KVIFF recenze: Údolí úsměvů je intenzivní variace na Přichází Satan o úprku před bolestí

Horory měly v Karlových Varech vždycky své pevné místo, byť především v půlnoční sekci. Nebudeme se vás ale snažit šokovat oznámením, že hororový žánr v posledních letech zažívá boom na všech myslitelných rovinách, od té komerční po ty více prestižní. Povedené italské Údolí úsměvů je dalším důkazem toho, čeho všeho se lze dočkat.

Úsměv nade vše

Sergio (Michele Riondino), bývalý vítězný mistr juda, přijel z ne zcela zjevných důvodů na tři měsíce suplovat tělocvik do italské horské vesnice Remis. Ta sama sobě udělila titul Údolí úsměvů, což je trochu paradoxní, když jediné, čím je okolnímu světu známá, je tragická vlaková havárie před několika lety, při níž zemřelo mnoho obyvatel.

Zdá se však, že už se přes toto trauma místní přenesli a opět se vrátili ke své v nejlepším slova smyslu nudné každodennosti. Příjezd někdejšího úspěšného sportovce je pro ně nyní tím největším myslitelným vzrušením. Sergio se však ukazuje jako nejhorší možný čestný host – je nerudný, nekomunikativní a chce si jen v klidu odvést svou práci. Vytušíme, že se sám pere s démony, byť zatím jen pomyslnými, a na rozdíl od místních ještě nenašel cestu, jak z toho ven.

V Údolí úsměvů ale takového bručouna nesnesou, kdepak! Když Sergio předvede první opilecký výlev v baru, část jeho nových sousedů by ho nejraději okamžitě vykopla. Druhá část má ale vstřícnější postoj – chtějí se s utrápeným mužem podělit o to, co pomohlo jim. Tedy o „toho“. Matteo (Giulio Feltri) je trochu introvertní vytáhlý kluk, na němž už Sergiův zrak stihl spočinout – pokusil se ho vycepovat k účasti na hodině tělocviku, i když patnáctiletý chlapec tvrdil, že cvičit nemusí.

Vyřeší to obětí

Nyní se Sergio dozvídá, že Matteo má nevysvětlitelné schopnosti, o nichž si většina místních myslí, že přicházejí od Boha. Jeho obětí funguje jako lék na uklidnění. Nebo, chcete-li, jako droga. Vaše trápení nezmizí z vaší mysli, ale jednoduše vás přestává trápit. A tak před „úřadovnou“, kterou vede Matteův otec spolu s představiteli místní křesťanské kongregace, stojí vždy fronta lidí, kteří ho při pravidelných seancích objímají.  On doposud svou roli pasivně přijímal, viditelně se však trápí tím, že nemůže žít normální život a všichni si z něj udělali něco mezi modlou a cvičenou opicí.

Sergio se vyjevuje být tím jediným, kdo se k němu chová jako k normálnímu klukovi, takže není divu, že se na něj mladík rychle fixuje. Spíš to ale ukazuje, jak nízko je jeho laťka na dospělácký vzor, protože Sergio je stěží ve stavu, aby byl zodpovědný za sebe, tím spíš za někoho dalšího. Je to tím nebezpečnější, že v Matteovi se začínají utužovat další schopnosti, mnohem temnější. Takové, v jejichž důsledku se je třeba ptát, jestli ho na Zem neseslal místo Boha někdo velmi odlišný.

Od obojího

Už námět Údolí úsměvů je sám o sobě dostatečně vděčný. Tak trochu variace na Přichází Satan (to je samo o sobě trochu spoiler, ale během sledování to člověku dojde brzy), kde ale „ďábelské“ dítě není samo o sobě morálním ztělesněním zla, pouze se v něm soustředí jeho esence, zatímco mysl je svá vlastní. Je to pak žádostivost a lačnost místních, kteří dají Matteovi víc než dobrý důvod využít své schopnosti k tomu, co jde svým způsobem považovat za sebeobranu. V tomto ohledu má v sobě zase kus z Carrie.

Stejně tak ale můžeme cítit s místními, kteří z chlapce prakticky vysávají život výměnou za pár hodin otupení smyslů. Zmíněná vlaková nehoda zasadila místní komunitě těžkou ránu – prakticky každý někoho ztratil, každý měl důvod propadnout se do hlubokých depresí. Jednalo se o bolest přesahující individuální měřítko. Pro ďábla nejlepší místo, kam nasadit zdroj otupení svobodné vůle, jehož avatar nemusí aktivně usilovat o to, aby lidi sváděl na scestí, vždyť s radostí sejdou sami. Aniž by si všimli, že krok bolesti ztrácí kontrolu i nad méně žádoucími prvky své identity.

Paolo Strippoli přináší zážitek na hraně mainstreamové žánrovky a elevated hororu. Jako vždy tedy platí, že když si divák až moc devně zařadí snímek do jedné z těchto škatulek, budou ho prvky té druhé iritovat. Vypráví pomalu a s rozvahou, ale nevzdává se ani žánrových atrakcí, mezi něž patří intenzivní práce se zvukem a obrazem, včetně pár starých dobrých lekaček. Za nás ale tento mix skvěle funguje.

Předně protože snímek zvládá podnětným a vtahujícím způsobem pomalu odhalovat svůj svět a svůj příběh. Prakticky po celou stopáž se daří protahovat tu část hororového vyprávění, kdy neustále odhalujeme nová zákoutí děje a každým novým zjištěním se fikční svět nějak rozšiřuje a rekontextualizuje. Poslední akt hororů, kdy je mechanismus zla odhalen a hrdinové ho teď musí buď porazit, nebo mu propadnout, bývá nejméně uspokojivý, protože v něm jakmile je děs plně pojmenován, straší o dost méně. Do tohoto bodu se ale v Údolí úsměvů ani nedostaneme, až do posledního okamžiku nás nechává tápat.

S Bohem i bez něj

Rovněž se jedná o film, který jednoznačně zve k alegorickému čtení a psychologickému rozboru. Můžete zvolit náboženskou optiku a považovat příběh za kritiku odloučení od pravé podstaty boha. Nebo zas sekulární přístup, věnující se zpracování traumatu. Chvíli se zdá, že snímek směřuje k pochybné, ale typické pointě romantizující roli bolesti pro zdravý vývoj člověka, nakonec to ale naštěstí není tak přímočaré a jasné. Pro někoho možná bude, ale důležité je, že být nemusí a vyprávění je otevřeno mnohem víc výkladům.

Michele Riondino předvádí jako zprvu zcela nesympatický Sergio slušný výkon, pozornost ale v tomto ohledu strhává debutující Giulio Feltri, jenž byl v době natáčení podobného věku jako jeho patnáctiletý hrdina. Vzhledem k těžké uchopitelnosti a neustálé proměnlivosti vztahu dvou ústředních postav bylo složité udržet dojem kontinuity a konzistence, přičemž oba zvládli tenhle úkol výborně.

Jsme vážně velcí rozmazlenci, že i zajímavý počin jako Údolí úsměvů může projít světovými festivaly jen s minimem pozornosti. Stejně tak snímek v tuto chvíli nemá ani českého distributora, takže jsou Vary možná jedinou příležitostí ho u nás vidět. Zvažte to. Jedná se o vynikající práci, která v celém svém průběhu nepřestává překvapovat a zaujímat.

foto/video: ©KVIFF 2026

Údolí úsměvů
La valle dei sorrisi
Itálie / Slovinsko, 2025, 122 min
Režie: Paolo Strippoli
Scénář: Paolo Strippoli, Jacopo Del Giudice, Milo Tissone
Kamera: Cristiano Di Nicola
Hudba: Federico Bisozzi, Davide Tomat
Hrají: Michele Riondino, Giulio Feltri, Romana Maggiora Vergano, Paolo Pierobon, Roberto Citran, Sergio Romano, Anna Bellato, Sandra Toffolatti
Produkce: Laura Paolucci, Domenico Procacci, Stefano Sardo, Ines Vasiljevic
Střih: Federico Palmerini
Zvuk: Francesco Morosini
Scénografie: Marcello Di Carlo, Sabina Cellitti
Masky: Valentina Tomljanovic
Kostýmy: Susanna Mastroianni