Recenze: V Srdcovce se režisér Once vrací k síle hudby. Tentokrát s hollywoodským ansámblem

Irský filmař John Carney o světovou slávu zavadil hlavně se svým muzikálem Once, u čehož jsme prostřednictvím zpěvačky v hlavní roli Markéty Irglové byli i my Češi. Tento svůj doposud vrcholný okamžik zatím nepřerostl, i když tu nemůže být řeč o „selhání“. Podle jeho následných projektů je patrné, že rád točí menší, příjemné projekty napojené na irský prostor, které nemají tendenci získávat celosvětovou slávu. Srdcovka v tomto ohledu patří k jeho komerčně ambicióznějším projektům. Irské, hudbu milující srdce se u něj přesto stále nezapře.

Boulevard of Broken Dreams

Americký rocker Rick (Paul Rudd) měl před mnoha lety nakročeno k tomu stát se hvězdou. Nebo tomu alespoň věří. Svých snů se však vzdal, když jeho partnerka otěhotněla. Rozhodl se usadit v jejím rodném Irsku a věnovat se dceři alespoň v jejím útlém dětství. S tím, že za povyroste, vrátí se ke své kariéře. Jak to tak ale chodí, ke comebacku nikdy nedošlo. Hudby se Rick přesto nevzdal, byť v mnohem skromnějším měřítku. S partou kamarádů objíždí svatby a živí se jako „lidský jukebox“ přehráváním jistě sympatických, ale ohraných a ošuntělých hitů z rockového kánonu, které se během let staly tak trochu kýčem.

Na právě takovou svatbu dorazí jako jeden z nečekaných ženichových hostů kamarád z dětství Danny (Nick Jonas), popová hvězda světové velikosti. Zrovna se snaží hodit za hlavu trable následující rozpad notorické klučičí kapely, po němž je jeho kariéra na dost nebezpečné křižovatce. Nakonec se přesto odváže a s Rickovou kapelou improvizuje rychlé číslo.

Nálada je během tohoto vystoupení tak skvělá, že se Danny s Rickem po obřadu utrhnou stranou a rozpovídají se o svých životech. jak se u muzikantů sluší a patří, končí s hudebními nástroji v rukách. Danny předvádí pár svých rozpracovaných melodií, k témuž se odhodlá i Rick. Zazpívá píseň, kterou nosí dlouho u srdce, i když bez naděje, že ji někdy někdo další uslyší. Jde o krásnou tečku večera, za který je Danny tak vděčný, že svému novému známému daruje jednu ze svých luxusních kytar. Vystoupení ze svatby se navíc nedlouho po svatbě stane virálním, což je pro amatérskou kapelu skvělá reklama.

Trochu Nick, trochu Robbie

Tohle mohl být konec jedné zábavné historky. O půl roku později ale Rick nakupuje v supermarketu a najednou slyší něco velmi bizarního – svou vlastní melodii! Danny si jeho nápad přivlastnil. Co víc, z výsledku se stal takový hit, že úspěšně zažehl jeho sólovou kariéru. Nemluvíme tu prostě o úspěšné písničce, ale o generační události. K Rickově rozčarování však brzy zjišťujeme, že se Danny o tuhle slávu nehodlá dělit. Ze strachu, že když nebude považován za absolutního autora, lidé ho přestanou respektovat jako umělce.

Jedná se o chytlavý námět, v němž Carney mísí hned několik inspirací. Danny jednoznačně odráží trajektorii svého představitele Nicka Jonase, jenž svou kariéru započal jako součást nechvalného boybandu Jonas Brothers. Ricka zase formovala scéna, jíž byl filmař svědkem na ulici: Viděl chlápka spěchat s dítětem na jednom a kytarou na druhém rameni, což v něm vyvolalo zvědavost ohledně toho, jak jde tyhle dvě věci skloubit dohromady. Samotný konflikt pak naťukává stále neuzavřený spor Robbieho Williamse s irským hudebníkem Rayem Heffernanem ohledně autorství ikonické power balady Angels.

Pro Carneyho jsou komedie s mírně hořkým nádechem chlebem a solí, takže by nás nemělo překvapovat, že opět předvádí film, v němž je vše na svém místě. Rád evokuje postupy indie filmařiny, například prostřednictvím kamery, která se pohybuje kontaktněji a „špinavěji“ než v typické hollywoodské velkoprodukci. Scéna není nikdy studiově přesvícená a prostředí působí žitě, v jeho filmech nestraší onen mrtvolný katalogový look, na jaký jsme z mnoha komedií zvyklí. V důsledku může snímek působit o kus autentičtěji.

Koza se nažrala, dort zůstal celý

Kontrastně vůči tomu vyznívá přístup k muzice. Hlasy Paula Rudda i Nicka Jonase jsou při zpěvu tak vyčištěné a vytuněné, že když si po dialogu stoupnou k mikrofonu, máme dojem, jako by spustil playback úplně jiného člověka. Nejen Jonas, ale i Rudd si přitom podle všeho své party poctivě odzpívali sami. Obzvlášť v případě Rudda to maličko vytrhává ze zážitku. Tím spíš, že film tu jde proti tendenci dalších svých „civilních“ stylistických voleb. Proč má mít chlápek ve středním věku, živicí se hraním na svatbách, během živých vystoupení hlas ve stavu odpovídajícím profesionální nahrávce?

Vysvětlení je nasnadě, snímek možná volí pár ozvláštnění naznačujících „autenticitu“, nakonec má ale fungovat především jako rodinný film, jehož hudební čísla uspokojují zcela přímočarým způsobem. Udýchaný Paul Rudd netrefující každou notu by jistě víc dával smysl. Vzdálil by se ale jednomu z účelů filmu, jímž je podat zvolené covery Bryana Adamse a Thin Lizzy i pár nových fláků v maximální možné kvalitě. Doprovodným materiálem k filmu je ostatně soundtrack o délce 56 minut – obsahuje mnohem víc hudby, než kolik jí stihne zaznít v stěží devadesátiminutovém filmu. Musí se tedy nechat, že Rudd a Jonas tuhle zakázku neodflákli a projektu se poctivě věnovali. Hudba tu není náhodný doplněk, ale jádro díla.

Někoho možná zamrzí, o jak bezpečnou hudbu se jedná – nejen co do agresivní postprodukce, ale i samotného výběru známých i nových melodií. Vzhledem k tomu, že tématy filmu jsou falešnost, předstírání a přetvářka, by bylo jedině na místě, kdyby i samotný zpěv tyto prvky reflektovat. Ale to se opět točíme v za čarovaném kruhu, v němž se vždy vrátíme k tomu, že Srdcovka tu není od toho, aby byla v první řadě syrová a přesvědčivá, ale aby byla pohodová, příjemná a potěšila velmi nekomplikovaným způsobem diváctvo ve věku někde mezi Jonasem a Ruddem.

Jak daleko až zajít?

A v tomto ohledu tu máme zcela uspokojivý film, který využívá prvky civilnosti k tomu, aby působil opravdověji a emocionálněji. Ne ale v míře, která by kalila základní žánrové atrakce. Ve středu pak zůstává střet dvou umělců, dvou chybujících bytostí, jejichž motivace dávají v každém okamžiku smysl (i když samotné skutky si neodpouštějí žánrovou nadsázku).

Nosným dramatickým motivem celého zážitku je příběh Ricka coby člověka, který je v právu, ale v prosazování tohoto práva začíná být poněkud sebestředný a sebedestruktivní. Ano popový zpěvák mu ukradl jeho životní píseň a připravil ho o uznání i zisk. Existuje ale určitá hranice, kdy snaha napravit křivdu rodí zbytečná příkoří nejen pro sebe, ale i druhé. Kdy by správné rozhodnutí možná bylo sklopit hlavu, uznat porážku a myslet na to, že pouštět se do bitvy s miliardovým korporátem může pohltit celý jeho život včetně všech lidí v něm. A i když se to zdá jako vhodné riziko, může tohle rozhodnutí činit za svou rodinu?

Samozřejmě, že v komedii, z níž má publikum odejít spokojené, se tento motiv nedotáhne do stejného důsledku jako třeba v případě jízlivého To se mi snad zdá s Nicolasem Cagem. Rick musí skončit smířený a spokojený, mnohé aspekty musí zůstat neprobádané. Přesto se Carney nebrání morální komplikovanosti a nejednoznačnosti. Jistě se nejedná o nejhlubší kontemplaci nad smyslem slávy a úspěchu, je toho tu ale dost, aby to snímek okořenilo.

foto/video: © Bioscop 2026

Srdcovka
Power Ballad
Irsko / USA 2026 98 min
Režie: John Carney
Scénář: Peter McDonald, John Carney
Kamera: Yaron Orbach
Hudba: John Carney, Gary Clark
Hrají: Paul Rudd, Nick Jonas, Jack Reynor, Havana Rose Liu, Rory Keenan, Peter McDonald, Sophie Vavasseur, Paul Reid, Kelly Thornton, Keith McErlean
Produkce: Anthony Bregman, John Carney, Peter Cron, Rebecca O’Flanagan
Střih: Stephen O’Connell
Scénografie: Anna Carney
Kostýmy: Triona Lillis