je součástí sympatického nadšenectví, jež z každé scény cítíme. Ne nutně ve vulgárním slova smyslu, kdy by Parsons plácal páté přes deváté a míchal mnoho nesouvisejících prvků. Nicméně když už si něco vybere, tak to vyždímá do extrému!

Je to Psycho(logie)

S kolegou z Moviezone Mojmírem Sedláčkem jsme se před začátkem projekce v liminální jídelně McDonalds dohadovali o tom, co nám film o prázdných žlutých místnostech může dát. Vtipkovali jsme, že pro Mojmíra jako studovaného psychologa nebude vylidněný prostor moc atraktivní. To jsme nevěděli, co si na nás Parsons chystá! Rozhodl se, že Backrooms pojme jako manifestaci lidského podvědomí. Agresivní volby, jimiž nás směřuje k jungovské alegorii, jsou doslova všudypřítomné.

Protagonistkou je psycholožka (Reinsve), která se pokouší pomoct svému frustrovanému a frustrujícímu pacientovi (Ejiofor). Spolu s ním však končí uvězněná v nevysvětlitelné dimenzi Backrooms, jež se otevřela v jeho obchodě s nábytkem. Ukazuje se pak, že Backrooms nějakým způsobem zhmotňují pacientovy vnitřní stavy, komplexy a potlačené emoce. Jde o enormně doslovný způsob, jak přistoupit k psychice. A aby toho nebylo málo, celý film prostupují didaktické a zároveň vágní monology o těžkostech života.

Přestože na scénáři pracovali dva profesionálové o generaci starší než sám Parsons (a mentorsky se ho chopil zkušený Osgood Perkins) , tenhle aspekt díla extrémně zapadá do tendence mladých příznivců creepypast v nich odhalovat nejtajnější zákoutí lidské mysli. Jedním z nejkouzelnějších aspektů tohoto žánru je právě snaha pubertálních autorů dodat svému dílku autoritu psychologického či společenského rozboru, která dospělýma očima vyznívá trochu úsměvně.

Autentická součást fenoménu

V celovečerních Backrooms tento aspekt jistě dosahuje o několik stupňů větší preciznosti a nedá se říct, že by tu padaly nesmysly nebo absurdity. Nechceme říct, že by šlo v jakémkoliv slova smyslu šlo o dílo z ranku “tak špatných, až jsou dobrá“. Jde o neironicky dobrý film. Jen jde o dobrý film, jaký může natočit výhradně někdo, komu sotva přestalo být -náct. Parsons není Orson Welles, který v pětadvaceti uvedl ikonického Občana Kanea, tedy film, jaký by mohl natočit zkušený autor s desítkami let životních i oborových zkušeností. Backrooms dávají smysl pouze jako debut talentovaného nadšence, který ještě plně nedospěl. Zatím potřebuje pro evokaci hloubky, aby se co deset minut rozezněl monolog, který nahlas vyjmenovává palčivé otázky o moderním světě. Až doroste do své konečné podoby, bude mít příležitost najít přesvědčivější způsoby, jak vyjádřit jemné nuance.

Vzhledem k tomu, že většina cílového publika je ještě mladší než sám režisér, to ale není něco, co by mělo větší šanci diváctvu vadit. V kontextu creepypast jde rozhodně o nadstandard, vyčištěný o ten největší balast a vyhýbající se těm největším absurditám. Výsledek působí autenticky a upřímně – nejde jen o práci hollywoodského producenta, který se rozhodl zadaptovat trend liminálních prostor. Je to dílo člověka, který tento trend určoval a popularizoval. Výsledek tedy nemá úplný odstup ani nadhled, bere se smrtelně vážně a je organickou součástí celého fenoménu.

Zklamání může čekat ty, kteří doufali v rozšíření lore webseriálu a zodpovězení otevřených otázek. Fikční svět Backrooms je zaplněný konspiračními vládními programy, vědeckými experimenty a pohřešovanými osobami, jejichž osud zůstává neznámý. Posun Parsonse k psychologickému podobenství s sebou nese i to, že se tím vším prakticky nemusí zabývat. Jeho vyprávění se tímto směrem může vydat v případném pokračování, tato dvířka si ostatně na konci otevírá. Zatím se ale drží při zemi a zůstává u dvou ústředních postav a ohraničeného úhlu pohledu. Správně chápe, že musí nejprve v nezasvěceném publiku vzbudit základní zvědavost takovou, jakou cítili internetoví diváci po uvedení prvního videa. A to se mu daří.

foto/video: © Vertical Ent. 2026

Backrooms
USA 2026 110 min
Česká premiéra: 28. 5. 2026, Vertical Ent.
Režie: Kane Parsons
Scénář: Roberto Patino, Will Soodik
Kamera: Jeremy Cox
Hudba: Kane Parsons, Edo Van Breemen
Hrají: Renate Reinsve, Chiwetel Ejiofor, Mark Duplass, Lukita Maxwell, Avan Jogia, Finn Bennett, Chelah Horsdal, Toby Hargrave, Philip Granger, Katharine Isabelle
Produkce: Michael Clear, Dan Cohen, Chris Ferguson, Dan Levine, Shawn Levy
Střih: Greg Ng
Scénografie: Danny Vermette, Trevor Johnston
Kostýmy: Mica Kayde