KVIFF recenze: Tři týdny poté je nekompromisní zpodobnění školní šikany, v níž se odráží problémy celé společnosti

Režisér Miroslav Terzič a jeho tým se ve velkém sále Thermalu nijak netajili tím, že jejich soutěžní snímek Tři týdny poté nevytvořili prostě z potřeby uměleckého sebevyjádření. Jejich cílem je vyslat konkrétní signál a artikulovat jasnou zprávu. K zpodobnění intenzivní školní šikany je inspiroval srbský případ, který otřásl celým národem a nyní může zprostředkovaně (snímek není doslovnou adaptací události) rezonovat napříč Evropou.

Jako by nic

Na třídní výlety někdy není nálada a vhodná chvíle, přesto jste pravděpodobně nezažili tak blbý nápad, jakým bylo vyrazit se třídou zpovykaných puberťáků na několikadenní cestu přes Balkán právě nyní. Před třemi týdny se něco stalo a učitelé (Tihana Lazović a Branislav Trifunovic) jsou viditelně otřesení. Něco dost vážného, aby jim nepřestávaly zvonit mobily s žádostmi médií o vyjádření.

Tři týdny poté na KVIFF
Pátek, 10. 7., 16:00, Kongresový sál

Školní psychologové prý dali pokyn vydat se na cestu, aby se děti vyhnuly traumatu. Což zní absurdně, protože pokud se někdo zdá událostmi netknutý, jsou to právě děti, jež nervozitu svých učitelů využívají k ještě agresivnějšímu dovádění. Zatímco vedoucí výpravy v autobusu do mikrofonu unaveně předčítá historii míst, kudy třída projíždí, osazenstvo autobusu ho bez okolků ignoruje a hlasitě povykuje. Středem pozornosti je hlavně hrdina a vůdce celé tlupy Miloš (Andrija Marković), který neměl dovolenou účast, ale do autobusu se propašoval.

Výjimkou jsou dvě siluety. Tsotsa (Jovan Ginić), který se od ostatních izoluje a zjevně nechce mít s nikým nic společného. A Darija (Andjela Alavirević), projevující neúspěšný zájem ho povzbudit. Z těch pár interakcí uvnitř vozu chápeme, že Darije, oblečené jako kluk a zřejmě nepříliš padnoucí do kolektivu, se přesto daří „zůstávat pod radarem“ a být ostatními přehlížená. Zato Tsotsa je trnem v oku svých spolužáků, z nich především Miloše.

Víc než dost

Jako by nebyla dost dusná atmosféra, autobus se uprostřed cesty rozbije a třída musí přenocovat v opuštěném motorestu uprostřed lesů. Ihned, jakmile se třída octne mimo mantinely autobusu (a Milošova přítomnost je, s možná záměrným přispěním Tsotsy, odhalena), propuká první fyzická šarvátka, na jejímž základě chápeme, že tu ve vzduchu nevisí jen nadávky. Konečně se také jasněji vyřkne, co všichni tušíme, tedy že se před třemi týdny vlastní rukou zabil spolužák a Tsotsův jediný kamarád. S8m oběť šikany, která se nyní ve vší tíze přenáší na Tsotsu.

Přítomnost obou učitelů udrží tlupu jakž takž na uzdě. Jakmile ale vyhlásí večerku, uzavřou se do svých pokojů a udělají maximum pro to, aby se od svých žáků izolovali, nastává opravdové peklo, které může skončit prakticky jakkoliv.

Tři týdny poté jsou velmi drsný film. Můžeme dokonce diskutovat o tom, jestli nejsou drsné až moc. Puberťáci jsou tu vykresleni bez jakékoliv empatie a sympatie, jsou to skutečná monstra. Agresivní kluci a nelítostné holky, které zajímá jen neustálý souboj o dominanci v kolektivu. Darija a Tsotsa nejsou tak velkými jiskřičkami naděje, jakými by byli v běžném filmu na stejné téma – jsou sice vyčleněni z kolektivu, čili s nimi jako publikum automaticky soucítíme, jedná se však o zájem z principu. Nevíme o nich dost, abychom v ně mohli vložit osobní důvěru.

Terzič si dává přesto dobrý pozor, aby prstem ukázal správným směrem. Ne na Miloše a jeho tlupu, která vystupuje skoro jako neřízená přírodní síla, ale na oba učitele a systém, který představují. Těsně před tím, než jsou spát, se oba lektoři setkávají a lamentují nad zkažeností další generace. Nejde si ale nevšimnout, že jejich výchovné metody doposud spadaly do příslovečné kategorie „nic jsme nevyzkoušeli a nic nás nenapadá“. Pomýlené rozhodnutí pokračovat s třídním výletem, jako by se nic nestalo, puberťáky ponouká k tomu, aby se i oni chovali dál jako doposud.

Děti nejsou v pořádku

Absolutní rezignace učitelů zjednat si pořádek je pak neomluvitelná – studenty nevidíme projevovat vůči dospělým fyzickou agresi, a když se pověřené osoby výjimečně rozhodnou zjednat si pořádek, děcka nakonec poslechnou. Nezdá se tedy, že by byly dveře zcela zavřené. Když učitelka před spaním nasazuje sluchátka a učitel se oddává meditační aplikaci, jedná se o projev jejich neochoty, nikoliv strachu. Jistě se můžeme bavit o tom, zda nesou zodpovědnost oni dva, nebo systém, který na jejich bedra položil neudržitelné množství zodpovědnosti. Vždy ale musíme dojít k závěru, že konečnou vinu za to, co následuje, nesou dospělí, kteří nad mladou generací zlomili hůl a rezignovaně čekají, až se bouře přežene.

Terzič v mnohém spoléhá na svého kameramana Damjana Radovanovice, který dělá s minimalistickým námětem naprosté maximum. Třetina filmu se odehrává v autobuse a poslední akt se odehrává v noci, částečně dokonce v jeskyni s minimem světla. Přesto se daří budovat silné kompozice a ambiciózní kamerové jízdy. Občas se snímek vzhledem k syrovosti námětu může zdát stylisticky načančaný až příliš, snímek má však díky své odhmotněné a sebevědomé kameře atmosféru odstupu, pohledu nezaujaté autority, která nepřijímá ničí hledisko. Příběh nesledujeme proto, abychom soucítili s konkrétní postavou, ale abychom vyvozovali důsledky. Proto se Tsotsa v posledním záběru dívá dlouze přímo do našich očí.

Tři týdny poté nejsou jemný film a nemají zájem jím být. Chtějí hlasitě vykřičet své poselství, což také činí. Sledujeme události, jimž se dalo zabránit, dospělí ale jako by je skoro s plným vědomím nechali proběhnout. Prostě protože neměli sílu se jimi zabývat. A protože uvěřili, že další generace už je ztracená a není na ní, co zachraňovat. Tvůrci snímku varují především před tímto sebenaplňujícím se proroctvím.

foto/video: © KVIFF 2026

Tři týdny poté
Srbsko 3 nedelje posle
Srbsko / Bulharsko, 2026, 94 min
Režie: Miroslav Terzič
Scénář: Bojan Vuletič, Miroslav Terzič
Kamera: Damjan Radovanovic
Hrají: Jovan Ginić, Klara Hrvanovic, Tihana Lazović, Branislav Trifunovič
Produkce: Snezana van Houwelingen, Branislav Trifunovič
Zvuk: Paolo Segat
Scénografie: Sandra Subic