Spider-Noir je venku pár týdnů, takže přicházíme trochu s křížkem po funuse. Nicméně jsme si nemohli zhlédnutí odpustit, protože představa noirového Spider-Mana stylizovaného do estetiky brakových detektivek, navíc s Nicolasem Cagem v čele, zní příliš lákavě. Bohužel u chytlavého námětu a velkých cílů tentokrát z velké části zůstává.
Bolelo to, ale je to tu!
Ben Reilly (Nicolas Cage) se živí jako soukromý detektiv v New Yorku 30. let. Před pěti lety pověsil na hřebík ještě výstřednější povolání – čas trávil jako vigilant The Spider. Z první světové si odnesl pavoučí superschopnosti, s jejichž pomocí asistoval občanům a stal se místním hrdinou. Smrt snoubenky ho ale připravila o veškerou jiskru a touhu své schopnosti dál používat.
Od té doby se utápí v alkoholu a v práci se spoléhá hlavně na schopnosti své talentované asistentky Janet (Karen Rodriguez), která oddře většinu vyšetřování, zatímco Ben přežívá ze dne na den. Tedy než se zaplete do konfliktu femme fatale zpěvačky Cat (Li Jun Li) s jedním z bossů místního podsvětí Silvermanem (Brendan Gleeson). Muž, který strávil roky napůl mimo realitu, najednou opět cítí v žilách krev.
Jak nejspíš víte, jedná se o stylizovanou verzi Spider-Mana, která nedala světu spát od jeho krátké přítomnosti ve Spider-Versu. A protože Nicolas Cage se pro roli nadchl, nakonec se podařilo seriál uvést. I přes velké porodní bolesti spojené s nezvládnutou producentskou činností Lorda s Millerem, v jejichž důsledků málem celý projekt Spider-Versu krachnul, než jim ho Sony vyrval z rukou a dokončil vlastní cestou.
Proč mám dělat vaši práci za vás?
Hlavním gimmickem celého pořadu je možnost vybrat si a následně přepínat mezi sledováním barevně, nebo černobíle. Jedná se o funkční marketingový tah a něco, co zaručeně vede k TikTokům a Reelskám, kde se mládež dohaduje o tom, která verze je lepší. Za nás je odpověď bohužel nasnadě: žádná. Respektive obě jsou horší, než by mohly být individuálně. Tady totiž nejsme v restauraci „sestav si svoje nudle“, nepřipisujeme automaticky body za možnost volby.
Černobílá a barevná kamera jsou specifické obory vyžadující unikátní svícení, líčení, záběrování, zkrátka úplně jiný postup. Tedy pokud jste profesionál a chcete dosáhnout pořádného výsledku. Když chtějí tvůrci vyprodukovat černobílý a barevný obraz naráz, automaticky paralyzují plný potenciál filmové řeči. K jejich cti slouží, že udělali víc, než aby v černobílé verzi prostě ztlumili barvy na nulu. A ta barevná si hraje s přepálenými tóny technicolorové éry. Obě varianty si prošly samostatným postprodukčním procesem a ani jedna neusiluje o technický realismus.
Základní fyzické zákonitosti vyplívající z práce v prostoru se ale v postprodukci dohnat nedají. Ne úplně. Takže tu museli gradeři pracovat se syrovým materiálem z digitálních kamer, který nebyl na 100 % připraven pro potřeby ani jednoho úkolu. Tvůrci se zaklínají, že primární je pro ně osobně černobílá verze, to ale prakticky není možné – ve chvíli, kdy se počítá s barvami, například nejde scénu nasvítit s intenzitou a důsledností typickou a potřebnou pro černobílý obraz.
Možná se zdá trochu malicherné, že tu vytýkáme nenaplnění potenciálu u projektu, který se uprostřed moře streamové šedi (metaforické i doslovné) pokouší alespoň nějak aktivně pracovat s vizuálem. Z celého tohohle nápadu ale máme určitou pachuť v puse. V době, kdy část lidí věří, že promptovací mašiny zvládnou nahradit talent a schopnosti, oceňujeme spíš umělce, kteří řeknou: „Tohle je moje vize! Tohle jsem pro vás vytvořil!“ A ne: „Chcete barvy, nebo ne? Mně je to šumák, nějak si to naklikejte.“ Proč bych měl já jako divák vědět líp než tvůrci, jaká verze je vhodná? Já si nechci vybírat, chci, aby si vybrali oni! Nebo, když vážně nemůžou odolat, střídali barevné a černobílé scény v rámci jednoho díla podle tematického klíče.
Tak napůl
Není to přesto něco, za co bychom strhávali body z principu – tedy ne v míře přesahující, že v barevné i černobílé verzi prostě vidíme (tím spíš, když to aktivně hledáme) neschopnost realizovat scény do důsledku. V černobílých může být obraz místy nečitelný a zahlcený temnotou i tehdy, kdy to nemá žádný „noirový“ důvod. V barevné zase hůř vypadají triky, někdy se zdá přepálená (i v rámci technicoloru) a obecně vypadá méně „profi“.
Ani v jednom případě nejde o likvidační problém, který by znemožňoval nebo enormně znepříjemňoval sledování. Jde s čistým svědomím říct, že na obě verze „se dá koukat“, i když ani jedna není mistrnou ukázkou své technologie. Ta barevná je možná o kus podnětnější, protože hrátky s technicolorovou paletou se vidí méně často. Ideální Spider-Noir je jistě černobílý, ale zdejší černobílá kamera není na tak vysoké úrovni, aby jednoznačně strhla.
Mnohem větší problém má seriál s nastřelenou stopáží a poněkud nevzrušivým vyprávěním. Nepřeháníme, když říkáme, že půlka minutáže by mohla šmahem pryč, aby to dojmu okamžitě prospělo. V prvních epizodách je tak moc zbytečné vaty, že je místy těžké orientovat se v ději. Ještě nevíme, které postavy a informace jsou důležité, takže se před námi nerýsuje jasná dějová linka a mozek vypíná. A téhle vady se seriál nikdy nezbaví. Často si jde uprostřed dialogu, kde Nicolas Cage (jako jediný) trénuje transatlantický akcent, uvědomit, že vlastně nevíme, o co jeho postava usiluje. Nejen na rovině scény, ale i obecnějších motivací. Akce v obleku The Spidera je pak v seriálu naprosté minimum a pokud je pro vás hlavním lákadlem, budete se velmi trápit.
Co v tom divadle vlastně hrát?
Když jsme u herců, tady tvůrci na jednoznačnou stylizaci zcela rezignovali. Nicolas Cage si v každé scéně dělá, co chce, bez ohledu na koherenci. Chvílemi karikuje mluvu noirových detektivů ad absurdum a chvílemi mluví současnou angličtinou. Zbylé postavy se pak občas o nějakou expresivitu pokusí, většinou ale mluví moderním dialektem bez jakýchkoliv okolků. U tak silné stylizace audiovizuálu by to dávalo koncepční smysl jen tehdy, kdyby se na takovém kontrastu budoval zážitek. Je však zcela patrné, že zde jde o výsledek slabého vedení herců, kteří neví, co si se svými rolemi počít.
Jak z vyprávění, tak z režie ansámblu je tedy patrné, že hnací motivací tvůrců a celého projektu byla představa silných vizuálů evokujících dobové postupy. Méně důležité bylo, co se před kamerou bude dít. To je legitimní motivace, která bez problému utáhnoe celovečerní film. V případě osmi epizod a šesti hodin stopáže ale začíná být sledování maličko úmorné. Tím spíš, když vizuál nedosahuje tak vysoké úrovně, jak si tvůrci vysnili. Spider-Noir má své klady, má své roztomilé momenty, jako celek je ale spíš zklamáním.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Spider-Noir (2026)
Někdy je prostě lepší, když zůstane u štěku. Spider-Noir byl fajn jako vedlejší figurka, tento seriál ale plně neutáhne. I když pomineme fundamentálně pomýlený vznik dvou barevných verzí, zůstává tu bezradné a nastavované vyprávění s postavou bez rozměru. Pár střípků kvality se naskrz seriálem najde, problémů je ale přinejmenším stejně.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Amazon 2026
Spider-Noir
USA 2026 6 h 9 min (Minutáž: 43–49 min)
Na VOD od: 27. 5. 2026, Prime Video
Tvůrci: Oren Uziel
Režie: Harry Bradbeer, Nzingha Stewart, Alethea Jones, Greg Yaitanes
Scénář: Steve Lightfoot, Oren Uziel, Christopher Chen, Megan Liao
Kamera: Darran Tiernan, Peter Deming
Hudba: Kris Bowers, Michael Dean Parsons
Hrají: Nicolas Cage, Brendan Gleeson, Jack Huston, Lamorne Morris, Abraham Popoola, Amanda Schull, Cameron Britton, Li Jun Li, Karen Rodriguez, Lukas Haas
Produkce: Kari Hobson, Annie Court
Střih: Jennifer Barbot, Eric Kissack, Tirsa Hackshaw, Geraud Brisson
Zvuk: Ethan Beigel, Will Digby, Nick Offord
Scénografie: Warren Alan Young, Rebekah Killam
Masky: Lana Horochowski, Theraesa Rivers, Janice Kavanagh
Kostýmy: Trayce Gigi Field
