Britský velikán Ken Loach oslavil před pár dny 90 let, což je jednoznačný důvod vystřihnout mu na karlovarském festivalu poctu. Jistě to neznamená, že patří do starého železa – poslední film uvedl ještě v roce 2023 a neztratil v něm nic ze svého jedinečného pozorovatelského citu. Přesto stojí za to jít takřka na úplný začátek a připomenout si drama Kes, jímž se režisér poprvé a natrvalo zapsal do povědomí světového dramatu. Vše přitom začalo v Karlových Varech, odkud si odnesl hlavní cenu.
Konec starých časů
Přestože navenek se Británie snažila tvářit po celé dvacáté století jako kontinuální velmoc, její impérium se během padesátých let rozpadlo. Luxusní feudální paláce dál stály a královna mohla pokračovat ve svém opulentním divadle, její stát se však musel naučit být „normální zemí“. Nevyhnutelně to bolelo. A jak tomu tak bývá, nejvíc to bolelo ty nejchudší.
Kes vychází z částečně autobiografického příběhu spisovatele Barryho Hinese. Ve své knize vzpomínal na mladšího bratra, který prostřednictvím sokolnictví našel cestu z chudého kraje Yorkshire. V zdejším uhelném dole pracovali údajně nejhůře placení dělníci na celém Západě, šance najít jiné uplatnění však byla mizivá. Uniknout tomuto osudu bylo tím těžší, že celé školství sloužilo jen k tomu, aby nahnalo kluky „do jámy“. Vzepřít se vyžadovalo hodně houževnatosti, ale i velkou míru štěstí. A právě tuto generační tragédii zachytil v roce 1969 třiatřicetiletý Loach.
Hines a Loach se nepokoušeli vyprávět spisovatelův osobní příběh, ale vytvořit archetyp zapomenutého mladého člověka. Skutečný spisovatel měl například milujícího otce, zatímco hlava Billyho rodiny je nepřítomná. Natáčelo se na lokacích s místními obyvateli, kteří mluví s nezaměnitelným přízvukem. Neotesaným nováčkem byl i charismatický patnáctiletý Dai Bradley v hlavní roli. Zcela zásadní je i vtahující kamera začínajícího Chrise Mengese, který to během své kariéry dotáhne na dva Oscary. Možná byste si to u sociálního dramatu tedy netipli, ale na plátně vypadají pořízené obrazy úžasně.
Další cihla ve zdi
Autenticita a syrovost filmu se střetává s filmařským citem a jedinečným patosem, díky němuž k mladému Billymu rychle propadáme. Výřečnosti má sice za dva, je ale menší a slabší než jeho vrstevníci, což z něj dělá snadný terč šikany. Učitelé k tomu jen přisazují a můžeme tápat, jestli jsou jeho špatné výsledky příčinou, nebo následkem téhle nevraživosti. Je taky možné, že Billy občas něco ukradne. Jeho vlastní máma ho má za ztracený případ. Loach má ale jasno: Nemůžeme přistoupit na to, že když není člověk génius schopný výjimečných činů navzdory všem překážkám, je automaticky odsouzený k tomu přijít o možnost najít životní naplnění – to je jeden z motivů prostupujících jeho portfolio.
Proto se objevuje sokol Kes, kterého si chlapec ochočí. A jakmile se o něco upřímně zajímá, zjišťujeme, že se v něm projevují schopnosti, o jakých si doposud všichni mysleli, že jsou zcela mimo jeho dosah. Otázka však je, jestli je vůbec nějaká šance, že z té jiskry něco bude mít šanci vzejít.
Vyprávění je tedy ve svém jádru hlavně obviněním nefunkčního školního systému (Hines byl povoláním učitel zbavený iluzí), který v dětech záměrně dusí individualitu a vychovává z nich příslovečné cihly do zdi. Možná nejslavnějším britským dílem 20. století opakujícím tuto kritiku je multimediální projekt Pink Floydů The Wall. Ten je o deset let mladší (a Roger Waters je velkým Loachovým obdivovatelem), vyjadřuje se ale k stejným problémům. Vidíme tedy, že se jedná o téma pevně zakořeněné v britské veřejné debatě.
Udržet Loache při životě
Zub času na jednu stranu stvrdil kvalitu a nadčasovost Kese a šířeji talentu Kena Loache. Dalo by se argumentovat, že jde o nejdůležitější film, jaký kdy vyhrál Vary – a potenciálních konkurentů není mnoho. Z jiného úhlu pohledu je ale třeba být vůči tomuto přístupu ostražití. Nečinili bychom Loachovi dobrou službu, kdybychom ho brali prostě jako režiséra kanonických děl, jejichž hodnota byla institucionálně stvrzena a nyní se okolo nich má našlapovat jako okolo muzejních exponátů. Každý snímek starý půl století je lákavé a snadné vnímat apoliticky. Jako dojímavé dílo vyvolávající univerzální emoce. Sociální drama ale usiluje o aktuálnost, o aktivismus, o jasnou politickou akci.
Abychom byli fér, Kes v sobě nepochybně má víc univerzálnosti a nadčasovosti než některé jiné Loachovy filmy. Máme tu dospívajícího kluka, který zažívá mnohá příkoří rozpoznatelná napříč časem a prostorem. A anglický zapadákov 60. let nakonec není jediným místem na světě, kde se držitelé kapitálu vykašlali na spodinu. Není náhoda, že ačkoliv si režisér během své dlouhé kariéry udržel filmařskou úroveň, zůstává právě Kes dílem, jež ho zastupuje nejčastěji. Pokusme se ho ale přesto neredukovat na jeho osvědčenost. Pokud Loache opravdu chceme ctít, musíme se z něj pokoušet vyvozovat specifické závěry. Musíme vidět systém zklamávající své nejmladší, dospělé přehlížející své ději, silnější dobírající si slabší a ztracené chudáky, kteří se derou životem, co jim síly stačí.
Kes na KVIFF
Neděle 5. 7. 19:00 – Lázně III
Středa 8. 7. / 08:30 – Velký sál
Pátek 10. 7. / 15:30- Kino Drahomíra
Ken Loach patří k dětem generace ždímané dosucha s cílem co nejdéle se tvářit, že vše zůstává při starém. Jeho cit na sledování neprivilegovaných ho nikdy neopustil. Neměli bychom tedy zapomínat, že prostě nevypráví silné příběhy, ale že nás vždy vybízí k tomu, abychom sledovali, co se okolo nás děje. Není divu, že tento snímek dnes považujeme za mustr sociálního dramatu, k jehož odkazu se každý aktivistický filmař chtě nechtě nějak vztahuje.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © KVIFF 2026
